Ask Iwata: Svižné čtení o unikátním herním prezidentovi

V roce 2015 nás opustila ikona jménem Satoru Iwata. Dlouhodobý zaměstnanec a poté šéf studia HAL Laboratory, následně čtvrtý prezident a CEO Nintenda, který se do širšího povědomí zapsal nejpozději v roce 2005, kdy svoji přednášku na GDC uvedl dnes už legendárními slovy: „Na mé vizitce stojí, že jsem korporátní prezident. V mysli jsem herní vývojář. Ale srdcem jsem hráč.“

Iwata sice byl prezident korporace, nicméně jako typický kravaťák skutečně nepůsobil ani navenek. Nechal za sebou velkou spoustu vykonané práce, vzpomínek, radosti – a také knihu Ask Iwata.

Základem této knihy, vydané s požehnáním pozůstalých několik let po Iwatově smrti, jsou jeho přednášky či interview, ale i série rozhovorů s vývojáři, které vycházely na webu Nintenda s názvem Iwata Asks.

Ask Iwata vyšla původně pouze v japonštině v roce 2019 a teprve až v roce 2021 se dočkala svého anglického překladu. A právě verzi pro západní publikum se věnuje dnešní článek.

Co to je a není

Před Ask Iwata je potřeba se mít na pozoru. Vtipné historky z vývoje hledejte jinde, stejně jako se tu nedočkáte odhalení tajů vzniku některých dobře známých značek Nintenda. Ano, Iwata tu a tam nějakou konkrétní hru, konzoli či příhodu zmíní, ale spíš se o ně jen lehce otře. Rozhodně tu nedostáváme japonskou verzi Krve, potu a pixelů nebo čehokoliv podobného.

Středobodem Ask Iwata je totiž Iwata sám. Programátor, vývojář, ale především manažer. Kniha dává nahlédnout na jeho filozofii, manažerské uvažování, přístup k řízení, na jeho nakládání se zaměstnanci, problémy, výzvami, úspěchem i neúspěchem. Zároveň na mě ale nepůsobí jako manuál pro začínající či zkušené manažery. Ti si z ní mohou samozřejmě ledacos odnést, nicméně určitě nejde o knihu, kterou bych instinktivně hledal v portfoliu Melvila nebo jiného podobně smýšlejícího vydavatelství.

A nakonec nejde ani o klasickou autobiografii či pečlivou retrospektivu. „Deník“ by byl na mnoha místech mnohem přesnější termín, byť ani to nesedí, kapitoly jsou samostatné a jednotná linie táhnoucí se od začátku do konce chybí. Což není na škodu – zkrátka máme tu čest zase s trochu jiným typem knihy, než na jaké můžeme být od všech těch dalších prezidentů zvyklí.

Co už na škodu podle mě je, je absence nějaké analýzy či alespoň hlubšího zamyšlení nad některými úspěchy i přešlapy. Probírat se myšlenkami zpětně hodnotícími například komerční propadák jménem Wii U by bylo fascinující nejen z pohledu Iwaty, ale prakticky od kteréhokoliv vysoce postaveného člověka z Nintenda. Bohužel, nic takového tady nenajdete.

Stojí za zmínku

Kniha je protkaná různými událostmi a Iwatovou reakcí na ně, byť z větší části jde spíše o pohled na pracovní filozofii muže, který musel vytáhnout HAL z bankrotu a následně se stal teprve čtvrtým prezidentem Nintenda. I přes poněkud obecnější náturu jednotlivých kapitol se ale dostaneme k celé řadě zajímavých situací, se kterými se musel Iwata popasovat svým vlastním způsobem

Jedním příkladem za všechny může být třeba fakt, že Iwata neměl proslovy a vůbec mluvení na pódiích moc v lásce. Bral je spíše jako nutné zlo, které k roli šéfa tak nějak patří. Bohužel pro něj musel od roku 2001 mluvit na veřejnosti i v angličtině, ve které si nepřekvapivě nebyl jistý tak jako ve své rodné japonštině.

zdroj: vizmedia

Jenže v herním průmyslu existují věci jako GDC, E3 a podobné mezinárodně důležité akce, kde je potřeba mluvit na veřejnosti a ideálně anglicky. Iwata tak v knize poodhaluje svůj rozhodovací proces – ano, mohl na pódium nastrčit chudáka Mijamota a nechat ho to všechno odříkat. Jenže to by pro Mijamota znamenalo nemalé úsilí na vytváření prezentací, přípravy, učení se textů a vůbec by ho to stálo drahocenný čas. Iwata si tak uvědomil, že mnohem efektivnější bude investovat Mijamotův čas nikoliv do tvorby prezentací a přednášek, ale do tvorby her. Příprav na prezentace a proslovy se ujal on sám.

Neméně zajímavý je Iwatův přístup k rozhovorům se zaměstnanci. Už coby šéf HAL Laboratory si Iwata povídal s každým zaměstnancem dvakrát ročně a prý vždy rád začínal jednoduchou otázkou, na kterou neexistovala špatná odpověď – například proč se dotyčný/á rozhodl/a pracovat právě pro HAL. Člověk se tak otevřel, zbavil se nervozity a nemusel řešit, zda svému šéfovi odpoví správně, nebo špatně. Zároveň tím Iwatovi řekl něco, s čím mohl pracovat v rozhovoru dál a zbytek konverzace mohl plynout relativně přirozeně.

Lidskost především

Bylo by klišé tvrdit, že se Iwata, navzdory svým programátorským začátkům, zajímal víc o lidi než o technologie. Přesto je v knize lidská linka akcentovaná, neboť Iwata často neřešil ani tak co umí nebo neumí nějaký hardware či technologie, jako spíše co jak z dané technologie dokážou vyčarovat zaměstnanci.

To ostatně odráží obecný přístup Nintenda, které se zpravidla nehoní za těmi nejmodernějšími technologiemi a s konkurenčními platformami nesoupeří nejvýkonnějším hardwarem. Snaží se nabídnout něco jiného a většinou mu to, navzdory (nebo snad i díky?) užším technologickým mantinelům, funguje na výbornou.

Iwata se také snažil často dělat věci tak, aby byly správné především lidsky, což skoro připomíná dávné neoficiální motto Googlu „don’t be evil“. Na druhou stranu i Iwata si uvědomoval, že při některých byznysových jednáních musí jít lidumilství přeci jen malinko stranou a uvolnit místo pragmatickému nebo lépe řečeno formálnímu stylu jednání. I tam měl ale chladný cynismus vstup zakázán.

Proč ne

Ask Iwata nenabízí žádné zásadní nové informace, a pokud si chcete z internetu vyzobat nejen rozhovory Iwata Asks, ale i další materiály, získáte znalostí možná i víc. Vlastně by se dalo říct, že kniha je pro nikoho a pro všechny zároveň. Když si ji nepřečtete, o mnoho nepřijdete, většina textů je volně k mání na internetu. Přesto byste se do ní měli pustit a upraveně, strukturovaně nahlédnout do mysli jednoho z nejsympatičtějších a nejoblíbenějších herních exekutivců vůbec.

S pouhými 176 stranami jde o svižné čtení, a jestli vládnete angličtinou a aspoň trochu se zajímáte nejen o hry jako takové, ale i kontext kolem nich, nemůžu za sebe Ask Iwata nedoporučit. Těch pár korun za velice příjemných několik hodin čtení v každém případě stojí.