Určitě znáte situaci, kdy se konečně dostanete k doplnění herního restu, který vás pálil dlouhá léta, a máte okamžitě nutkavou potřebu si nafackovat za to, že jste si tak skvělou věc nechali unikat tak dlouho. Jak už si čtenáři obdaření dedukčními schopnostmi zvládli odvodit z nadpisu, v tomto případě bude řeč o mém pohříchu prvním kontaktu se sérií Monster Hunter v podobě prozatím předposledního dílu Monster Hunter: World.

Přiznám se, že, znaje hru jen z doslechu, jsem moc nechápal, proč lze v řadě internetových komunit, jichž jsem členem, s nezlomnou pravidelností zpozorovat zvýšenou míru elektřiny ve vzduchu a vzrušení pokaždé, když se chystá nový Monster Hunter. Neuměl jsem si představit, co je na hře, která je ve své podstatě vlastně jen sekvencí desítek bossfightů, taková zábava.

Jenže najednou, zničehonic, jsem přistihl počítadlo odehraného času, jak drze ukazuje číslo blížící se třem stům hodinám. Ukázalo se totiž, že není a priori špatně, když se hra soustředí na jednu jedinou věc, když ví, jak ji udělat. Monster Hunter opravdu je sekvence desítek bossfightů. V tom zdání neklamalo. Jenže... jsou zkrátka skvělé.

Ve hře je momentálně úctyhodných 71 velkých monster a to nepříliš překvapivě znamená, že není každá jedna bitva úplně stoprocentně unikátní. Některé stvůry jsou si vcelku podobné a konceptuální přístup „nauč se, co nepřítel dělá, a v ideálním případě, netoužíš-li se stát obrněnou verzí piñaty, se tím nenech trefit“ lze aplikovat poměrně univerzálně. Ale najdou se i opravdové perly mezi bossfighty.

Pojďme se jako poctu hře a poděkování za královskou porci výborné zábavy, kterou mi poskytla, podívat na deset z nich. Původní premisa seznamu byla „deset nejtěžších“.  Ale tenhle žebříček je na řadě příček volně zaměnitelný i s deseti nejlepšími.

V zájmu nevytvoření seznamu o rozsahu rigorózní práce také rovnou hlásím, že vypustím Tempered a Arch-Tempered verze monster.

10. Anjanath

zdroj: Vlastní foto autora

Veteráni série si možná hned v úvodu začali klepat na čelo, ale prosím vás, vydržte! Ano, je samozřejmě pravda, že tenhle tyranosaurus je v porovnání s tím, co přijde později, naprostá brnkačka, a kdo má hru alespoň trochu v ruce, dá nebohému ještěrovi takový céres, že ten bude litovat, že radši nevyhynul. Ale vzpomeňte si, jaké to bylo, když ho člověk potkal poprvé.

Anjanath je totiž čtvrtá stvůra, kterou před vás hra postaví. Což znamená, že se s ním pustíte do křížku velmi brzy po začátku, ve chvíli, kdy veškerá předchozí opozice doposud fungovala jen jako příjemná rozcvička. A zejména pokud jste nováčci, je to právě zde, kde přijde první náznak, lehoulinká předzvěst toho, že to všechno automaticky nepůjde jenom levou zadní.

Anjanath doposud krví nezbroceného lovce naučí řadu cenných lekcí. Například že opravdu není dobrý nápad pokoušet se všechno ustát a bez rozmyslu útočit, protože ve výbavě, kterou máte v té chvíli k dispozici, stačí jeden dva ohnivé plivance a kácíte se k zemi. Že „běžný“ a „rozzuřený“ stav nestvůr není pro legraci a jakmile potvoru popadne rapl, je zkrátka potřeba si dát mnohem větší pozor.

9. Bazelgeuse

zdroj: Vlastní foto autora

Jestli byl Anjanath maturita, Bazelgeuse jsou státnice. První setkání s touhle originálně a výborně nadesignovanou potvorou přijde také poměrně brzy a lekce, které nováček dostane, se tentokrát soustředí na poziční hraní.

Bazelgeuse má totiž břicho a ocas pokryté výbušnými šupinami, které s nebývale zlomyslnou radostí rozhazuje všude kolem, jak když jogín rozdává veganské sušenky. A fakt, že je prostě potřeba opravdu vědět, kde zrovna stojíte, než se pustíte do sáhodlouhého nápřahu vaší zbraně, se vám zaryje do paměti zhruba ve chvíli, kdy vás exploze přehlédnuté šupiny podruhé potřetí pošle do stratosféry, ačkoliv jste měli dojem, že jste v bezpečí.

Bitva s Bazelgeuse je pocitově velmi odlišná od všeho, co jste zabíjeli do té doby. A právě proto, že je potřeba si na ni zvyknout, vytvořit si zcela novou taktiku a hlavně nepospíchat ve snaze umlátit potvoru co nejrychleji, jsem, rozmetán na cimprcampr, selhal víckrát, než je mi milé přiznat. To ale také nakonec přineslo o to sladší vítězství, jak to tak bývá.

8. Nergigante

zdroj: Vlastní foto autora

Nergigante, domácky zvaný Nergi, je jeden z posledních nepřátel původní nerozšířené hry, který si své místo v žebříčku zasloužil vlastně úplně banálně. Prakticky všechna monstra před ním byla buďto silná, nebo rychlá. Nergi je obojí.

Tenhle nabroušený dikobraz, kterému někdo šlápl na ocas a on má za to chuť zničit svět, poskakuje arénou v mrštných, zmateně trhaných pohybech, které ani trochu není snadné číst. Jenže když se to nenaučíte, tak vás pobodá, potrhá, rozdrtí a zesměšní, protože to od něj prostě vážně bolí.

Ale to nakonec vlastně ani nebyl ten největší problém. Ne, ten přišel později. Jakmile se totiž posunete trochu dál a konečně ho dotlačíte do poslední fáze bitky, vytasí se s další chuťovkou. Útokem, kdy vzlétne do vzduchu a provede na vás bleskový nálet, kterému se velmi obtížně vyhýbá. Jenže to udělat musíte, protože když se jím necháte chytit, nezbude z vás ani mastný flek.

Bylo to právě tady, kde jsem konečně naplno pochopil, k čemu slouží zdánlivě podivná mechanika, kdy postava, pokud utíkáte s nevytaženou zbraní směrem pryč od nepřítele a stisknete tlačítko pro úskok, neprovede klasický kotoul, ale zoufalý placák.

Unikal mi totiž fakt, že krom teatrálního a nepříliš mužného rozhození rukou je v tomhle pohybu také poměrně dlouhý iframe, což je pro podobné situace dar z nebes. Jakmile vám dojde, kdy nadešel čas opustit hrdinství a je potřeba sebou plácnout na zem, Nergiho nálet přestane být problém a otravný ostnatec konečně padne.

Nebudu zastírat, že to byl zpočátku celkem opruz, ale na druhou stranu, stejně jako u všech obtížných bojů, to také skýtá skvělou odměnu v podobě pocitu vlastní nadřazenosti, jakmile se to konečně naučíte. A chvíle, kdy přijde šikana z vaší strany, protože už bezpečně poznáte jeho vzorec chování, napřáhnete zdánlivě někam do vzduchu dvacet metrů od něj a on vám s idiotsky překvapeným výrazem skočí přímo do švihu, načež s ním takřka baseballovým odpalem zametete zem, je naprosto k nezaplacení.

7. Lunastra

zdroj: Vlastní foto autora

Výše propraný Nergigante je jeden z elder dragons, nejvyšší kasty monster. A není v ní sám. V prakticky stejnou dobu budete krom něj bojovat i s Teostrou, planoucí mantichorou, která z neopatrných lovců s vervou sobě vlastní nadělá jen ohořelé škvarky.

Ale samec Teostra v seznamu není. Nezbylo na něj místo, protože o něco později se potkáte i se samicí stejného druhu, Lunastrou. A pochopíte, proč Teostra tak často vybuchoval hněvem. Když má tohle doma, nic jiného mu nezbývá.

Všechno ale má svou světlou stránku. Až si nebudete jistí, jestli dřív uhořet, když Lunastra zapaluje všechno, co má v dosahu, explodovat, nebo se nechat roztrhat na kusy, alespoň to bude mít řádný styl, protože Lunastřin tanec modrofialových plamenů je zkrátka nádherná podívaná. 10 bodů za umělecký dojem.

6. Barioth

zdroj: Vlastní foto autora

Jsme v datadisku! Gigantická expanze Iceborne přidala téměř stejné množství nových monster, jako jich měla celá původní hra dohromady. A jelikož se jedná o pokračování příběhu, a logicky se tedy s novými přírůstky potkáte až po dohrání původní kampaně, je jasné, že obtížnost také musí jít zvolna (a někdy strmě) vzhůru. Po několika zahřívacích bitvách přijde první zeď: šavlozubý Barioth.

Tento tygroještěr je tak rychlý, že jsem si při několika úvodních pokusech nebyl jistý, jestli to tvůrci myslí vážně. Neustále jsem jen mával do vzduchu jak při přivolávání deště, zatímco potvora nonšalantně stihla odskočit tři kilometry daleko a ještě mě u toho poplivat ledem. A to vám mimochodem zvýší spotřebu staminy, což, jak jistě není potřeba dodávat, při snaze o dostihnutí obrovsky mrštné stvůry není zrovna žádoucí bonus.

Bitva s Bariothem je tak trochu chyták. Co hráč při prvním setkání neví, je, že má před sebou ekvivalent bijce těžké váhy, který v prvním kole rozpoutá v ringu bouři, ale pak se unaví. Oproti herním zvyklostem, které zpravidla velí, že bude boss čím dál tím těžší, totiž Barioth začíná ve špičkové formě, ale když ho dostatečně poraníte a utaháte, zpomalí a zeslábne. Jakmile na to přijdete a ustojíte prvotní nápor, můžete tygrovi kopat hrob, ale zpočátku je to docela solidní peklo.

5. Velkhana

zdroj: Vlastní foto autora

Boj, který je na pohled překrásný, obzvlášť, pokud máte rádi estetiku stylizovanou do mrazu a ledu, ale který také navzdory svému živlu dovede přivést krev do horoucího varu. Velkhana je nádherná. Elegantní, důstojná, vznešená. A děsivě nebezpečná, když ji namíchnete.

Dokonce bych se nebál říct, že je to právě v tuhle chvíli, kdy už se nedá svítit, musíte prostě hrát dobře. Nelze využít žádné zkratky, fígle, berličky. A Velkhana není štědrý hostitel, zadarmo vám nedaruje ani centimetr místa. Prakticky nemá slabinu, disponuje silnými a přesnými útoky na blízko i na dálku a čas od času nezbývá než na vlastní ofenzivu úplně zapomenout a snažit se prostě jen přežít, když vám nad hlavou padají ledové kry a pod nohama duní mrazivé gejzíry.

Propukne divoký tanec vás a draka, ani jeden se nezastaví a kulisu tvoří smrtící led. Napětí neustane do samotného konce a až z bitvy vyjdete vítězně, satisfakce bude obrovská. Ani selhání však tolik nemrzí, protože tak či tak jde o fantasticky zábavný duel. Je náročný, ale krásný, a hlavně stoprocentně férový.

A mimochodem, pokud by vám původní verze nestačila a stáli byste o extra šmrnc, pusťte si k tomuhle fightu do sluchátek Let It Go ze soundtracku k Frozen. Nová dimenze zaručena.

4. Furious Rajang

zdroj: Vlastní foto autora

Dostáváme se k endgamovým monstrům, tedy takovým, která potkáte až po dokončení příběhové linky. A ačkoliv jsem v úvodu tohoto povídání předeslal, že by se místa pro nejtěžší stvůry dala volně zaměnit s těmi pro ty nejlepší a nejzábavnější, zde to neplatí. Tuhle zpropadenou opici nenávidím z nejčernějších hlubin své duše a raději bych snědl vlastní nohu, než bych s ní bojoval znova.

I normální Rajang je nepřítel, který netrpělivého lovce dovede přivést do stavů intenzivního sebezpytování, ale kam se hrabe na furious verzi. Rozčílená prasogorila skáče a běhá jak na kokainu, dává příšerné rány, nechává minimální prostor na případný protiútok či použití léčiva, když to pokazíte, a vůbec leze na nervy, jak to jen jde.

A aby to nebylo málo, má jenom jedno slabé místo. Hlavu. To znamená, že pro ideální efektivitu je potřeba útočit zepředu, což se ovšem řekne daleko snadněji, než provede, protože stát před Furious Rajangem je zhruba stejná zábava jako pokoušet se o holubičku před rozjetým rychlovlakem.

Jasně, i zde nakonec najdete mezery v pohybu, chvilkové prostoje, kdy se dá párkrát seknout, a nakonec opa přemůžete. Ale ne, tenhle fight jsem si prostě neužil, takže si ode mě opičák ještě vysloužil posmrtné prokletí a už ho nechci nikdy ani vidět.

3. Raging Brachydios

zdroj: Vlastní foto autora

Raging Brachydios je jediný souboj ve hře, u kterého se mi po prvních několika smrtích vkrádala do hlavy myšlenka, že jsem skončil. Že to prostě nedám a poslední monstra neuvidím. Že to tvůrci jednoduše přehnali. Po mnoha a mnoha opakováních završených krví a potem vykoupeným vítězstvím ale musím na dálku poslat omluvu. Nepřehnali. Naopak, dali si záležet a vytvořili velmi kvalitní bossfight.

Stvůra dovede zahltit, zmást pohybem, který se neomezuje jen na přímou trajektorii, a trestat jakékoliv zaváhání. Velkou rychlost a sílu úderů navíc kombinuje s požadavky na přesné poziční hraní, protože kolem sebe rozhazuje miny v podobě výbušného slizu a nenechat se ničím trefit, když se zároveň také snažíte sami občas zaútočit, se zpočátku zdá jako naprosto nadlidský úkol.

Obtížnost navíc ještě zvyšuje fakt, že jakmile Raging Brachydia srazíte zhruba na čtvrtinu zdraví, přejde do poslední fáze, která je úplně jiná než celý předchozí boj. Což znamená, že se namísto jednoho musíte naučit hned dva přístupy a být schopní mezi nimi plynule přejít.

Postupně ale začnete odhalovat slabiny, které na první pohled nebyly patrné. Třeba to, že přesně zamířený výpad na ruce či hlavu ze zasažené tělesné části smete onen proklatý výbušný sliz, což vám otevře chvilkové okno, než se obnoví, kdy Brachydiovy útoky nebudou vybuchovat. A i to stačí, aby se nezdolatelná hora najednou začala zdát alespoň trošku schůdná.

2. Alatreon

zdroj: Vlastní foto autora

Dostáváme se k opravdu těžkým vahám. Na řadě je předposlední monstrum ve hře, pán elementů a mistr hráčských šedin Alatreon.

Své druhé místo si nezasloužil tím, že je neskutečně agresivní, vyvíjí neustálý tlak a nenechá vám ani zlomek vteřiny na oddych, umí útočit i na ohromnou dálku, používá všechny živly, takže téměř nelze kontrovat postavením buildu s jednou určitou rezistencí, a ještě k tomu samozřejmě dává brutální rány. Ne, s tím vším už takhle pozdě ve hře musíte počítat.

Ve svém šupinatém rukávu má totiž ještě jeden trik. Jednou za čas (v přesně dané sekvenci, není to náhoda, aby bylo jasno) odpálí impozantní plošný útok (trefně) nazvaný Poslední soud. A ten vás prostě a dobře vymaže z existence.

Nedá se mu jakkoliv vyhnout. Fígl je v tom, že poškození živlem opačným, než má zrovna Alatreon aktivní, pokud ho udělíte dost, oslabí příští Poslední soud tak, aby šel přežít.

Z toho lze vyvodit dva závěry. Zaprvé: Alatreona prakticky nejde porazit, pokud nemáte silnou ledovou nebo ohnivou zbraň, protože právě mezi ohněm a ledem drak v průběhu boje střídavě přepíná. Pokud se vám žádná taková v tu chvíli neskví ve zbrojnici, musíte se zkrátka vrátit zpátky a nějakou si postavit.

Zadruhé: Musíte a nesmíte být opatrní zároveň. A tenhle podivný oxymoron byl dlužen sám ďábel. Protože se samozřejmě nechcete nechat trefit, jenže když zase nebudete sami dost agresivní, nestihnete otupit Poslední soud a snaha přijde vniveč. A teď babo raď.

Výsledkem je vysoce náročný bossfight, který chyby odpouští jen naprosto minimálně.

1. Fatalis

zdroj: Vlastní foto autora

Velkolepé finále a tečka za Monster Hunterem provedená tak excelentně, že si lepší snad nešlo ani přát. Tahle bitva otestuje kompletně všechno, co jste se za celou hru naučili, až na samotnou hranu. Když přežijete ránu, je to radost, protože ty větší umí bez milosti zabít, i pokud na sobě máte vymaxovanou zbroj. Musíte se neomylně naučit všechny útoky, které majestátní černý drak ovládá. A samozřejmě je také potřeba bezchybně využívat okolní prostředí.

Fatalis není nijak extrémně rychlý, ale strašně, strašně moc to od něj bolí a útočí neustále, nikdy se nezastaví, aby nabral dech. A to samozřejmě není všechno, nebavíme se o žádném dílčím monstru stylu podržtaška, ale poslu konce světa.

Bitva má tři fáze a ta třetí je těžká v přímé úměře k tomu, jak jste si vedli v těch prvních dvou. Konkrétně záleží na tom, jestli se vám povedlo poranit drakovu hlavu. Pokud zůstala netknutá, dračí oheň ve třetí fázi zlověstně zmodrá, zabíjí už prakticky bez výjimky na ránu, útoky se zvětší i zrychlí a upřímně, aby v takovou chvíli ještě šlo z boje vyjít vítězně, musel by to hráč zahrát jako syn boží. Tedy, ne že by to snad nešlo, samozřejmě, však lze najít ledasjaká videa zkušených borců, kteří zabíjejí bosse takovým stylem, že mi zůstává rozum stát.

A jako by to snad nebylo málo, do hry vstoupí i poměrně přísný půlhodinový časový limit, který zajistí ještě další dávku nervů, protože stejně jako u Alatreona se nemůžete soustředit jen na přežívání, musíte útočit, kdy to jen jde. Jelikož Fatalis má také ještě mimochodem nejvíc životů ze všech sólovatelných nepřátel v celé hře.

Když se tohle všechno spojí dohromady, vznikne opravdová výzva. Trvalo mi několik dní tréninku a opakování dalších a dalších pokusů, než Fatalis konečně padl. A, pozor, přijde výtrysk nadšení, miloval jsem z toho každou vteřinu.

Tenhle bossfight je totiž naprosto fenomenální. Takhle má vypadat epické finále! Boj nastavený, aby dal najevo, že tohle je tedy poslední nepřítel, jak se sluší a patří, a vítězství vážně nebude zadarmo, ale ne tak moc, aby vám to vzalo chuť to vůbec zkoušet.

Produkční hodnoty a vůbec řemeslné provedení bitvy jsou dechberoucí. Drak je nesmírně impozantní, z každého útoku čiší ryzí síla a když pozorujete, jak před vámi jeho mocný plamen taví celou železnou bránu, kterou jste na poslední chvíli zavřeli ve snaze zachránit si život, nezbývá než sbírat bradu ze stolu.

Fantastické je i tempo fightu a pocit, že se opravdu účastníte velkolepé bitvy o osud světa, který odráží i měnící se prostředí okolo vás, protože Fatalis ho postupně zapaluje a ničí.

A hudba! Kristepane, TA HUDBA! Parádněji zvolený soundtrack si k vašemu hrdinství ani nedovedu představit, zejména v posledních fázích, kdy už víte, že máte vítězství na dosah a tepová frekvence vyšplhá na úrovně srovnatelné s právě odběhnutou dvoustovkou ve sprintu. K tomu se totiž rozezní brilantní variace na Proof of Hero, tedy hudební téma, které veteráni dobře znají, ale i pokud je World váš první Monster Hunter, buďte v klidu. I vám tahle neskutečně epická skladba vystřelí už tak nebezpečně vysoký adrenalin skrz nebesa.

Bez uzardění přiznám, že když Fatalis konečně padl, neobešlo se to bez hlasitého zahulákání a návaly příjemného mrazení jsem měl ještě půl hodiny poté. Sakra práce, to byl fight! Vůbec se nebojím ho označit za jeden z nejsilnějších, nejlépe provedených a nadesignovaných bossfightů, se kterými jsem kdy měl tu čest. A to nejen v Monster Hunterovi.

zdroj: Vlastní foto autora

Tak. Devět skvělých bossfightů a jednoho Furious Rajanga máme za sebou a já doufám, že se mi zejména lidem, kteří třeba Monster Huntera nehráli, podařilo textem předat dost nadšení na to, aby měli chuť to zkusit. Pokud si třeba stejně jako donedávna já nejste jistí, jestli to vlastně je zábava, nebo jste kupříkladu nervózní z naskakování do rozjeté série, hoďte obavy za hlavu. Jsou zbytečné. Je to vážně nářez.