Galerie

Když se podíváte na obrázky nebo trailery, musí vám dojít, že tenhle kousek vypadá vlastně velice obstojně. Hlavně v kontextu toho, že na prvotině River End Games nedělalo ani dvacet vývojářů. Naštěstí ale neměli přehnané ambice a vytvořili hru, na kterou se dobře dívá, příjemně se hraje a umí hezky vyprávět. Tenhle tichý výlet do Skandinávie se totiž povedl a stala se z něj příjemná žánrová jednohubka.

Eriksholm: Město, které krade sny

Hlavní hrdinka Hanna se na počátku hry vyléčí ze zdejší verze neštovic nazývané heartpox. Moc času užívat si uzdravení ale nemá. Na její dveře totiž klepe skupina policistů hledajících jejího bratra, který minulého večera normálně odešel do práce. Její následný útěk vede k sérii událostí, které zamíchají celým Eriksholmem. Město je to sice vymyšlené, ale jeho inspirace ve skandinávských poměrech kolem roku 1900 se prostě nezapře.

zdroj: River End Games

Příběh jako takový zase extra nepřekvapí, ale vlastně to ani nepotřebuje. Prim totiž hrají dobře napsané postavy a celkové kouzlo celého prostředí, v kterém se snažíte skrývat. Je jedno, jestli se touláte po promenádách, plížíte mezi industriálními kolosy továren nebo rozbořenými troskami hradů. Eriksholm působí živě. Baví se tu stráže i obyčejní občané a pod povrchem bují korupce, zneužívání dětí a další témata, která jsou nebezpečnější než celé zhoubné neštovice.

V misích budete nacházet i dobové plakáty a zápisky, které taky dobře dokreslí atmosféru. Časem se k Hanně přidají ještě dva společníci. Alva, která vede sirotčinec, ve kterém Hanna vyrůstala, a Sebastian, silák s dobrým srdcem. Chemie pracuje a každá postava si ujde svůj kousek cesty, kdy je třeba mezi Hannou a Alvou radost sledovat, jak se staré křivdy pomalu léčí, jen aby občas zase někdy vystrčily růžky.

zdroj: River End Games

Když se pak plížíte panskými domy a posloucháte o tom, co jim asi sluhové připraví k večeři, máte úplně jiný pocit než v kuchyni, kde se služebnictvo sice veselí, ale řeší úplně jiné problémy než panstvo. Navíc město má i vlastní mytologii, a i když na fantastické prvky úplně nenarazíte, třeba legenda o paní, co žije pod horou, se táhne celou hrou. Pověrčiví strážní budou prchat, protože si myslí, že po nich jde přízrak nahněvané dámy, a ne mladá holka s foukačkou.

Možná by se dalo jen povzdechnout nad tím, že prezentovaných filmových sekvencí by mohlo být ve hře o něco víc. Zase na stranu druhou, ty které tam jsou, ukazují ty nejdůležitější momenty a skvělá práce dabérů zvládne s emocemi pracovat, i když je kamera snímá shora.

Skandinávští Commandos se nekonají

Parta postav, kužele vize nepřátel, pohled shora a plížení. V kom by tenhle popis a obrázky nevyvolaly pocit, že se můžou těšit na další hru ve stylu Commandos. Jenže opak je pravdou. Hlavní rozdíl spatřuji v tom, že Eriksholm je vlastně striktně lineární. Hra po vás nechce vymýšlet taktiku na velké mapě. Staví vás spíš před situace připomínající logické hádanky. Každá ze tří postav má navíc k dispozici jen jednu schopnost ovlivňující její okolí a druhou pohybovou.

zdroj: River End Games

Hanna umí prolézat větracími šachtami a je vybavená uspávací foukačkou. Alva šplhá po okapech a umí střílet z praku kamení. Sebastian zase plave a umí někoho přiškrtit, když se k němu připlíží. Omezení vašich akcí je pak umocněné tím, že pokud někdo z nepřátel uvidí vaše postavy nebo omráčené tělo, čeká vás návrat k poslednímu checkpointu. Ty jsou naštěstí zvolené velice dobře a nahrazují úplně s přehledem nemožnost rychlého ukládání.

Chvilku mi trvalo, než jsem si na tenhle styl zvykl, ale nakonec si mě svým přístupem hra získala. Není to totiž nějaká vývojářská lenost, ale záměr, který vytěžili na maximum. Každá úroveň je totiž něčím unikátní. Jednou se plížíte doly, ve kterých luštíte značky odboje, jindy unikáte před světlem hradního reflektoru.

Ve dne sice Alviny kameny nerozbijí světla veřejného osvětlení, ale zase mohou vyplašit hejna holubů. Hannina foukačka má zase jednu nevýhodu, která spočívá v tom, že když zasáhne cíl, ten se otočí a ještě chvíli se rozhlíží, než upadne do mrákot. Kvůli tomu je třeba ji používat s rozvahou. Mnohokrát budete nuceni řešit lehké enviromentální hádanky a zpřístupnit si tak cestu dál.

zdroj: River End Games

Díky tomu, jak vás vedou vývojáři za ručičku, prostě tvoří dobré scény a posouvají tím příběh. V mé asi nejoblíbenější misi se musíte dostat na nádraží a vyzvednout balíček. Každý váš svěřenec se pro svá pohybová omezení musí vydat jinou cestou, a tak vlastně hrajete tři mise, které se občas prolínají v klíčových momentech, aby si skupina mohla vzájemně vypomoct v cestě dál.

Jindy se zase dostanete do situace, kdy dva hlídači chtějí utéct svému nadřízenému na člunu a doufají, že usne. Navzájem na sebe pořád vidí a tudy cesta nevede, dokud Hannina šipka neuspí právě jejich šéfa a dvojice nadšeně neuteče užívat si cokoliv mimo svých povinností.

Zkrátka je třeba poslouchat. Hra vám často dává rady, a hlavně rozvíjí bezvadný dojem ze světa kolem. Je pravda, že někdy bych si přál, aby postavy svými dialogy o něco méně odhalovaly, co je třeba dělat. Když vám prostě hned po příchodu do lokace oznámí, že tudy cesta nevede a je potřeba počkat na nějakou událost, je to trochu moc vodění za ručičku na úkor vlastního myšlení. Je ale pravda, že Eriksholm nejen díky tomu celou dobu příjemně odsýpá.

zdroj: River End Games

Pár mušek na smørrebrødu

Musím tak ve finále pochválit i herní dobu, která se drží kolem osmi hodin a je to pro ni ideální čas. Soustředění na několik mechanismů jí sluší a vlastně mi připomněla méně temné A Plague Tale, které taky přesně vědělo, co dělá a zbytečně věci nekomplikovalo (i když za mě herní dobu tak o půlku přestřelilo). Pokud mám Eriksholmu něco doopravdy vytknout, jsou to ve finále dvě věci.

První je fakt, že tvůrci se vizuálně i mechanicky hodně inspirují ve hrách od zaniklých Mimimi Games, ale nejde si třeba nechat zobrazit kužel zraku stráží. Strašně mi chyběla možnost aktivní pauzy s plánováním úkolů. Hlavně proto, že se mi při řetězení úkolů postav párkrát stalo, že prostřední nezareagovala, protože jsem moc rychle přešel na další, nebo si naopak můj pokyn zapamatovala u té předchozí.

S tím se pojí i druhý neduh na kráse. Automatické ukládání sice funguje skvěle, ale občas je uložená pozice před rozhovorem a vy prostě musíte počkat, až se vykecají a rozejdou, než dostanete šanci hledat další způsob, jak postoupit dál. Když třeba popáté slyšíte ten samý dialog, je to prostě otrava.

zdroj: River End Games

Podivně pak fungují i uložené pozice při vypnutí hry. Načtení poslední pozice totiž není to samé jako pokračování v rozjeté misi. Uložení při vypnutí se prostě odehrává na jiných místech, aniž by to hra nějak jasněji signalizovala.

Prvotina, která se povedla

Na ploše svých osmi misí umí Eriksholm skvěle zabavit. I když si od Commandos půjčuje kameru a některé mechanismy, vsází na lineární přístup skrz rozmanité mise jak prostředím, tak náplní. Pokoříte ho, užijete si ho a odejdete s dobrým pocitem, že jste odehráli krásnou hru, která sdělila a podala přesně to, co její tvůrci chtěli. Právě takových silných jednohubek by si v době velkých otevřených světů měla hráčská komunita vážit čím dál tím víc.