• Skvělá filmová předloha s Quentinem Tarantinem
zdroj: tisková zpráva Když na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech vzpomínala matka scénáristy Quentina Tarantina na synovo dětství, vyprávěla, že od něj rok co rok dostávala jako dárek ke Dni matek příběh, ve kterém ji nakonec zabili - Quentin Tarantino vysvětloval, že je to z lásky, protože pokaždé znovu prožívá lítost nad matčinou smrtí. Divte se potom, že snímky takové svérázné postavy filmového průmyslu jsou programově plné obscénní brutality a cynického humoru. Podobně je na tom i režisér Robert Rodriguez, jehož Desperado je expresivní kombinací explicitního násilí a mistrnně zvládnuté kamery s důrazem na zpomalené záběry - navíc v obsazení Antonio Banderas & Selma Hayek. Odpovědí na otázku, co může vzniknout, když se ti dva dají dohromady, je film From Dusk Till Dawn (FDTD).

První část Od soumraku do úsvitu (jak zní český překlad) se nese v duchu Natural Born Killers (tj. Takoví normální zabijáci) a má excelentní scénář a kameru. V hlavních rolích zářili George Clooney a Quentin Tarantino - jako bratři Seth a Richard Geckovi, kteří právě úspěšně vyloupili banku a nyní se snaží i s penězi zmizet za mexickou hranicí. Oporu jim skýtá bezbranná posádka obytného přívěsu (Harvey Keitel, Juliette Lewis a Ernest Liu). Vyhlédnutný bar představuje takřka ideální úkryt - uvnitř falešně vyhrává mexická kapela a tancují spoře oděné děvy. Jakmile ovšem naši hrdinové vstoupí, na dveřích zapadne závora a všichni se začnou měnit v upíry. V tomto okamžiku se z FDTD stává „béčkový“ horor, který zachraňuje pouze kamera Roberta Rodrigueze.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva

• Vymítání ďábla a umělá demence
Někdy narazíte na postavy, které - bohužel či bohudík - musí pro další zdárný vývoj hry zůstat naživu. Jednou z nich je kupříkladu vězeňský duchovní, se kterým se zůčastníte vymítání ďábla (nikoli ovšem v roli vymítače, ale vymítaného) či hlavní mechanik, pro něhož je třeba zaskočit do podzemní části věznice a kterého potřebujete pro opravu terminálu v kontrolní místnosti. S hlavním mechanikem se k vám ovšem přidají jeho společníci, vybaveni automatickými puškami, takže se občas stává, že i když vám nepřátelé připravují nejrůznější pasti a úklady, jste v přesile. Výmluvný je například obrázek, kdy tři mechanici obklopují zoufalého upíra a střílí do něj z automatických pušek. Na druhou stranu občas musíte svůj doprovod hlídat, což už tak zábavné není.

zdroj: tisková zpráva Umělá inteligence ve hře je totiž veškerá žádná. Některé eskortované postavy sice mají tendenci v případě nepříjemností „vzít nohy na ramena“ a schovat se někde mimo dosah upířích zubů, občas jsou ale nepříjemně aktivní a snaží se vám pomáhat v boji, což nevyhnutelně vede k jejich smrti a konci hry. Nepřátelé tento problém nemají - dvakrát chytří sice také nejsou, ale s jejich početní převahou se několik stovek mrtvých upírů snese.

Zákeřnost nepřátel spočívá především v tom, že na vás neútočí z dálky, ale jdou přímo na tělo. Skáčkou z větracích šachet, z vody či vyšších pater věznice. Většinou jsou výborně ukryti ve stínech a často disciplinovaně čekají, až kolem nich proběhnete a pak vám skočí na záda. Naštestí je z bezprostřední blízkosti můžete tlouci pažbou a držet si je tak od těla.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva

• Nepovedené technické zpracování
Tarantinovský dojem ze hry kazí především technické zpracování. Za největší problém považuji skutečnost, že engine tu a tam (zřejmě nastavením špatných proměnných) bez skrupulí vašeho nepřítele „zneviditelní“ a zatímco vaši počítačem řízení společníci zběsile střílí kolem sebe, vy jste z obliga. A když už jsme u občasných společníků - často se také stává, že se zasekávají kupříkladu za dveřmi a není jiné cesty, než je donutit pokračovat fyzickým násilím (tj. „dostrkat“ jejich postavičku na správné místo).

zdroj: tisková zpráva Další věcí je grafické zpracování - francouzské hry jsou většinou v barvách pozdimní Paříže a velmi elegantní (na rozdíl od německých protějšků), ovšem v FDTD se rozpadají textury, takže si o grafické dokonalosti typu Alone in the Dark 4 můžeme nechat pouze zdát.