Přes Velikonoce jsem se snažil být co nejvíc offline a ideálně vůbec nic nehrát, ale to se mi bohužel nepodařilo a já k počítači přeci jen usedl. A ulovilo mě něco, co byste možná nečekali: Ten nejmainstreamovější herní mainstream. Chytil mě, na pár hodin nepustil a já si zase připomněl, že svým způsobem vážně miluju takový ten herní junk food, který by vám, kdyby šlo o jídlo, prodali v KFC nebo McDonaldu.
I když se, co se týče gastronomie, těm nejprofláklejším řetězcům rychlého občerstvení snažím vyhýbat, stejně občas vůle povolí a zhřeším. Nemám z toho dobrý pocit, ale na chvíli mě to uspokojí a v konečném důsledku o to víc ocením tříchodovou večeři v luxusní restauraci. Přesně tak se cítím po pár velikonočních hodinách ve Far Cry 6. V titulu, který je v podstatě takový herní Big Mac. A není na tom vůbec nic špatného.
Kdybyste náhodou nevěděli, oč kráčí, Far Cry 6 je zase jen dalším derivátem až příliš povědomého žánrového mixu. Stejně jako takřka libovolný Assassin’s Creed, i nejnovější střílečka v otevřeném světě obsahuje nezanedbatelné množství zaměnitelného, leckdy i vyloženě nekvalitního obsahu. Přesto je to zábava. Nenáročná, instantní a mělká, ale zábava. Burger s rozkydlým kečupem a rozvařenou kyselou okurkou, který vám ale vlastně docela chutná.
Dobrota z okýnka
U Far Cry funguje skvěle to, co funguje u vašeho oblíbeného fastfoodového řetězce: Přesně víte, co dostanete, a nemusíte nad ničím moc přemýšlet. Když jsem tak během svátků sváděl nelítostný souboj s rozhodovací paralýzou, cíleně jsem z bezedného klobouku nekonečné zábavy vytáhnul právě nejnovější pokračování známé série.
Věděl jsem, že se můžu kochat exotickým zasazením. Že se můžu spolehnout na kompetentní akci, adekvátní stealth i lehké RPG prvky. Že dostanu možnost si zablbnout, posunout pár čísel nahoru, pomazlit se s krokodýlem, převzít pár nepřátelských checkpointů a základen…
Taky jsem věděl, že mi to moc nedá. A taky že ne: S mírnou pachutí na patře, ale adekvátně nasycen jsem hru po pár hodinách vypnul.
Far Cry 6 určitě může být výborná casual jednohubka na dlouhé měsíce a roky, i když ji, stejně jako libovolného Assassina, nejspíš nikdy nedohraju. Už teď nevím, jak se jmenuje jakákoliv vedlejší postava a nic mě nezajímá míň než příběh drsných „geríjas“. Ale od toho tu nejsem. Já si přišel užít nenáročnou, zaměnitelnou zábavu a tu mi Ubisoft servíruje se sebejistým úsměvem tak, jak to umí snad jen on.
Jistě, nemá cenu polemizovat o tom, že třeba Apex Legends má nesrovnatelně lepší gunplay, Red Dead Redemption II bezkonkurenční imerzi a s volnomyšlenkářskou kreativitou poslední Zeldy se nemůže rovnat ani Far Cry, ani jí příliš inspirovaný Immortals pocházející ze stejné stáje.
Jenže při hraní intenzivního Apexu buď propotím triko, nebo mi rupnou nervy, zatímco na plné vychutnání druhého Red Dead potřebuju soustředěnější mysl i správné rozpoložení. Nemluvě o Zeldě, která svými krásami odmění jen trpělivé. Většina tříáčkové produkce Ubisoftu je jasným protipólem těchto velikánů, a tím pádem dokonalým řešením mé rozhodovací paralýzy.
V časovém presu mi toho dá paradoxně víc rutinní Far Cry 6 než dokonalé Red Dead II, stejně jako mi ve spěchu líp poslouží libovolný prodej jídla z okénka než nesrovnatelně lepší večeře v lepším podniku. Obojí má na světě své neoddiskutovatelné místo a kvalita nemusí být vždy ten nejdůležitější faktor.
(Pokud byste chtěli namítat, že jídlo z fast foodu přece stojí míň než večeře v restauraci, a Far Cry by tedy mělo být levnější než „pořádné“ hry, jen si zkuste dát velké menu v McDonaldu nebo box v KFC. Za podobné peníze byste v hospodě měli večeři i s pitím.)
Kvalitní junk? Jak pro koho
Je potřeba si ujasnit, co vlastně tím junk foodem přesně myslím. Tvrdit, že některé letité série libovolného herního korporátu jsou opovrženíhodné braky hodné konzumace pouze ve stavu absolutního absťáku, je hloupost. Většinou to jsou regulérně kvalitní tituly s takovým poměrem cena/herní doba, kterému se může rovnat máloco.
Při posuzování hodnoty si bere slovo všeříkající kontext, protože pokud jste v posledních letech poctivě sjížděli všechny díly, DLC a spinoffy, nedivím se, že se vám představa zase dalšího dílu zajídá. Každému podle jeho potřeb, nicméně osobně chci podobné série spíše ignorovat a o to raději se do nich, stejně jako do kusu kuřete plukovníka Sanderse, výjimečně zakousnout.
Ostatně i já, jako někdo, kdo rozhodně nehrál všechny předchozí Far Cry, cítím, jak šestka začíná po pár hodinách zavánět nudou. Přebírání checkpointů a základen jede podle stejného mustru, gunplay prvotřídní vážně není a permanentní odbojový patos jsem musel přehlušit poslechem podcastu.
Přesto jsem po chvíli sklouznul do příjemné rutiny, kdy jsem na autopilota prozkoumával hezké prostředí a rozséval šípy všude, kde se objevila hlava nepřátelského vojáka. Vrchol zábavy to nebyl, ale na pár hodin to posloužilo víc než adekvátně.
zdroj: vlastní video redakce
Junk je potřeba
Herní junk food, ne nepodobně jako ten gastronomický, je pro mě zkrátka funkční čistič patra. Pokud strávím stovky hodin v něčem komplexním, intenzivním nebo přehnaně intelektuálním, chci odpočinkový kontrast. Chci si vyčistit hlavu a připravit se na další velký chod. V takových případech slouží produkce (nejen) Ubisoftu na výbornou.
V takových hrách totiž nemá cenu hledat něco, co tam není. Nemá smysl se tvářit, že posouvají jakékoliv hranice. Neposouvají. Navíc jsou leckdy ještě technicky rozbité, ale v míře ne větší než přiměřené, a za správné konstelace nabízejí fajn zážitek. A proto nad herním junk foodem nehodlám ohrnovat nos.
Jak to máte s „herním junk foodem“ vy? Dejte nám vědět v komentářích nebo na našem Discordu!
