To si takhle jednou v klidu vyrazíte na Šibuju s tím, že si projdete pár obchoďáků, možná si pořídíte něco nového na sebe a odpoledne se sejdete s přáteli na baru u půllitru Asahi, místo toho ale město smete vlna éterické mlhy a kdo se jí dotkne, zmizí beze stopy. A jako by toho nebylo málo, ulice plné znepokojivých hromádek oblečení tam, kde ještě před chvíli stáli lidé, se začnou hemžit tajemnými přízraky. To přeci jen celkem dovede zkazit večer.
Japanofilova laskomina
Vydání duchařské akce Ghostwire: Tokyo od studia Tango je za rohem a já si jako ochutnávku měl možnost zahrát první dvě kapitoly, což se rovnalo zhruba pěti hodinám z úplného úvodu hry. Moc věcí po nepříliš dlouhém hraní se skálopevnou jistotou prohlásit pochopitelně nemůžu – a ostatně mi to ani nepřísluší, od toho bude recenze. O jedné věci však není pochyb: Milovníci japonského duchařského folklóru a městských legend budou mít žně.
Kam se podíváte, tam se skrývá nějaká narážka na japonské nadpřirozeno a tradiční i moderní verze světoznámých, ale třeba i trochu obskurních strašidel. Tu vás přidrzle osloví mývalovitý jezevec tanuki, tam se vám zas pokusí klasickou festivalovou jakisobu či smažené karaage prodat kočičí jókai, co se chopil obchodní příležitosti, když obsluha stánku zmizela společně se všemi ostatními.
Průsečík lidových bájí s moderní Šibujou je naprostá stylová paráda. Třeba nad jedním vedlejším úkolem, při němž bylo potřeba lákat na okurku vodníka kappa, co se usadil v městské fontáně, se nešlo neuchechtnout. Chybělo vážně už jen přelstít ho poklonou, aby byla legenda kompletní.
zdroj: Tango Gameworks
Vodníky kappa v nějaké podobě viděl nejspíš každý, kdo kdy o japonský folklór alespoň zavadil, ale Ghostwire jde do daleko větší hloubky. Znáte třeba zašiki-waraši, ducha z pověstí primárně z prefektury Iwate, co vypadá jako dítě, rád tropí neplechu, ale nosí štěstí? Prokletou nevěstu širomuku? Přízračnou kučisake-onna, co vám hrozí rozšířit úsměv nůžkami? Poznáte.
Příběh jako takový se zpočátku jeví poměrně přímočaře, ale už ke konci druhé kapitoly naznačuje, že by se mohl jaksepatří šmodrchat. Potenciál, že vyprávění bude stát za to, tu tedy rozhodně je. A ono i kdyby to nakonec byla jenom třeba cesta za pomstou nebo něco podobného, obrovsky svěží, podmanivou atmosféru i neotřelý a zajímavý styl už hře nikdo nevezme.
Tokijské Creedy
Jakmile ale přijde na přetřes samotné hraní, musí nadšení bohužel chladnout. Už Aleš ve svých dojmech po zhlédnutí první půlhodiny psal, že se to jeví hodně jako Far Cry, a bál se, aby to nebyla tak trochu nuda. Vypadá to, že se nepletl.
Zdá se, že se hra dělí do dvou polovin – pobíhání po otevřeném městě a průzkum uzavřených lokací. A to město je zkrátka Ubisoft jak z partesu, jen místo věží zbavujete prokletí brány torii, ale jinak je všechno na svém místě – změť ikonek na mapě, hledání sběratelských předmětů, náhodné bitky s přízraky, co velmi rychle sklouznou do stereotypu a tak dále.
Což je po konceptuální stránce zkrátka celkem bída a obávám se, že korzování města se brzy zvrhne jen v nutné zlo, kterým se hráč prožene co možná nejrychleji, aby se dostal k nějakému dalšímu zajímavému interiéru či posunu v příběhu. Už v polovině druhé kapitoly jsem totiž sám pociťoval podobné tendence.
Talisman na tebe!
Na pohled vypadá soupeření s nadpřirozenem zajímavě. Místní pseudokyberpunkové onmjódó je čirá stylovka a věřím tomu, že dívat se na poroučení živlům pomocí gest, proložené metáním omračujících talismanů a střelbou z posvátného luku, nějakou tu chvíli neomrzí.
Když se třeba vodním ostřím povede zkosit celou skupinku přízraků najednou, abyste jim pak nesmírně efektně všem naráz vyrvali duše z „těla“, člověk si vážně přijde jak vtělený Abe no Seimei. Pocit moci a nadpřirozené síly Ghostwire zkrátka zvládá zprostředkovat dobře.
Doufám nicméně, že akce v pokročilejších fázích nabere trochu vyšší obrátky. Ono to sice pěkně vypadá, to ano, ale během prvních dvou kapitol v praxi stačilo jen běžet dozadu, případně do strany, a mačkat jedno tlačítko. Nepřátelé byli pomalí, prakticky neškodní a bez větších zádrhelů s nimi provedl krátký proces i nejzákladnější útok, což, ruku na srdce, není kdovíjaká zábava.
A to prosím pěkně píšu jako někdo, kdo opravdu není zvyklý hrát střílečky na gamepadu a Ghostwire jsem testoval na PlayStationu proto, že nebylo zbytí. A i tak to bylo až moc podezřele velké leháro. Při využití periferií, které ke hraní tohoto žánru nutně musí upřednostnit každý svéprávný člověk (tedy na klávesnici s myší) by to pak musela být úplná zívačka. Snad hra později přitvrdí, rozšíří repertoár nepřátel a přidá do akce víc proměnných.
zdroj: Sony
Běží to chatrně
Fakt, že jsem na test dostal konzolovou verzi, mi nicméně umožňuje přidat varování: Aktuálně výkon hry na PS5 není zrovna brilantní. Nejistoty a váhání ohledně obsahu či hratelnosti mohou být úplně v klidu zapříčiněny jen tím, že jsem zkrátka ze hry neviděl dost. A já samozřejmě doufám, že to tak je. Jenže po technické stránce to vypadá na potenciálně horší problém, byť může být důvodem, že jde o preview verzi. Doufejme.
Hra standardně nabízí jeden mód zaměřený na kvalitu a druhý na výkon, jenže reálně existuje jen jedna možnost. Mód s kvalitou je bez jakéhokoliv přehánění nehratelný – slibuje 30 fps, což pocitově nezvládá plnit, škube se jak jankovitá koza při každém rozhlédnutí a pro akční hru je jednoduše nepoužitelný.
O poznání méně hezký výkonnostní mód je na tom lépe a deklarovaných 60 fps víceméně drží. Jenomže také ne vždy. Při rozhledech do dálky či v situacích, kdy se na obrazovce vyskytne větší množství efektů, často přijdou citelné a značně nepříjemné propady snímkové frekvence. Je mi líto, to si střílečka nesmí dovolit.
zdroj:
Tango Gameworks
Kdyby hra alespoň vypadala jako vizuální zázrak, člověk by to se skřípěním zubů měl přeci jen o něco větší chuť odpouštět, ale Ghostwire je co do celkové grafické kvality... nekonzistentní. Ano, umí vykouzlit velmi pohledné scény, ale vedle nich také pohledy, které nebudí dojem next-gen generace konzolí.
Od srdce doufám, že jsem jen zažil podivné předporodní bolesti a hra na pulty obchodů dorazí s nějakým day 0 patchem, který z technického selhání udělá jen špatnou vzpomínku novinářů a širší hráčské publikum to zcela mine. Jisté to ale není a pokud plánujete pořízení konzolové verze, důrazně doporučuji počkat na vydání a kompletní recenzi, aby bylo jasné, jak se věci mají.
