Moje překvapení z faktu, že se finále seriálové adaptace The Last of Us odehraje pouze na ploše mírně přesahující 40 minut, bylo značné. Přeci jen jsem očekával, že když už v mnoha jiných částech autoři až nepříjemně spěchali, závěru věnují trochu větší plochu. Jenže se tak nestalo, bum, prásk, jeden dlouhý pohled do velkých hnědých očí Belly Ramsey a bylo hotovo. A přesto bylo řečeno vše, co řečeno být mělo.
Úvodní minuty seriálu ukousne flashback do momentu dramatických okolností okolo Elliina narození, ve kterém si malou (byť zásadní roli) zahrála Ashley Johnson, která v herní sérii propůjčila Ellie svůj hlas. Po krátké úvodní scéně se ale znovu setkáváme s naší ústřední dvojicí, která stojí na předměstí Salt Lake City a k cíli jí zbývá už jen pár kroků.
Ellie je stále evidentně otřesena z událostí minulého dílu, na Joelovi je ovšem v každé další scéně čím dál víc znát, že v ní stále silněji vidí dceru, o kterou tragicky přišel. Pascal ztvárnil muže, který se propadá do hlubin, naprosto skvěle, jeho výmluvné pohledy třeba v ikonické scéně s žirafami dokonale ilustrují, jakou roli nyní Ellie hraje v jeho životě a že udělá doslova všechno pro to, aby v něm zůstala.
Finální devátý díl utíká k vyvrcholení mílovými kroky, jeden emotivní dialog o Joelově pokusu o sebevraždu, pár otřesných vtípků z Elliina almanachu (ten s hroznovým vínem mě ale skoro rozesmál!) – a už je tu ono dobře známé nemocniční vyvrcholení.
Na poslední díl jsem se před sepsáním tohoto textu podíval dvakrát, sám i s partnerkou, která herní předlohu nezná, a tak si obligátně užila trochu víc napětí. Zatímco poprvé jsem byl z překotného tempa možná trochu zklamán, napodruhé jsem si uvědomil, že závěru nechybí nic z toho, co nutně potřebuje říct.
Vlastně na mě dokonce zafungoval o něco lépe než ve hře, a to právě díky Pascalově výkonu. Seriálový Joel byl totiž, aspoň pro mě, daleko sympatičtější postavou než ten herní, a snad i proto má i násilný gejzír jeho sobectví daleko tvrdší dopad. Ze scény je jasně cítit, že Joel se nevydává ani tak zachránit Ellie, jako spíš sám sebe a jeho maska kladného hrdiny se v nemocničních garážích definitivně rozsype v hromádku střepů.
zdroj:
HBO
V epilogu, kdy si spokojený Joel svižně vykračuje lesem a až nepřirozeně hovorně s úsměvem na tváři vypráví zaražené Ellie o své dceři a zoufale se snaží vyhýbat srovnání, mi začal Joel být téměř odpudivý, což je ze strany extrémně sympatického Pascala majstrštyk. Finální záběr, kde Bella Ramsey skvěle míchá oddanost s nedůvěrou, je pak vynikající tečkou, nebo spíš středníkem.
První řada seriálu The Last of Us má řadu problémů, z nichž za ten nejpalčivější považuji obecně až příliš rychlé tempo, kvůli kterému některé momenty či charaktery postav nedosáhnou potřebné hloubky. Příznivci nakažených si jich moc neužili (a i když jsem na začátku kvitoval, že se tvůrci nepouštějí do křížku s The Walking Dead, přeci jen bych pár houbových hlav navíc snesl) a pořád platí, že větší expozice světa skrz flashbacky do počátků nákazy by seriálu taky slušela.
Přesto se podle mě jedná o jednu z nejlepších herních adaptací, které jsme zatím dostali, a snad i o první vlaštovku, která ukáže tvůrcům, že hry se dají zpracovávat s produkčními hodnotami, které zaujmou i jiné než hráčské publikum. Druhou sérii budu vyhlížet s velkým očekáváním, pořád se ale nemůžu zbavit lákavé představy o spin-offu s mykoložkou z Jakarty v hlavní roli...
