| Autor: Pavel Oreški Publikováno: 2.prosince 2009 | Verze: prodávaná/PC/anglická Doba recenzování: 1 týden |
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Zákys v první místnosti Jakkoli je Painkiller známou herní značkou, její vydavatel se zřejmě rozhodl z ní bez větších investic vycucat co nejvíce dolarů. Jak jinak si vysvětlit, že titul svěřil neznámé rakouské herní firmě, jejíž název je Homegrown Games. Ta má navíc v logu podtitul fan_made_product. Při prvním spuštění to ve mně vzbuzovalo naději, ale kdykoliv jsem tento text viděl později, dováděl mě k šílenství. To, co si totiž dovolili takzvaní fanoušci, by snad nedokázal ani největší nepřítel této hry. Začněme popořádku. Spustil jsem hru a byl jsem vyvrhnut do obdélníkové místnosti, která se napojovala na větší kruhovou. Nehledal jsem žádné záludnosti, vybil všechny nepřátele a zakysl. Chodil jsem tam a zpět a ačkoliv jsem si všiml změny textury na jedné zdi, docela podrobně jsem ji prozkoumal a nenašel cestu dál. Nakonec jsem najel na systém vypilovaný z doby prvního Wolfensteina, tedy takzvané jízdě po zdech. Ve Wolfovi se tak hledaly tajné místnosti, ovšem zde jsem se chtěl jenom pohnout dál. Nakonec jsem proklouzl ve výše zmíněném místě škvírou, o níž jsem si při vcelku podrobném zkoumání myslel, že je příliš úzká na to, abych jí prošel. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Gamedesign Když jsem vešel do dalších prostor, nevěděl jsem, co si mám myslet. Proč před hráčem tajit regulérní vchod do další místnosti? Pochopil bych to možná v adventuře nebo RPG, ale v bezhlavé střílečce? Navíc nejde o ojedinělý případ. Takováto situace se opakuje neustále. Pohybujete se po obrovském údolí a hledáte skulinku mezi dvěma kameny, abyste se pohnuli dále. Nenechte se ovšem zmást umístěním checkpointu na jedné straně údolí. Rudě vyznačené místo ukládání hry se do té doby objevuje vždy před vchodem do další části úrovně. Jenže tentokrát nikoliv... Když jsem záchytný bod našel, skoro čtvrt hodiny jsem se snažil dostat „dál“. Jenže jakýkoliv pokus o to nejít zpět, než odkud jsem se tam dostal, končil smrtí. Naštěstí už jsem čekal téměř vše a tak jsem zkusil vrátit se a co se nestalo. Našel jsem na druhé straně údolí uzounký průchod mezi skalami... • Hráč, náš nepřítel Myslíte si, že to je vše, co se dá na uspořádání úrovně zkazit? Nenechte se vysmát! Painkiller Resurrection má totiž jednu velmi oblíbenou činnost a tou je štvát hráče tisíci malými překážkami rozházenými všude po zemi. Autoři vyšperkovali úrovně různými kameny, zborcenými stavbami a dalším harampádím, které vám brání v normálním pohybu. Jediné co pomáhá, je skákání. Takže většinu hry nejdete, ale skáčete a zasekáváte se o naprosto zbytečné předměty. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Stále je vám to málo? Vynikajícím vynálezem jsou různé mosty a schody. V normální hře byste je přešli nebo vystoupali, ovšem zde se z jejich zdolávání stává peklo. Nevím jestli lanový most měl ukázat kvality použitého fyzikálního enginu, ale když jsem se ho snažil přejít asi po desáté, myslel jsem, že si useknu ruce. Ať jsem chodil pomalu, rychle, nebo se ho snažil přeskákat, vždy jsem spadl. Jenže to by to nesměl být Painkiller, aby vám to neosolil. Takže jsem nespadl o pár metrů níže, ale tak hluboko, že jsem vždy zemřel. A i kdybych zůstal živý, než bych se doškrábal zpátky k mostu, asi bych zešedivěl. Takže Quickload a znovu. Výše zmíněné schody jsou také lahůdka. Většinou je nelze jen tak vyjít, ale musíte i na nich najít správnou cestu, po níž schody vyskáčete. Mám pokračovat? Úrovně jsou prostě tak hloupě navrženy, že takovouto ohavnost by normální člověk nevydal ani zadarmo! Posledním příkladem budiž začátek čtvrté úrovně. Závěrečných pár minut předchozího levelu se pohybujete ve vodě a tak když se nahraje další úroveň, ani vás nenapadne, že byste se mohli utopit. Jenže právě to se stane, když bláhově zkoušíte prozkoumat vrak lodi. Arghhhh! • Nepřítel mého nepřítele, můj přítel Dosud jsem řešil pouze úrovně, ale v podstatě stejně jsou na tom i nepřátelé. Je sice hezké, že jich jsou desítky druhů a jejich vzezření je vcelku vtipné, ale jejich chování je tak ubohé. Nic podobného jsem dosud v žádné hře neviděl. To, že se vám ze vzduchu zhmotní za zády, je pohodička. Horší je, že když jim kousek utečete, zůstanou stát na místě a čumí. Prostě vás nedokáží pronásledovat dále než na pár metrů. Jenže to je v obrovských prostorách, v nichž se hra odehrává, naprosto fatální. Z bezhlavé střílečky se stává honička a ostřelovačka. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Ještě vtipnější je, že se protivníci velmi rádi zasekávají za čímkoliv. A jak jsem napsal výše, úrovně jsou přeplněné zbytečným harampádím, které vy dokážete přeskočit, ale příšery nikoliv. Zasekávají se pořád, stále a furt. Přestože jsem hrál na vyšší obtížnost Nightmare, neměl jsem díky tomu v podstatě větších problémů. Naběhl jsem do nového prostoru, vylákal pár příšer, popoběhl o pár metrů dále, otočil se a při cestě zpět jsem likvidoval jednoho zaseknutého chudáka za druhým. • Příšerné příšery Nejzábavnější jsou situace, kdy se máte vypořádat s nějakým finálním bosem a on se zasekne mezi dveře nebo o lavici, která mu sahá asi tak po nehet na palci u nohy. Menším problémem jsou tak jen protivníci, kteří po vás střílejí nebo vrhají kusy vlastního masa. Ale i oni se dají likvidovat velmi jednoduše. Vylákat, nechat zaseknout a zaběhnout za roh, nebo si stoupnout za nějaký stromek. Nic víc není potřeba. Posledním velkým problémem je, že Resurrection se hraje formou jakýchsi sandboxů. To znamená, že dokud nevlezete na určité místo, neobjeví se nepřátelé. Jenže tyto prostory jsou před hráčem pečlivě schovány a tak se mi stávalo, že jsem v místnosti šel podél zdi a pak se divil, že se nemohu hnout dál. Proč? Protože jsem nevystřílel nepřátele, kteří se ani neobjevili! 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
další obrázky v galerii • Zbraně, grafika, hudba V posledním odstavci shrnu věci, které nejsou až tak příšerné. Zbraní je hodně, jsou rozmanité, každá má dva módy střelby. A už jsme je viděli v předchozích dílech. Ale i zde se najde nějaká lahůdka. V první úrovni máte jako nepovinný úkol nepoužít jinou zbraň než painkiller. S vidinou výhod, které mi splnění této výzvy přinese, jsem celý první level prošel bez použití čehokoliv jiného. Jenže na konci se objevila hláška – Failed. Proč jsem daný úkol nesplnil, je mi záhadou. Asi se hra jenom sekla. Grafika mě osobně příjemně překvapila. Prostředí má atmosféru a i přes letitý engine je na co se koukat. Problémem je ovšem silná nevyladěnost, takže v určitých místech vám spadne framerate k patnácti snímkům za vteřinu, když většinu času jedete na nějakých 60. O chybějících texturách radši ani nemluvě. Hudba je reprezentována dvěma samply, které se mění dle situace. Jedna odrhovačka hraje, když na vás nic neútočí, jiná, když jste pod palbou. Zvuky ujdou. Multiplayer jsem pak ani nezkoušel, protože po tom rozporuplném singlu už jsem na něj neměl sílu. Stáhněte si: Demo, Video... Související články: Novinky, Recenze předešlých dílů Painkillera |
| Pavel Oreški | |
| autorovi je 25 let, hraní her se věnuje téměř patnáct let a nepohrdne jakýmkoli žánrem |
