Když jsme loni s Alešem testovali multiplayer v betě Call of Duty: Black Ops Cold War a přinesli vám naše společné dojmy, ani bych se nenadál, kolik času nakonec společně ve hře strávíme. Ačkoli se oba navzájem přesvědčujeme, že nám mnohem více sedí taktičtější přístup série Battlefield a těšíme se, co si na nás letos v EA studio Dice s novým dílem přichystá, pravdou je, že multiplayer Cold War aktuálně zabírá prakticky veškerý můj volný čas.

Kupříkladu minulý víkend se nesl ve znamení Double XP eventu a tedy o poznání rychlejšího progresu v osobních hodnostech, levelování zbraní a plnění úrovní battle passu. Tudíž jsem z bojišť prakticky neodešel. O to bolestivější pak bylo při pondělním konci eventu zjištění, jak ukrutně pomalu ty bodíky přibývají v běžném provozu.

Je nicméně velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se proměnily naše multiplayerové choutky v rámci samotné hry. Zprvu jsme se soustředili prakticky výhradně na zcela běžné režimy v Core nastavení, přičemž zvláštní oblibu si vysloužily ty o něco taktičtější, ve kterých nejde jen o bleskurychlý masomlejn. Domination a Hardpoint ano, Team Deathmatch či Kill Confirmed už s trochu menším nadšením.

Následně jistá dobrá duše přišla se zásadním objevem - mód Gun Game je rychlá a variabilní zábava, ve které se navíc můžeme masakrovat navzájem a přitom stále družně debatovat na voice chatu. Tento režim naplno prokázal naše gentlemanství a vzájemnou soudržnost, protože když už jsme se v rámci líté holomajzny přeci jen navzájem zkropili deštěm projektilů, ihned jsme se jeden druhému omluvili a skrz mikrofon headsetu nabídli pravici na důkaz, že naše přátelství neutrpělo.

Ani u Gun Game jsme nicméně dlouho nevydrželi. S rostoucí hodností a (domnělým) skillem nám totiž přišlo na mysl, že začínáme být velmi profi (dokonce už jsme se občas objevili v závěrečném sestřihu Best Play A NE V ROLI OBĚTÍ!) a tudíž by naší další zastávkou mohly být Hardcore seance. Abyste rozuměli, v HC módu se z Call of Duty stává ještě frenetičtější šílenství, kdy ke smrti stačí jediný zásah a minimapa s radarem jsou vypnuté.

V tomto nastavení se jednak skvěle expí zbraně, protože přirozeně mnohem více zabíjíte, jednak se (navzdory názvu) ukazálo, že zážitek není zas tak hardcore a i muži ve středním věku, kteří už neoplývají reflexy dvanáctiletých dětí, zde dokáží relativně slušně uspět. Naším největším miláčkem se pak stala dnes už klasická mapa Nuketown, která svým mazaným layoutem umožňuje jak taktické vyžití, tak i krví zbrocený masakr.

zdroj: Activision

Velmi rychle jsme také pochopili, proč se kolem multiplayerových akcí tvoří toxická komunita. Záhy se ukázalo, že i my, zdánlivě starší a rozumní, máme pravidelný koitus s matkami soupeřů a velmi jasnou představu o různých aspektech jejich života, sexuálních preferencích a tak dále. Začali jsme nenávidět takzvané mikináře, tedy hráče, kteří si za reálné peníze koupili skin s logem jakýchsi profi esportových týmů, a všechny, kterým se proti nám vedlo, jsme obligátně začali označovat za cheatery.

O našich herních seancích se dá v podstatě hovořit jako o virtuální variantě domácího bunkru z polštářů od pohovky, na kterém je neumělou rukou napsáno "holkám vstup zakázán", což je sice v případě skupiny dospělých mužů poněkud zvláštní, ovšem zejména v dnešní pohnuté době také nesmírně terapeutické.

Včera ovšem přišel zlom, který náš zájem o Call of Duty posunul na zcela jinou úroveň.

Do hry se totiž vrátil režim Prop Hunt a se zcela vážnou tváří tvrdím, že to je to nejlepší, co jsem v posledních letech v multiplayeru hrál. Prop Hunt je ve skutečnosti hra na schovku, ovšem s geniálním oživením. Jeden šestičlenný tým se totiž promění v předměty, které se na mapě zcela běžně vyskytují: Můžete tak být židlí, telefonní budkou nebo třeba slepicí. Následně si musíte najít co nejnenápadnější místečko a vyčkávat, než druhému týmu hledačů dojde čas.

Jako neživý předmět nemáte moc šancí, jak se bránit. Můžete pouze 2x změnit podobu na něco jiného (ovšem nikdy nevíte, co to bude), případně nastražit falešnou návnadu a v nejvyšší nouzi omráčit poblíž stojícího pátrače. Do karet vám pak hraje i poněkud vyšší rychlost pohybu a právě díky ní ve hře dochází k naprosto bizarním a komickým situacím. 

Sledovat šestici po zuby ozbrojených drsňáků, jak utíkají za rychle metelící dřevěnou krabicí a snaží se ji trefit, než zajede za roh a změní se třeba na pneumatiku, je zcela k nezaplacení. K celkovému zážitku velmi přispívá i fakt, že ani v takto komických situacích CoD neztrácí nic že své husté military stylizace, takže vás hlasatel zcela vážným hlasem vybízí k honu na „rogue props“ a podobně. Nemluvě o tom, že neživé předměty při pohybu stále vydávají stejné zvuky, jako normální modely postav. Slyšel třeba zahradní židli nebo již zmíněnou slepici hekat hlasem Franka Woodse je neuvěřitelně dada zážitek.

Možná jste k zábavnosti Prop Huntu skeptičtí, ostatně i náš třetí do party původně byl, když jsme mu vyprávěli skvělé zážitky z rolí telefonních budek či kyblíků na kolečkách. Pravdou ale je, že jsem se už dlouho tak svobodomyslně nebavil a ve vší té mizérii momentálních všedních dní ve mně role kanystru na benzín dokázala vyvolat hysterické záchvaty smíchu.

Zcela speciální zmínku si pak zaslouží Alešova Best Play v roli pomačkaného solárního panelu. Geniální schovka pod troskami zničeného satelitu, z něhož ještě kape hořící palivo, zkrátka neměla chybu a nevyrovnal se jí ani další pokus v roli nenápadného skalního masivu.

Celý tenhle článek je vlastně zpovědí o tom, kolik radosti může pramenit ze zcela nepravděpodobným zdrojů a jak maličká porce invence vlastně stačí k tomu, aby v protřelých herních novinářích vybudila hurónské nadšení. Kam se hrabou Zombies nebo Warzone. Prop Hunt, to je to pravé. Přidejte se taky.