Field of Glory s Janem Žižkou podruhé a naposledy: Bojujeme v Kutné Hoře i u Lipan
zdroj: Luděk Marold: Maroldovo panorama bitvy u Lipan

Field of Glory s Janem Žižkou podruhé a naposledy: Bojujeme v Kutné Hoře i u Lipan

24. 6. 2022 18:00 | Téma | autor: Václav Pecháček |

Vítejte zpátky u polního vojska, bratři a sestry v kalichu! V minulém díle jsme se všichni kolektivně seznámili s rozšířením Rise of the Swiss, které do vynikající středověké strategie Field of Glory II: Medieval přidalo husitská vojska i přidruženou kampaň. Rovnou jsme i dvě bitvy pod vedením Jana Žižky z Trocnova vybojovali a v obou slavně zvítězili – ale dnes nás čekají další čtyři. A bude to jenom těžší.

Už nebojujeme s pár katolickými pány, kteří sebrali svoje čeledíny, jen aby se utopili v sudoměřských močálech. Do Čech dorazila křižácká vojska Zikmunda Lucemburského – a hned naše první seznámení s nositeli rudě zbarveného římského popravčího nástroje na prsou bude řádně nemilé. Obklíčili nás totiž poblíž jednoho z nejdůležitějších měst v celé zemi, stříbronosné Kutné Hory.

Kutná Hora

Ocitáme se v roce 1421, kdy velikému Žižkovi maličko teče do bot. Překvapila ho početná Zikmundova armáda z Uher – nejenom obrnění rytíři, ale i velká spousta zkušených jízdních lučištníků, rychlých a hbitých, které je zatraceně těžké trefit píšťalou a jsou o dost rychlejší než válečný vůz.

Můj plán byl jasný: Prorazit středem Zikmundovy formace, prosekat se na druhý konec mapy a uprchnout, zatímco na křídlech zastavím neustálý jízdní nápor.

Byl to skvělý plán. Akorát že absolutně nevyšel.

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Z bitvy u Kutné Hory se stal chaotický masakr, pro který je označení „bitva“ naprosto neadekvátní. V bitvě obě strany tak nějak zhruba tuší, co se děje, zachovávají organizované linie, vojevůdci mohou průběh bojování aspoň nějak ovlivnit. Nic z toho u důlního města neplatilo. Situace dezintegrovala do zmatených ostrůvků aktivity, kde moji chlapci vyráželi z vozů a bili nepřátele hlava nehlava, jen aby je následně rozdrtil jízdní protiútok. V lesích a lesících kolem cesty se odehrávaly krvavé potyčky bez většího taktického smyslu. Sem tam postávaly izolované, imobilizované vozy obklopené přesilou nepřátel dorážejících jako hejno vos. Celá moje vozová kolona se zasekla na místě a nemohla se pohnout kupředu ani o píď.

„Honem, šlápněte na to!“ volal Žižka na svoje vozataje. „A na co máme šlápnout, bratře?“ ptali se ho zmatení husité. „Na křižácké hlavy,“ procedil mezi zuby hejtman, nasedl na koně a odcválal do řeže.

Náš organizovaný průlom Zikmundovými kleštěmi se zkrátka jaksi nekonal a nahradil ho krutý boj o přežití, k čemuž rozhodně přispěla i vojevůdcovská situace na obou stranách. Žižka vyrazil honit Kumány, kteří obtěžovali zadní voj, byl probodán několika šípy a evakuován. Král Zikmund celou situaci sledoval ze hřbetu koně v bezpečné vzdálenosti… Nebo si to aspoň myslel. Všimli si ho ostrozrací dělostřelci, dvěma salvami z bombard pobili většinu jeho osobní gardy a přinutili ho prchnout z bojiště.

zdroj: vlastní video redakce

Dvě vojska se bez svých velitelů zoufale rvala – ale o něco déle to vydrželi husité. Stálo je to tisícovku mrtvých a dvakrát tolik zraněných, hrozné, obtížně nahraditelné ztráty, ovšem křižákům se vedlo ještě hůř: Zbylo jich pouhých pět tisíc z patnácti, přišli o veškeré dělostřelectvo a taky o svou čest, pokud ti čubčí syni někdy nějakou měli. Možná že to nebyla mistrovsky vedená bitva, ale co už. Vítězství je vítězství.

Kutnohorská kampaň stále ještě nebyla u konce. Žižkovo vojsko přežilo, obdrželo posily z řad Pražanů i české husitské šlechty a pod vedením dvakrát raněného, přesto však neporaženého hejtmana se rozhodlo definitivně zničit hrozbu, kterou představovala Zikmundova křižácká armáda. Táborité a jejich spojenci se s Uhry střetli v lednu 1422 u vesnice Nebovidy.

Nebovidy

V této bitvě se konečně ukázalo, že jako taktik za něco stojím, protože se mi silnější, početnější, lépe vycvičené křižáky podařilo naprosto zničit. Paradoxně to byla bitva, kterou jsem skoro prohrál, protože zmasakrovat dost Zmikundovců na to, aby se celá armáda dala na útěk, mi zabralo takovou dobu, že už se začínalo stmívat (v herním světě zbývaly pouhé 4 tahy do konce časového limitu).

Nakonec jsem to ale stihl. A jak že se mi povedlo zničit nejenom původní křižácký voj, ale i jeho další a další spojence, kteří se hrnuli na bitevní pole? Jednoduše. Zkombinoval jsem vhodně načasovanou agresivitu s vhodně načasovanou opatrností.

Na samém začátku jsem sebral válečné vozy a vyrazil kupředu jako vítr. Nezastavoval jsem, nepropojoval wagenburg řetězy, prostě jen drandil pořád dál. Proč? Protože jsem potřeboval dosáhnout pozice, v níž mezi dvěma hustými lesnatými podrosty zbývala jenom relativně úzká oblast vhodná pro bojování. A právě tam jsem jako neprostupnou hradbu postavil svoje obrněné žebřiňáky.

Uhři, kteří můj záměr pochopili příliš pozdě, se náhle stali lahodným maďarským vínečkem, které by moc rádo vyteklo z láhve, jenže v cestě mu stál husitský korek. Těžce ozbrojený korek, který veškeré pokusy o zteč zarazil v zárodku ostrou palbou. Oni byli mořské vlny, já byl žulová skála.

Ne že by se to celé obešlo bez chyb. Petr Brotz, jeden z hrdinů od Kutné Hory, příliš horlivě vyrazil pronásledovat rozbité křižáky prchající od vozů, byl obklíčen, posekán a prchl z bojiště. Měl jsem velké štěstí, že těžce zkoušená první linie vozů na pravém křídle odolala, ačkoliv tam pod šípy najatých stepních lučištníků poumírala víc než polovina osádky. A sám Zikmund v nestřeženou chvíli vrazil do jednotky halberdýrů chránící mezeru ve středu formace. Moji hoši bojovali statečně, ale proti výkvětu uherské šlechty neměli šanci a po chvíli byli anihilováni.

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Situace v žádném bodě nebyla vyloženě kritická, přesto by mi býval Zikmund dokázal podstatně ublížit, kdyby sebral odvahu, najel do právě vytvořené průrvy a pobil moje střelce v zázemí. On ale otálel, zjevně se bál podniknout tak nebezpečný útok sám, bez podpory zbytku vojska, které se bezzubě rozbíjelo o jinde naprosto pevnou obranu. A otálel tak dlouho, až se chlapcům u baterie bombard konečně podařilo přesně zamířit. Kule hvízdly, čtyřicet mužů tělesné stráže přestalo existovat, Zikmund pochopil, že Bůh stojí s kališníky, a zdrhnul jako zajíc.

Z Žižkovy třináctitisícové armády odešlo po svých 11 tisíc, 650 husitů bohužel za odvážný útok svého velitele zaplatilo životem. Křižákům se ale vedlo mnohem hůř: Kdysi 15 tisíc pyšných dobyvatelů se změnilo v zakrvácenou, demoralizovanou pakáž. To se tak stává, když máte doslova padesátiprocentní ztráty a zanecháte na bojišti víc než 1 600 mrtvých, včetně stovek nejvyšších šlechticů celé země.

To ale nebyl konec Žižkových vojenských dobrodružství. O rok později bylo nutné si znovu vyřídit účty se zpupnými českými pány katolického vyznání, kteří ne a ne přijmout pravdu kalicha. Velel jim Čeněk z Vartenberka a ke střetu došlo poblíž vesnice Hořice.

Hořice

„Hořice“. Hořké to slovo na jazyku každého správného husity, protože Vartenberk nám vyprášil kožich, co se nám do něj jenom vešlo. Pravda, on to neměl zas tak extra komplikované: Přitáhl do bitvy s obrovskou přesilou obrněnců, bylo to skoro dva na jednoho, zatímco hrstka Žižkových chlapců samozřejmě neměla nic jiného než svoje věrné vozy.

Tedy, to není úplně přesné. Měla vozy, měla odhodlání a měla výbornou defenzivní pozici mezi dvěma lesem porostlými vrcholky. Křídla zajištěna, před sebe namířeny píšťaly a kuše, za úkol nic složitějšího než se prostě ubránit do setmění, kdy to císařské přestane bavit a odtáhnou zpátky na svou tvrz. Co by se mohlo pokazit?

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Například to, že při první katolické zteči všichni moji lidi zpanikaří a zdrhnou ze svých vozů, jak kdyby se je chystal defenestrovat sám Lucifer. Žižka se v čele svojí jízdy sice ještě pokusil o statečný protiútok, ale nebylo to k ničemu. Vartenberk udeřil příliš tvrdě a sprovodil celý kališnický voj ze světa.

Čeněk se radoval, dal vystrojit velikou hostinu a hlasitě halekal, že táborský hejtman „ryje tlamou v zemi jak Žižka spadlá ze stromu“, vtipálek jeden. Plácal po ramenou svoje obrněnce, až to cinkalo, a byl všeobecně dost spokojený se životem. Jenže netušil, že my, pravověrní husité, nějaké těžce ozbrojené a výborně vycvičené rytíře vůbec nepotřebujeme. Protože my máme přízeň Boží. A přízeň Boží nám umožňuje loadovat.

Na druhý pokus to se mnou u Hořic vypadalo daleko, daleko líp. Hra totiž každou mapu generuje zpola náhodně a tentokrát mi přihrála do cesty naprosto perfektní defenzivní pozici: Nedobytný kopeček, kde jsem rozložil svoje kanóny a asi polovinu válečných vozů. Nacpal bych tam celý wagenburg a čekal, jestli Vartenberk vytáhne mačky a cepíny, ale bohužel se tam zbytek žebřiňáků nevešel, tak jsem ho musel rozprostřít na planinu za kopečkem.

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Ten zatracený, zatracený Čeněk zkusil kopeček vzít ztečí, a jakmile byl se ztrátami odražen, prostě ho obešel a rozsekal na maděru chudáky na křídle. Husité na kopci se na ten masakr jen bezmocně dívali, pak se nechali inspirovat svými soukmenovci a bez velkých ceremonií zdrhli.

Bože můj. Load.

Historie je plná paradoxů. Jedním z nich je, že třetí vygenerovaná mapa mi přihodila tu jednoznačně nejobtížnější hořickou situaci, s jakou jsem se zatím musel potýkat – bez jasně daného obranného perimetru, bez přírodních překážek, které bych mohl využít. A přece jsem napotřetí konečně dokázal přežít.

Víte, krajina se sice proměnila k horšímu, jenže jsem se změnil i já. Pořádný výprask umí být slušně vzdělávací a Čeněk z Vartenberka mě sešlehal rákoskou omotanou ostnatým drátem. Díky, pane učiteli. Nastal čas, abyste se zakuckal křídou.

Nezkoušel jsem vlastně nic světoborného. Jen jsem si pečlivě vybíral místo a čas, kdy jsem přestal být pasivní a přešel do lokálního protiútoku. Část vozů držela střed, zatímco moji halberdýři perfektně zkoordinovaní s Žižkovou jízdou obtěžovali křídla nepřátelské formace, až se mnozí katolíci radši rozhodli bleskurychle opustit bojiště. Co, že utíkají? Prosím vás, před takovou miniaturní skupinkou bezvěrců? To by přece nedávalo smysl. Kdepak, to jenom pospíchají domů zkontrolovat, jestli náhodou nezapomněli vypnout krb.

I tak mě u Hořic ještě čekaly krušné časy, když se skupině nepřátelských kušníků podařilo zahnat na útěk osádky několika centrálně položených vozů, ale nakonec jsem to do západu slunce docela pohodlně vydržel. Vartenberkovi nezbylo než zaskřípat zuby, stáhnout se a proklínat osud, že si u svého božstva nevymodlil tlačítko pro quickload.

No a tak zbyla poslední zkouška. Už ne zkouška pro bratra Žižku, který v roce 1424 onemocněl a zemřel. Ne, opona se ještě jednou roztahuje přesně o deset let po jeho smrti pod Lipskou horou, kde se proti sobě staví dvě vojska. A nad oběma vlají prapory s kalichem.

Lipany

Čech proti Čechu, husita proti husitovi, bratr proti bratru. Koalice umírněných kališníků a katolických pánů se střetla s radikálními tábority a sirotky poblíž vesnice Lipany. Vítězství aliančních vojsk vedených Divišem Bořkem z Miletína by znamenalo opatrný mír, vítězství radikálů pod Prokopem Holým by naopak vyústilo v prodloužení občanského konfliktu a přežití Žižkova ideálu nezkaleného kompromisem.

Já tentokrát stál na straně utrakvistických umírněnců. Pod mými standartami se seřadily válečné vozy pana Diviše i těžká jízda Oldřicha z Rožmberka, jejichž úkolem bylo do 24 kol, tedy do setmění, prolomit obranné pozice vozové hradby Prokopa Holého. Já si povzdychl nad tím, že musím povraždit muže, kterým jsem až doposud velel, a nechal zatroubit k útoku.

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Udeřili jsme tak, jak jsem se to naučil od Čeňka z Vartenberku u Hořic: Tvrdě, přesně, koncentrovaně. Kušníci zjemnili defenzivu na extrémním levém křídle táboritské formace a usnadnili práci elitní pěchotě a jízdě, která prorazila řadu vozů a jala se masakrovat jejich posádky. Situace si rychle všimly rezervy radikálů pod Janem Roháčem z Dubé a podnikly protiútok, který moje útočníky přibil na místo – ale taky to znamenalo, že zbytek Prokopovy linie už se žádných posil dočkat nemohl.

Problém byl v tom, že zbytek linie žádné posily nepotřeboval. Můj soustředěný výpad proti levému křídlu znamenal, že všude jinde útočily slabší elementy, případně jednotky neuvyklé ofenzivnímu způsobu boje. Někde se válečné vozy rozestavily proti sobě a neefektivně pálily z ručnic, jinde jsem zkusil výpad nevycvičenými kopiníky, kteří byli snadno odraženi. V jednom z útoků se jim sice povedlo z dělostřeleckého vozu stáhnout druhého nejdůležitějšího radikálního velitele, Prokopa Malého alias Prokůpka, a před zraky jeho mužů ho ubít k smrti, ale následně museli zase ustoupit do bezpečné vzdálenosti.

Byla to strašná řež. Netrvalo dlouho a ze skoro 30 tisíc mužů, kteří dorazili na bojiště, jich byla bojeschopná sotva polovina. Radikálové bezpochyby prohrávali – koneckonců jsem prorazil jejich formaci a přetlačoval se s posledními rezervami. K vítězství stačilo, aby Roháč, případně velitel jízdy Jan Čapek ze Sán, ztratili kuráž a vzali nohy na ramena. Ale to oni ne, rvali se jako vlci zahnaní do kouta, vědomi si skutečnosti, že prohra by znamenala zánik celého jejich hnutí.

Když slunce začalo zapadat za obzor (a do konce bitvy zbývala čtyři kola), uvědomil jsem si, že pomalé semílání slábnoucího nepřítele nestačí. Že pokud chceme, aby se Prokop přidal k Prokůpkovi, aby se mu nepovedlo zachránit si Holý život, je potřeba odhodit rukavice. A rozpaky. A opatrnost. A společenské manýry, které kušníkům nakazují, však víte, střílet z kuší, místo aby popadli krátké mečíky a jali se šturmovat nejbližší válečný vůz.

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Vrhli jsme se na ně, jako se smečka medvědů vrhá na úly přetékající sladkým výplodem černožlutých broučků, což by byla výrazně přesnější analogie, kdyby chlupatí brumlové hnízdo napřed rozstříleli na maděru houfnicí, pak palcátem rozmlátili otřesené, na zem spadlé včeličky a až úplně nakonec by se rozhlíželi po tom, kde je vlastně med. Radikálové zjevně takovou agresi nečekali a krok za krokem ustupovali.

Jenže neustupovali dost zoufale a my jsme jim šli po krku s příliš nízkou úrovní dravosti. Ještě kolo před koncem jsem v duši choval naději, že je snad zlomíme, že zabijeme zbývajícího Prokopa, jeho muži to uvidí a vezmou do zaječích, jenže poslední tah těmto snům učinil přítrž. Prokop nejenže odmítl umřít, ten fanatický kněžour dokonce osobně zabil jednoho z našich přidružených vojevůdců a celou jeho jízdní eskadru střelhbitě rozdrtil. A s ním zemřela šance na rozhodující vítězství.

Field of Glory II: Medieval - Jan Žižka zdroj: Vlastní foto autora

Mohl jsem se opět spolehnout na svou superschopnost a nahrát starší uloženou pozici, prst se už už blížil k tlačítku, jenže pak mě cosi zarazilo. Ano, vím, že mým úkolem je kráčet ve stopách historie, nasměrovat proud dějin do správného koryta, ale… Co by se vlastně stalo, kdybych si vybral jinou strouhu? Pro jednou? Výjimečně?

Co kdyby spolu Prokop a Diviš, dva bývalí bratři ve zbrani, skutečně svedli vyrovnanou bitvu, v níž by ani jedna ze stran brutálně nezmasakrovala tu druhou? Navzájem by se vyčerpali a konečně by si uvědomili, že další konflikt může vést jedině k dalším zbytečným ztrátám českých životů, že to celé hraje do karet akorát té zatracené lišce ryšavé?

Třeba by se ráno po bitvě setkali na poli posetém mrtvolami. Třeba by si se slzami v očích padli do náručí. „Už nikdy proti sobě, bratře,“ hlesl by tiše Diviš. „Už nikdy, dá-li Pán Bůh. Už nikdy,“ huhlal by mu do ramene Prokop. „Musíš ale přestat být tak zatraceně radikální a nepodřezávat každého katolíka, kterého potkáš,“ řekl by nejvyšší alianční generál se stopou výčitky v hlase. „…No dobře,“ zaksichtil by se kysele hlavní táborita a od té chvíle by se mu říkalo Prokop Velkomyslný.

V mojí realitě se přesně tohle stalo. A tak v českých zemích zavládl mír. Táborité i utrakvisté, husité i katolíci prosperovali bok po boku, umoudření lekcí od Lipské hory. Žádní křižáci si na ně netroufli, přijímalo se s vínem i nealkoholicky, jak kdo zrovna chtěl, oltáře zůstávaly stát a kněžím všeho vyznání hlavy neopouštěly krk. Králem země byl zvolen Jiří z Poděbrad, vzal si za poradce Diviše s Prokopem a všichni žili šťastně až do smrti.

Ráno po Lipanech kdesi vysoko na nebesích, na obláčku ve tvaru obrněného vozu, na svou lyru drnkal chlapík ozdobený mohutným vousiskem. Ve zdravých modrých očích mu hrály veselé ohníčky, když si polohlasně prozpěvoval: „Ktož sú boooožíí booojovnííci…“ Pak se bývalý táborský hejtman na chvíli odmlčel. Na obláček kápla jediná mužná slza. „Díky, dobrý Bože, za čtyřiadvacetikolový časový limit ve Field of Glory II: Medieval – Rise of the Swiss,“ řekl Jan Žižka z Trocnova. A byl rád.

Nejnovější články