Galerie

Prosinec většinou nebývá tím nejlepším časem na hledání nových herních trháků. O to větší radost mi udělala TankHead. Jelikož se singleplayerových tankových her moc nevidí, sáhnul jsem po ní téměř hned a nakonec vlastně nelitoval, i když ve mně v některých ohledech zanechala trochu rozporuplné dojmy.

Americká tanková pustina

TankHead stojí rozkročený mezi příběhovou akční adventurou a roguelike. Hlavně druhé vlastnosti jsem se ze začátku vcelku bál, ale naštěstí nakonec vše dobře zapadlo do sebe, za což musím hru v první řadě pochválit.

Váš příběh začíná na kraji zóny ECA, kde nepřežijí žádní lidé. Naštěstí ale existuje technologie, která umí projektovat mysl člověka do stroje. To se týká i vás, muže v dronu, který si říká Whitaker. Jeho záměr je prostý, dostat se ke středu zóny a ulovit tři TankHeady kvůli speciálním jádrům, aby se dostal ke speciálnímu Highpointu.

zdroj: Alpha Channel Inc.

Příběh není nijak komplikovaný, posouvá se hlavně díky flashbackům po porážce každého bosse, všechno potřebné se ale dozvíte v prvních minutách hry a rovnou dostanete i ten nejzásadnější úkol. Namontovat se na tank. On se totiž Whitakerův dron umí celkem užitečně nalepit na tankovou věž a ovládat celý stroj, ještě užitečněji pak svým paprskem zvládá nosit součástky a lepit je na svůj tank. Tím začne vaše cesta za děláním šrotu z nepřátel, abyste měli víc šrotu pro svůj stroj a mohli lépe dělat šrot z oponentů a… prostě asi chápete hlavní herní smyčku dost dobře.

Hra vás nezdržuje, během chvíle už stojíte na plošině, základní kola, základní hlaveň a váš nový společník vás nesou vstříc první mapě, kde se skrývá i první TankHead, kterého musíte porazit. Samozřejmě pokud vás zničí dřív on, vrátíte se právě na výchozí základnu a záhy míříte vstříc dalšímu pokusu.

zdroj: Alpha Channel Inc.

Úkol na mapách je vlastně pokaždé stejný. Aktivovat dvě datové centra, aktivovat návnadu, naklepat plech bossovi a jde se dál. K tomu ještě můžete splnit dva vedlejší úkoly, které se liší mapu od mapy, prozkoumat hromadu nepovinných míst nebo si nakoupit u obchodníka. Mapy jsou tak akorát veliké a hlavně je jen na vás, kam se vydáte, jsou totiž otevřené. Pozice úkolů se sice mění, ale samotné rozložení bodů zájmu ne. Takže už po pár cestách budete vědět, kde co je, ale bude se měnit skladba a počty nepřátel, stejně jako denní doba. I ta má na hratelnost určitý vliv.

Zastavme se ale u samotného světa, protože ten je pro mě největším tahákem celé hry. Atmosféra dýchá ze všeho, co vidíte. Trosky tanků, robotů i podivný neofuturistický styl celého světa TankHeadu mi strašně sednul a nenabažil jsem se ho až do konce. Když se k tomu začaly přidávat podivné výjevy spojené s anomálií, nadšeně jsem hltal každý detail na obrazovce a nebál bych se celkovou atmosféru přirovnat třeba k hitu švédského malíře Simona Stålenhaga The Electric State. Kromě enviromentálního vyprávění nechybí ani audiopásky, zápisky, figurky a zkrátka všechno, co se čeká od otevřeného světa.

Galerie

Šroťák na kolech

Hra tak stojí na dvou pilířích: Boj a průzkum. Obojí se moc příjemně doplňuje. Většinou v každé lokaci nejdřív zničíte obranu nepřítele a pak opustíte své vozidlo, abyste nasbírali, co není přibité. Ve hře jsou tři suroviny, první se přenáší napříč celou hrou a kupujete za ni trvalá vylepšení, druhá slouží k nákupu na základně nebo u obchodníků pro daný pokus a třetí na opravy. Kromě celkových životů je totiž vaše vozidlo vybavené i motory, pláty zbroje a koly. To všechno můžete rozstřílet jak vy nepříteli, tak i on vám. Kromě toho máte ještě hlavní zbraň, podpůrnou a schopnost. Navíc si můžete vybrat i několik pasivních vylepšení, jako je rychlejší nabíjení, poškození nebo naopak bonus k ničení částí nepřátel.

zdroj: Alpha Channel Inc.

Díky tomu můžete svůj tank vlastně přizpůsobit své bojové taktice. Lehké pláty a motory, které mají největší zrychlení, se hodí spíš ke zbraním nablízko, kdežto dalekonosné kanóny ocení pomalé opancéřované kusy, kterými střela nepřítele jen tak nepronikne, když už se k nim odstane.

Sekundární zbraň zase doplní arzenál - k dlouhé hlavni, která trhá pláty, se hodí třeba kulomet, co si poradí s menšími hbitými cíli. A třeba rotační kulomet na hlavní pozici může dost dobře docenit pomoc protitankové pušky na boku. Schopnosti pak umožňují využívat třeba směrový štít nebo energetickou střelu. Chvilku to bude trvat, ale brzy si najdete svůj ideální stroj rozsévající smrt v řadách nepřátel.

Galerie

Boj je totiž zábavný a nepřátelé chytří. Snaží se vás objet, dostat se vám do hůř krytých částí tanku i využívat terén. A vy budete muset dělat to samé, protože každá rána hlavně v dlouhodobém měřítku bolí.

Váš stroj je stejný jako stroje nepřátel, každá šarvátka se dá prohrát, hlavně pokud nemáte ideální výbavu. Každé poškození navíc něco stojí, a pokud přijdete o zbroj, musíte ji nahradit novou. I proto budete chtít být přesní. Každý zničený kus nepřítele je totiž taky kus, který už nevyužijete pro sebe. Nejlepší je tedy cílit na jedno místo a prokousat se jím až na životy nepřítele, což je nejvýhodnější přes boční pláty. I přesto je radost přesně mířenou střelou vyřadit pronásledovateli motory nebo kola a sledovat, jak ztratí svou pohyblivost.

Když je dobojováno, je čas sběru. Odervat komponenty nepřátel, nalepit je na svůj vůz nebo prostě jen sešrotovat, prohledat okolí, pobrat suroviny nebo při troše štěstí najít kapsli s fungl novou výbavou, nasednout a vyrazit dál.

Měl jsem obavy, zda tahle herní smyčka bude fungovat dost dlouho, ale nakonec jsem se jí bavil až do konce hry. TankHead ovšem není nijak dlouhá hra. Každou ze tří map jsem pokořil na druhý nebo třetí pokus. Se stále rostoucím množstvím speciálních léčiv, které vám jednorázově opraví celý stroj včetně nainstalovaných dílů, jsou souboje méně nebezpečné, i když snažit se musíte pořád. Co ale hru zjednodušuje především, je možnost si po smrti vybrat pokračování od začátku mise, a tak selhání neznamená konec. A tak máte zhruba za osm hodin hotovo.

zdroj: Alpha Channel Inc.

Ano, po porážce posledního bosse se můžete vrátit zase zpátky a nabírat další úrovně, které vám odemykají možnost si nakoupit vybavení rovnou na základně a nemuset spoléhat na to, že ho najdete ve světě nebo dál vylepšovat pasivní vylepšení, ale chybí k tomu motivace.

Konec příběhu, který měl být wow, sice wow je, ale zároveň mi nechal pachuť v ústech. Hra by si zasloužila ještě alespoň jednu finální mapu, která by celou Whitakerovu pouť nějak zakončila a rozsekla, možná by stačila jen další mise, kdy pouze v dronu prozkoumáváte nepřátelské základny a musíte se plížit mezi hlídkami.

Krátkost trochu vynahrazuje alespoň fakt, že každá ze tří oblastí doopravdy působí odlišně. Jak prostředím a atmosférou, tak i nepřáteli. Všude sice potkáte různé variace na tanky, ale přidá se i řada mnohem originálnějších a podivnějších vozidel, která vyvolají správný úžas, když je potkáte. Možná víc než tanky jsem nesnášel variace menších nepřátel. Na první mapě třeba poletuchy, které vás první energetickou střelou paralyzují a pak na vás sebevražedně nalétnou. Jednooké chobotničky mi zase svým dotíráním kulometnou palbou zničily víc pancíře než kterékoliv dělo.

zdroj: Alpha Channel Inc.

Trochu zklamáním jsou v ohledu variability souboje s bossy. Jednotliví protivníci jsou originální a děsiví, jenže postrádají nějaké speciální mechanismy. Stačí střílet do slabých míst a ujíždět před jejich celkem dobře odhadnutelnými útoky. Opět mi ale jejich vizuál a originální design vlastně vynahradil mechanicky slabší boje, kterým ani tak nechyběla epická akce a napětí. Hlavně když mi došla munice v hlavní zbrani, takže jsem musel opustit své místo v bezpečí tanku a dronem přebít jeden z náhradních zásobníků uložených někde na stroji. Protože pokud v TankHeadu platí nějaké pravidlo, je to zásada, že kdo moc dlouho stojí, nepřežije.

Krátce, intenzivně a krásně

TankHead mě zkrátka bavil svými napínavými a taktickými souboji, tím, jak vypadá a jak je jeho apokalypsa krásně divná. Poměr akce a průzkumu je tak akorát, aby nezačalo nudit ani jedno a brázdění otevřených map společně s ničením tanků je prostě zábavné. I kvůli umělé inteligenci, která umí taktizovat a nedá vám nic zadarmo.

Vlastně hlavní výtka nakonec doopravdy spočívá v tom, že pocitově hře chybí poslední akt nebo nějaký důvod, proč u ní vydržet delší dobu. Stejně jako postrádá nějaké originálnější mechanismy u hlavních bossů. Přesto se na nedostatky rychle zapomíná, když se z pochmurných klidných melodií soundtracku v krajině ozve bojová hudba a šumění větru mezi opuštěnými budovami nahradí dunění děl, štěkání kulometů a trhání oceli.