Konzole 3DO kdysi hráčům slibovala pohádkovou zábavu, dnes je ale zapomenutou kuriozitou. Ambiciózní herní systém, od jehož konceptu uplynulo rovných 30 let, přivedl herní branži do multimediálního věku, stal se však obětí vysoké ceny a tvrdé konkurence. Sebevražedná mise 3DO se dodnes vrací na mysl jako memento v každém produktu, který nezvládá dělat kompromisy.

Neúspěch pod čarou

Příběh konzole 3DO režíroval a jejímu pádu přihlížel Trip Hawkins, jeden z předních kavalírů herního průmyslu, který ho v 80. letech minulého století pomohl vyvést z komunity podivínů k miliardovému podniku se zábavou. Dnes se světu sedmašedesátiletý elegán prezentuje jako zakladatel Electronic Arts a duchovní otec série Madden, oblíbené simulace amerického fotbalu. Je také žádaným řečníkem a koučem a, kdyby vás to náhodou zajímalo, miluje čokoládovou zmrzlinu.

Životní etapa orámovaná zkratkou 3DO zůstává v příběhu jeho kariéry až kdesi hluboko pod čarou – a není divu. „Už nevlastním žádnou licenci spojenou s 3DO. Nepátrám po nich a osobně ani neznám jejich současné vlastníky. Bylo by to jako hledat Archu úmluvy,“ vzkázal letos Hawkins přes Instagram s tím, že hardware i software týkající se konzole byl dávno rozprodán a zainteresované osoby už z byznysu odešly.

Trip Hawkins. | zdroj: Wikimedia Commons

Ambiciózní, ale neúspěšná konzole stojí stranou pracovních milníků manažera, který poté, co pomohl Applu k prvním miliardám dolarů, založil v roce 1982 vydavatelství Electronic Arts a obratem ho katapultoval mezi nejvýznamnější herní domy světa. Už na úsvitu let devadesátých ho však opustil, aby kráčel vstříc velkému snu o revolučním herním přístroji.

Rostoucí a stále opatrnější korporace zaměřená na software si totiž nemohla dovolit riskantní dobrodružství na úrovni platforem. Proto 12. září 1991 Trip Hawkins založil novou společnost The 3DO Company, která se zaměřila na jediný cíl: navrhnout nejvýkonnější konzoli své doby.

Nejvýznamnějším partnerem nového projektu stalo právě vydavatelství Electronic Arts, kterému spolupráce strategicky vyhovovala. Ruku v ruce s dravým marketingem, otevřenou licenční politikou a časovým náskokem oproti konkurenci vznikl nástin hardwaru budoucnosti s potenciálem uhranout fanoušky. Následující roky ale ukázaly, že jen technická dokonalost k úspěchu nestačí.

Multimediální revoluce

Společnost Tripa Hawkinse využila přechodného klidu zbraní na konzolovém trhu a s předstihem před tradičními hardwarovými producenty uvedla v říjnu 1993 první globální herní zařízení nového typu. Ve smluvní licenci ho jako první vyrobil Panasonic pod jménem 3DO Multiplayer Interactive. Malá černá skříňka připomínala CD přehrávač vytržený z minivěže, ve skromném obalu se však skrýval technologický převrat, nový multimediální trend i netypický obchodní model.

Na evropský trh se 3DO dostalo rok po severoamerickém launchi a přibalená vesmírná střílečka Total Eclipse nechala i české hráče nahlédnout do budoucnosti herní zábavy. Tu charakterizovala především plně trojrozměrná polygonální grafika s dnes již notoricky známými efekty, jako je antialiasing, Gouraudovo stínování nebo texture filtering.

Do příchodu konkurenční Segy Saturn a Sony PlayStation se 3DO stalo lídrem páté generace videoherních přístrojů. Díky smělému výkonu i výbavě se novince dařilo sejmout z herního hardwaru nálepku domova hopsaček pro děti v primitivním aranžmá. Dokázala zobrazit až 64 milionů pixelů za vteřinu (dřívější šestnáctibity zvládly pouhý milion) a rozpohybovat je v příjemné kadenci třiceti snímků za vteřinu.

Audiovizuální podívaná v některých hrách brala dech. U závodní arkády Need for Speed novináři dokonce soudili, že pro svoji náročnost nemůže na jiném systému ani fungovat (což naštěstí nebyla pravda a brzy se o tom přesvědčili hráči na PC).

Kompaktní zábava

Místo slotu pro cartridge se v útrobách 3DO ukrývala dvourychlostní CD-ROM mechanika. Kompaktní disk nebyl pouhým nosičem dat, ale také zvěstovatelem nového trendu. Herní průmysl oběma nohama vstoupil do éry multimédií, kterou se do té doby neúspěšně pokoušely realizovat hybridní systémy typu Philips CD-i či Commodore CDTV.

Stříbrný kotouček, na který se vešel obsah 450 disket, rozšířil možnosti zábavy před televizní obrazovkou o poslech hudby, sledování filmu nebo prohlížení fotografií, především ale pojal obrovské množství dat potřebných k dosud nevídané technické kvalitě videoher, kterou předchozí multimediální all-in-one zařízení pouze naznačila.

CD přehrávač se stal nezbytným prvkem výbavy konzolí, které na trh přišly po 3DO – Atari Jaguar, Sega Saturn, PlayStation a další. Na rozdíl od nich ale 3DO nezapře vliv prvotní multimediální vlny, díky níž se v herní branži dočasně objevili tradiční výrobci elektroniky.

V roce 1993 nikoho nepřekvapilo, že licenci na výrobu Hawkinsovy konzole získaly kromě Panasonicu také společnosti Sanyo, Samsung či GoldStar, které si dnes s herním průmyslem už nespojujeme. S kůží na trh kvůli tomu novinka vyrazila v dosti nejednotné podobě.

Lepší než PC

Společnost The 3DO Company nebyla typický hardwarový producent. Disponovala pouze balíkem technických specifikací k licencování, a proto mohli smluvní partneři při stavbě hardwaru volit svůj vlastní design. Například verze Panasonic FZ-10 připomínala router bez antén, Sanyo 3DO TRY zase videopřehrávač. Pokud jde o značku a logo na zařízení, producenti zdůrazňovali své vlastní emblémy, a tak konzole budila dojem jakéhosi zvláštního doplňku k televizoru. A právě tak ji měli vnímat i spotřebitelé.

Konzole 3DO, model FZ-1 v nejznámější podobě od Panasonicu. | zdroj: Evan Amos

Zdánlivě obskurní marketingová politika, která potlačovala identitu konzole ve prospěch výrobců obývákové elektroniky, sledovala jasný cíl: propagovat 3DO jako univerzální zařízení k pobavení celé rodiny, čemuž odpovídaly především schopnosti videopřehrávače. Zabudovaný modul s kompresním formátem MPEG-1 nabídl kvalitu obrazu na úrovni S-VHS.

Reklama nelhala, když propagovala 3DO jako prvotřídní zařízení s výkonem a univerzalitou osobního počítače, ovšem za zlomek jeho ceny. Hardwarová konfigurace konzole odpovídala výkonu tehdy standardní sestavy na úrovni 486 DX/2 66 MHz s 8 MB RAM, která si v obchodech držela cenu vysoko nad hranicí 40 tisíc korun. Za 3DO přitom český zákazník na konci roku 1994 zaplatil „jen“ 23 tisíc.

Proti všem

Přesto ale jen málo zákazníků věřilo, že nakupuje výhodně. Na zdánlivě atraktivní srovnání konzole s počítačem kupodivu nikdo neslyšel, dokonce ani v zahraničí. Utratit za 3DO bezmála sedm set dolarů (ekvivalent dnešních 27 tisíc korun) hodlal málokdo.

Snaha firmy ospravedlnit vysokou cenu technickou úrovní nepadla na úrodnou půdu. Lidé si spíše všimli, že za cenu novinky by si mohli pořídit tři Super Nintenda a ještě by jim zbylo na hry.

Relativně vysoká pořizovací cena a přehřátý trh byly dvěma zásadními příčinami neúspěchu 3DO. Před polovinou 90. let sváděl souboj o zákazníka rekordní počet platforem, které povětšinou útočily na šetřílky.

Zatímco západní trh byl zaplaven slevovými akcemi na dosluhující šestnáctibitové systémy a jejich multimediální upgrady (Sega CD a jiné), na východě, vlivem kulturního zdržení, lidé dokonce teprve objevovali osmibity v podobě technických plagiátů z tržnic.

Silnou platformou zůstávaly v první polovině devadesátých let také handheldy a v Evropě mikropočítače typu Amiga. Do pozice celosvětové jedničky se navíc dralo PC a proti tomu všemu stálo 3DO jako provizorní most se zlatými pražci, který se rozpadá.

Sebevražedná smlouva

Za selháním konzole nakonec nestály kvalitativní nedostatky, ale nevhodný obchodní model, který na konzoli 3DO přilepil příliš sebevědomou cenovku. Ve snaze o co nejširší softwarovou podporu totiž The 3DO Company lákalo herní distributory na sebevražedně výhodné podmínky.

Z každé prodané hry si 3DO bralo pouhé tři dolary, což byl ve srovnání se smluvní politikou u Segy či Nintenda opravdu velkorysý byznys. Firmu to však nutilo prodávat konzoli za cenu zaručující zisk a takový obchodní model byl v souboji s výrazně levnějšími přístroji nekonkurenceschopný. Kvůli tomu 3DO zemřelo prakticky již na začátku svého životního cyklu.

Konzole 3DO ve verzi Sanyo 3DO TRY. | zdroj: Evan Amos

Kvůli nevhodné cenové politice zůstalo 3DO výrazně dražší než výkonově srovnatelné, či dokonce lepší konzole, které se na trh dostaly v následujících letech. Startovní cena pozdějšího hegemona trhu Sony PlayStation byla o víc než polovinu nižší.

Pod tlakem okolností 3DO nakonec zlevnilo, některým výrobcům se to podařilo díky úspornějším výrobním postupům. Vesměs však konzole nevydělávala nikomu. Na Vánoce 1995 se verze od GoldStar prodávala za pouhých dvě stě dolarů, ale na každém prodaném kusu výrobce tratil více než stovku. Burzovní akcie The 3DO Company se propadaly.

Přestože 3DO zvítězilo v anketě o nejlepší hardware roku 1995 na evropském veletrhu ECTS, mateřská společnost tou dobou byla už třetí rok ve ztrátě. Zachránit ji měla sbírka her od přibližně 150 vývojářů, kteří si u Tripa Hawkinse zajistili výhodnou softwarovou licenci.

Srdce 3DO, 32-bitový RISC procesor s taktem na 12.5 MHz. | zdroj: Yaca2617

Na 3DO opravdu bylo co hrát. Zatímco v době amerického launche bylo k dispozici pouhých pět titulů, v letech 1994 a 1995 přibyly desítky dalších včetně blockbusterů Road Rash, Need for Speed či Gex a také řada atraktivních portů v čele s Alone in the Dark a Myst.

Špičková grafika i ozvučení titulů ukázaly, že investice do 3DO se zákazníkům odmění velkolepými zážitky. Nakonec si však cestu do obývacích pokojů našly pouhé dva miliony výrobků, což bylo ve srovnání s pozdějšími čísly konkurentů velké zklamání.

Lví podíl (až 47 procent) si na trhu ve druhé polovině 90. let zajistil Sony PlayStation. Do roku 2005 prodal úctyhodných 102 milionů kusů, v té době už byl ale příběh 3DO dávno uzavřen.

Už jenom hry

Poslední kapitolu napsala konzole 3DO koncem roku 1996, kdy se nedařilo dostat na trh slibovanou druhou verzi přístroje označenou jako „M2“. Fanoušci marně očekávali mesiáše, který měl výkonem předčit Pentium 133, Segu Saturn i PSX. O konzoli se pomalu začínalo mluvit v minulém čase.

Technologii M2 nakonec The 3DO Company prodalo za 100 milionů dolarů Panasonicu a zbytek hardwarových licencí koupil za 20 milionů Samsung. Ze 450 zaměstnanců firma propustila třetinu a než v roce 2003 definitivně zkrachovala, změnila se v čistě softwarového distributora – Electronic Arts v malém.

Galerie

Sérií zajímavých akvizic si transformovaná společnost zajistila práva na řadu renomovaných her a sérií v čele s taktickou akcí Army Men a dobrodružstvím (Heroes of) Might of Magic. Nelze opomenout ani první trojrozměrné MMORPG Meridian 59 – to je dodnes aktivní, jde o vůbec nejdéle žijící MMO vůbec a můžete si ho zahrát zdarma na Steamu. Takovou dlouhověkost by mu samotné 3DO mohlo jenom závidět.