Breach - recenze netradiční střílečky
7/10
zdroj: Archiv

Breach - recenze netradiční střílečky

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

14. 3. 2011 21:11 | Recenze | autor: Tomáš Jung |

Rozmazlený multiplayerem v Call of Duty: Black Ops i Battlefield: Bad Company 2 jsem se pustil do téhle na první pohled bradavičnaté ošklivky. A pěkně jsem se z počátku proklínal. Obyčejná, čistě onlinová střelecká soutěž v ošklivém prostředí, zvuky připomínající starý Quake a malý počet serverů, to vše působilo depresivně i uboze.

Při promýšlení, jak plytkým číslem hru ohodnotím, jsem však zjistil, že ze záhadných důvodů nemám chuť přestat hrát. "Chlape, vzpamatuj se! Válečné peklo v Battlefield Bad Company 2 tě uvítá otevřenou náručí skvostně vypadajících výbuchů a atmosféry, která řeže do srdce, a ty tady marníš čas postřelováním vojáků v podivném Breach." Ani tohle vábivé volání nezabralo a já stále hrál. To okouzlení hrou Breach se vám teď pokusím objasnit.

Tak dej cihlu k cihle

Nehledejte zde singleplayer ani AI protivníky. Soupeření s počítačem hází Breach za hlavu a vrhá se jen na multiplayer. Nacházíte se v moderní době, máte moderní pušky i kulomety a tak trochu ohrané módy. Chvilku válčíte v týmovém deathmachi, pak zkusíte bránit kolonu projíždějících aut, shánět se po kanystrech (místo vlajek) anebo začnete bojovat o určená místa v módu Infiltration, čemuž se v jiných hrách říká conquest.

Tohle není vůbec nic výjimečného, ale Breach má přeci jenom něco v záloze – zničitelnost prostředí. Kdo hraje Battlefield Bad Company 2, tak se posměšně zašklebí, však zbořit dům nebo pokácet les umí tahle hra také. Jenomže Breach to dělá maličko jinak a přitom tím hodně mění styl hraní.

Zatímco v Battlefield Bad Company 2 berete destrukci tak nějak plošně, stěna domu sem, půl baráku tam, tady se rádi pipláte s každou cihlou a myslíte více takticky. Vy si totiž například můžete obyčejnou puškou v domě vystřelit díru o rozměru jedné cihly a zřídit si tak parádní palebné stanoviště v místě, kde to nikdo nečeká. Takový svůj soukromý kemperský růžek, jehož budete užívat do doby, než vás někdo vypálí s RPG a s ním celý dům, kde se ukrýváte.

Mapy jsou navrženy tak, aby se detailní ničení a probourávání zdí stalo taktickou nutností. Ze začátku budete sice pobíhat po stanovených koridorech, časem však pochopíte, jaká je sranda probourat se zdí přímo nepříteli do týla, udělat si vlastní průchody i střílny, zbourat most a všelijak si mapu upravovat k vlastní taktice boje. Hra tomuto pomalejšímu taktickému stylu fandí. Dává to najevo speciálním režimem krytí za překážkou, při němž se přepnete do pohledu třetí osoby a můžete rychle vykukovat nebo střílet naslepo. Detailní destrukce budov a stěn generuje první magnetickou sílu Breach a donutí vás kacířsky přemýšlet nad tím, že se vám asi brzo přestanou líbit hry bez možnosti ničit prostředí.

Bionické uši a pohled skrz zeď

Dalším magnetem je postupné odemykání zbraní, perků a gadgetů. Jasně, zase nic nového pod multiplayerovým sluncem, ale Breach opět přisunuje pár drobných nápadů, které vás přitáhnou. Dobře sladil vylepšení postavy i zbraní se stylem hraní i prostředí. Ve světě, kde si nebudete jisti skoro žádnou zdí a žádným krytem, budete chtít mít nad soupeři převahu pomocí technických vymožeností. To je hlavní důvod, proč budete dál hrát. Chcete totiž získat ještě lepší hodnost a více bodů zkušenosti, abyste odemkli a vyzkoušeli, jak funguje Sonic Imager, s nímž vidíte skrz zdi, nebo Bionic Ear, kterým uslyšíte a lokalizujete nepřítele. Dobře se pobavíte s výbušnou nástrahou umístěnou na místa s municí nebo pevnými kulomety. Jakmile je nepřítel bude chtít použít, vyletí do virtuálních nebes. Budete makat jako šrouby, protože chcete vlastnit nálože na probourávání zdí, lepší samopal nebo zaměřovač.

Ve hře je celkem pět standardních volitelných tříd vojáků. Jde o klasický výběr mezi puškaři, odstřelovači, kulometčíky nebo suporťáky s brokovnicemi. Ovšem je fajn, že se perky a gadgety neodemykají pro každou třídu zvlášť a po jejich nákupu je lze libovolně u kohokoli používat. Jako nováček však zažijete krušné chvilky. Pár desítek her si musíte protrpět, než vůbec získáte prostředky, jak efektivně využívat prostředí i zbraně. V těchto časech nazvete Breach mnoha ostrými slovy a nebude vás moc bavit. Ale je třeba vydržet, nabírat zkušenosti, teprve pak začne kouzlo Breach působit.

Nejsem si jistý, zda mohu i třetí věc uvést jako pozitivum Breach. Ale budiž. Vzhledem k tomu, že hra je levná (15 EUR) a ne tak známá, většinou nenarazíte na ultra dobré a vycvičené online zabijáky, kteří znají dokonale každou mapu a mají reakce rychlosti hadů, jako je tomu třeba v Call of Duty. Myslím, že pro mnoho normálních, řekněme průměrných hráčů, se tak stává obtížnost soubojů únosná. Zkrátka každou hru najdete několik lam, na nichž si smlsnete a zároveň třeba i pár dobrých hráčů, kteří udržují kvalitu hry. Malé plus přihazuji také za LAN hraní, jež je v posledních letech a zejména u populárních multiplayerů nedostupnou položkou.

Proč to není hit

Vysvětlení, proč jsem u Breach tak dlouho vydržel, je u konce. Teď musíte vědět, proč to není desítková hra a proč u ní nezůstanete na věky. Předně tu je malý počet map, jež jsou navíc relativně malé. Za pár her je máte prolezlé a okoukané, a jakmile dosáhnete na vytoužené perky nebo gadgety, už vás v Breach nic neudrží. Začne vás nudit každý roh budovy, zeď z pytlů, tunely...všechno už máte v hlavě pevně otisknuté, nebezpečná místa vychytaná a triky se zničitelným prostředím zmáknuté. Není se kam hnout dál. Počet map končí u čísla pět, přičemž dvě z nich jsou vlastně totožné, jen se odehrávají ve dne a v noci, a to skutečně není moc, ani při namíchání s pěticí herních módů.

Nepomůže ani to, že mapy jsou atraktivně navržené. Všechny jsou velmi členité, neustále běháte do kopce a z kopce, v tunelech nebo po dřevěných mostech, které lze samozřejmě zničit. Ta kopcovitost i členitost mě nezměrně bavila, stále je při ruce nějaký kousek země nebo zdi, kde se lze krýt. Stěžovat si budu snad jen na někdy příliš exponované spawnpointy, které jsou terčem ostřelování nevychovaných protivníků.

Rozvržení je jedna věc, ale vzhled map druhá. Na zasněžených pláních mapy Peak narazíte na zničitelné budovy z plechu, v Ascent je suplují dřevěné chatrče a cihlové domy, ale styl budov je okatě stejný. Kameny, tunely, vraky aut, to vše si je na mapách dost podobné, textury ošklivé, animace hráčů robotické, zvuky hloupě jednoduché, a tak se po čase začne oko i ucho nudit. Zapomeňte na rozmanitost map jako v Battlefield: Bad Company 2 - Vietnam, tohle není jen nižší liga, to je soutěž dorostu. Zbraně, ozvučení i efekty nemají úroveň současných konkurentů a tím se Breach sráží v hodnocení.

K dobré náladě nepomůže ani malý počet serverů, a když už na pár narazíte, ping mají vysoký. Objevit server s pingem pod 100 se podaří málokdy a problémem je poměrně častý lag. Není tomu tak vždy, narazíte na servery s dobrou odezvou, kde si bezvadně zahrajete, ale chce to mít štěstí.

Konečný průlom

Breach hrajete a najednou zjišťujete, že vám nevadí, jak je na pohled i poslech nepřitažlivý. Soustředíte se jen na soupeře a samotné souboje, přemýšlíte, jak se jim dostat na kobylku, kudy se jim probourat do zad, těšíte se na nákup dalších gadgetů i perků a dobře si užíváte. Za tu hratelnost, zničitelné prostředí i intenzitu, jakou mě Breach zaujal, by zasloužil hodnocení 8.

Ovšem nemohu se zbavit pocitu, že na osmičku by to chtělo více map a trochu hezčí zpracování, a tak končím s poctivou 7. Breach nestojí moc peněz a je obohacený o několik dobrých nápadů. Jednou si na tyto inovace vzpomenete, až je některá z více populárních stříleček v budoucnosti použije. Pokud jste zvídaví a Breach zahrajete, čímž určitě nic nezkazíte, budete pak vědět, odkud vítr fouká.

Verdikt:

Multiplayerová akce, která i přes zastaralý vzhled záhadně přitahuje. Ne sice na dlouho, ale originálním systémem destrukce prostředí, zajímavými gadgety i perky si pozornost vynutí. Minimálně do doby, než přijde Battlefield 3.

Nejnovější články