Úvodní slovo redakce Games.cz:
Že jsou Crusader Kings III triumfálním ztvárněním života středověkého panovníka, jste si už mohli přečíst v recenzi nebo vydedukovat z našeho LongPlaye. Ale kdyby vám nestačil názor Aleše a Vaška, třeba vás přesvědčí hlas lidu. Konkrétně jednoho z našich čtenářů a diváků, Jana Nohavicy.
Jan nám do redakce poslal e-mail, v němž shrnuje napínavou cestu svojí dynastie od irelevance až k nehynoucí slávě. A nám se jeho vyprávění natolik zalíbilo, že se o něj s vámi musíme podělit. Janovi děkujeme a vám přejeme pěkné čtení!
Ahoj kluci,
po 10 letech mě někdo donutil něco někam napsat. Vaše perfektní LongPlay série Crusader Kings II mě dokopala k tomu, si hru zahrát, a pochopil jsem její kouzlo. Bohužel, i když jsem z vašich videí dost pochytil, nebyla ještě moc přístupná a uživatelsky přívětivá.
Ale pak to přišlo. Váš další LongPlay Crusader Kings III a hned první díl, kde jste hru vychválili ve všech směrech. V tu chvíli bylo jasné, že vše, co mi vadilo na Crusader Kings II, je pryč (ach, ta mapa!). Věděl jsem, že trojka konečně bude to pravé. A nemýlil jsem se (mimochodem, za snadné vyzkoušení vděčím skvělému Game Passu!)
Začal jsem samozřejmě v roce 1066 za krále Vratislava. Byl jsem sám k sobě skeptický, říkal jsem si: Je to první pokus, ten se člověku nemůže vydařit! Ale pak se přihodilo něco, co jsem nečekal.
Jakožto čerstvě zvolený císař Svaté říše římské jsem se, spíše omylem, přidal k první křížové výpravě. A co jiného by měl císař udělat, než poskytnout křižákům maximální podporu!
A tak se stalo, že jsme výpravu nejen vyhráli, ale díky mému největšímu příspěvku se králem nového Království jeruzalémského stal můj kandidát. A hned nato přišla další nečekaná příležitost: Hra mi nabídla za něj pokračovat, místo abych dál vládl Čechám. Inu, přivítal jsem tuto možnost odpočinku od středoevropského chaotického bordelu a přijal nové poslání: obranu před jasně definovaným nepřítelem, který kompletně obkličuje můj státeček.
zdroj:
Vlastní foto autora
Počátky byly skromné, ale strategie jasná: vše konvertovat na českou kulturu a každý volný zlaťák investovat do rozvoje budov. Budeme růst pomalu, ale stabilně! A během toho čekat na svou šanci…
Ta šance přišla v roce 1133, kdy byla vyhlášena druhá křížová výprava na Sýrii. A samozřejmě, když člověku stačí přejít s vojskem přes hranice a netrmácí se půl roku z Prahy, dá mu to před ostatními evropskými vládci značný náskok do začátku. Výsledek byl jasný: Sýrie připadla Přemyslovcům a mně se hned lépe dýchalo.
Ve svém opatrném, trpělivém přístupu jsem pokračoval i dál. Trvalo dalších 80 let, než se mi podařilo nabrat dostatek sil a casus belli, ale pak to přišlo. Češi v roce 1213 rychlou invazí dobývají Egypt a i zde začínají šířit českou kulturu.
Díky šíleně komplikovanému systému feudálního následnictví se posléze stala další zajímavá věc: Do mého království připadl kousek území Meklenburska. Ach, jak já za něj byl v roce 1254 vděčný! Víte proč? Protože není lepší způsob, jak se vymanit z područí Svaté říše římské než přejít společnou hranici, chytit do zajetí manželku a syna následníka trůnu a vynutit si nezávislost po dvou krátkých bitvách. Je to tu, Přemyslovci mají svého vlastního císaře!
zdroj:
Vlastní foto autora
Nebyl jsem ovšem jedinou evropskou mocností, které se ve 13. století dařilo. Celou dobu, co jsem rostl, rostl i můj úhlavní nepřítel: Byzanc. Naše společná hranice se táhla od severní Afriky až po sever Sýrie. Už nám tam oběma bylo příliš těsno.
Ale opět se potvrdila moje ústřední teorie: Stačí být trpělivý. No dobře, a taky trošku předvídavý. Provdal jsem dceru, a získal tak spojenectví s královstvím Sardinie (bratru 40 000 mužů), no a pak už jen vyčkal, až se uvnitř Východořímské říše strhne mela. Což se stalo, když se v roce 1287 vzbouřili Gruzínci.
V alternativních učebnicích o několik století později bude rok 1287 veden jako ten, kdy Byzanc dosáhla svého vrcholu. A od té doby už to s ní šlo jen z kopce, o což jsem se se svými sicilskými spojenci osobně postaral a svého řeckého soka pokořil. Ohněm a mečem.
zdroj:
Vlastní foto autora
Hra se zanedlouho připomněla s další lákavou možností: nápravou Velkého schismatu. Na sjednocení obou polovin křesťanstva mi ovšem chyběla Konstantinopol, protože zas tak moc jsem zase Byzantince nezrubal, no a taky Řím. Na Byzanc jsem si věřil, ale Papežské státy, to byla jiná liga.
Jiná liga, do které ovšem Přemyslovci FC, jak se ukázalo, patří. Sice to trvalo dalších 25 let, ale roku 1312 jsem dokázal, co se nepovedlo ani Hannibalovi, dobyl Věčné město a sjednotil uctívače kříže pod jednou duchovní střechou.
Království jeruzalémské se v tu chvíli táhlo od severní Afriky po Persii a již nemělo příliš smysl růst v té oblasti dál. No a tak jsem zvolil jiný cíl: vrátit rod Přemyslovců do Evropy.
200 let poctivých příprav tuhle cestu velice usnadnilo. Přemyslovci i díky dalším dvěma křižáckým králům dosáhli v roce 1330 na Legendary renown, což znamená, že jsou proslulí skutečně po celém známém světě. Každý si touží vzít Přemyslovce. A protože se moje dynastie soustředí na učenost, v roce 1327 odemykáme tu vůbec poslední dostupnou technologii.
zdroj:
Vlastní foto autora
S mojí pokročilou armádou a státním aparátem to šlo ráz na ráz. Dobyl jsem Uhry a o pár let později i Polsko. Již v roce 1362 se mi podařilo sjednotit západní Slovany. Další cíl byl tedy naprosto zřejmý: sjednocení všech Slovanů a vznik císařství Slavia.
Jenže to vážně není jen tak. Znamená to nejen dobýt velký kus křižáckého Bulharska, ale i Byzance a dalších království na východě, kde se žalostně nedostává ani legálních záminek k válce, ani odvrhnutých příbuzných žadonících po dobytí území v jejich jméně.
Ale je tu ještě jedna možnost, která zvrátí chod dějin celého známého světa. Inspiroval jsem se ve skutečné historii a řekl si: Když ti nevyhovuje církev, tak si založ vlastní! V roce 1397 vzniká Přemyslidismus, který zrovnoprávňuje ženy a zavádí volené duchovenstvo. A komu se to nelíbí, bude zničen.
A co je nejdůležitější: Panovník se stává zároveň papežem a dostává možnost si za body pobožnosti koupit nárok na nějaký světský titul. Levá ruka prodává pravé a svět se třese v základech.
zdroj:
Vlastní foto autora
O pouhých pět let později dobýváme Kent a Santiago a Přemyslovci ovládají všech 5 svatých míst. Už nás nemůže nic zastavit. Pravda, křížová výprava proti mně byla událostí nadmíru nepříjemnou. 250 000 vojáků na každé straně a šest let trvající vyčerpávající válka o Francii, ale na jejím konci zlomený kříž Kristův a hrdě planoucí rudý kříž Přemyslovců. Další dvě křížové výpravy notně oslabených katolíků byly jen chabým pokusem, který skoro ani nestojí za řeč.
No a tak se v roce 1419 plní náš hlavní cíl. Veškeré Slovanstvo se sjednocuje pod praporem Slavie (pozn. ed.: Žádný lepší prapor neexistuje!), ale nechci zahodit 300 let historie. Jeruzalém zůstává nadále primárním titulem.
zdroj:
Vlastní foto autora
Finální rok 1453 se ovšem kvapem blíží, takže je načase splatit historické dluhy a konečně si podrobit zpupnou Byzanc. Jenže získat jiné císařství není jen tak. Vazala z něj udělat nemůžete, uzurpovat nejde kvůli jinému náboženství.
Ale pak jsou všechny moje modlitby k rudému kříži vyslyšeny. Na mém dvoře se objeví princ Demeteros s nárokem na titul a vírou v toho jediného správného boha. V roce 1441 jeho jménem dobývám Byzanc a vzápětí si uzurpuji jeho titul. Je hotovo, spravedlnost (?) byla vykonána!
Když jsem si tak dobýval poslední bašty katolictví, hra mi na poslední chvíli, v roce 1449, nabídla možnost znovuobnovit Římskou říši. Já s díky odmítl. Řím je minulostí, budoucností světa je Jeruzalém. A jeho přemyslovští pánové.
V roce 1453 hra končí a moje homosexuální císařka a papežka, která díky letům poctivého šlechtění plodí už jen geniální děti, vám všem mává sbohem. A já mávám s ní.
zdroj:
Vlastní foto autora
Ještě jednou vám patří dík, že jsem prožil měsíc probdělých nocí a nejsilnější herní zážitek za dlouhé roky. Cestou tímhle dobrodružstvím jsem si dělal fotodokumentaci, kterou (spolu se savem) najdete zde (seřazeno podle témat a herního roku).
Mějte se fajn a já jdu dokoukat LongPlay Crusader Kings III. Perun!
Honza
