Aliens vs. Predator - exkluzivní recenze
zdroj: Archiv

Aliens vs. Predator - exkluzivní recenze

Datum vydání:
16. února 2010
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

15. 2. 2010 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

Vetřelec, predátor a člověk se opět potkávají na planetě, aby svedli boj o přežití a nabídli tři odlišné pohledy na jednu událost. Jak dopadlo shledání po skoro 10 letech?

Autor: Warlock
Publikováno: 15. února 2010
Verze: PC/anglická/review
Doba recenzování: 1 týden


Obrázek zdroj: Archiv Vetřelec, predátor a člověk se opět potkávají na planetě kdesi v neznámu, aby svedli boj o přežití a nabídli tři odlišné pohledy na jednu událost. Jak dopadlo shledání po skoro deseti letech, se můžete dočíst v exkluzivní recenzi.

Tým Rebellion (naposledy autoři slabého Shellshocku 2) před skoro deseti lety rozvinul myšlenku z konce druhého dílu filmu Predator a spojil světy dvou nejvražednějších stvoření, které vesmír poznal (člověka samozřejmě nevyjímaje). Titul Aliens vs Predator (dále jen AvsP) se stal jedinečným pro souboje tří naprosto odlišných stvoření, z nichž každé pro dosažení svého využívalo naprosto jiné prostředky. Od v pořadí již třetího pokračování, které však svoji číslovku ztratilo někde v marketingových pletichařinách, se očekávalo skutečně hodně. Vzhledem ke stáří původní hry se na listině přání hráčů kromě výtečné grafiky objevily inovace v herním konceptu, originální prvky za každou z postav, využívání nových technologií a zejména stejně nervy drásající atmosféra, jež se dala hravě srovnávat s filmovým Vetřelcem. Nakolik se však realita liší od tohoto pomyslného seznamu?

Příliš vysoké sebevědomí

Příběh AvsP se odehrává na jedné vzdálené planetě, kde byl objeven starodávný chrám a zároveň pohřebiště predátorů, kteří do tamních zdí ukryli i královnu vetřelců. Okolo chrámu vyrostla celá vědecká stanice, na níž byly kromě technických artefaktů zkoumány právě i tyto nebezpečné stvůry. Netřeba dodávat, že si korporace, která tuto základnu vystavěla, vzala poněkud velké sousto.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Onen pomyslný krok k chaosu udělal vedoucí celého zařízení Karl Bishop Weyland, když vstoupil na nejsvětější místo pohřebiště. Svým nerozvážným rozhodnutím aktivoval automatické zařízení, které informovalo kosmickou loď predátorů. Ti si samozřejmě nebrali žádné servítky a hned po příletu na orbitu planety zničili na jediný výstřel lidský křižník, z něhož se zachránilo pouze několik členů posádky. Predátoři se posléze v menších raketoplánech snesli na povrch a nezbylo jim nic jiného, než získat svoji technologii zpět a pohřbít toto místo jednou pro vždy.

A jak se dostali na svobodu uvěznění vetřelci? V této části příběhu rovněž sehrajete svoji roli a vše se dozvíte hned v úvodním krátkém filmu. Nerad bych celou pointu vyzradil dopředu. Podstatné však je, že AvsP nabízí tři různé pohledy na celou událost a jednotlivé příběhy se v průběhu celé hry prolínají. Autoři si rovněž nechali otevřená vrátka pro případné pokračování či datadisk, který se bude s největší pravděpodobností odehrávat na úplně jiné planetě.

Komu výše zmíněné připomíná první AvsP film, není až tak úplně vedle. Příběh u tohoto titulu stejně jako u posledních dvou filmových zpracování není skutečně to hlavní a v jistých ohledech jsou si dokonce i podobné. Časem navíc přijdete na to, že se vše opět točí okolo stokrát omílaných klišé o fanatických vědcích, nebezpečných hrátkách s vajíčky vetřelců, nepřipravených vojácích či až úzkostlivě zásadových predátorech.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

První na porážku

Nebyl bych správný pamětník předchozích dílů, kdybych si jako prvního nevybral kampaň za mariňáka. Do ruky jsem dostal zprvu obyčejnou pistoli a jediným společníkem mi byl radar, který ohlásil přibližnou pozici a rychlost blížícího se nebezpečí. V temných chodbách nyní již zpustošené a potemnělé základny jsem se snažil zprovoznit zařízení, která by mi pomohla dostat se z tohoto pekla. Z vysílačky jsem slyšel volání o pomoc, křik a nářek parťáků. K střetnutí s prvními vetřelci došlo poměrně brzy a spíše než podobu nenadálého přepadení, přicházely útoky ve chvílích, kdy jsem hackoval zabezpečená vrata, či znenadání vypadla elektřina a společně s tím se uzamknuly veškeré únikové východy.

Zkrátka, spíše než okolo dusné atmosféry se náplň misí točila okolo likvidace dvou tří hlavních vln vetřelců v každé z nich. Potvory s kyselinou místo krve chodily ve skupinkách klidně po šesti nebo deseti a byl jsem moc rád, že jsem na jejich likvidaci dostal později tradiční pulzní pušku a brokovnici. Častokrát jsem se při takových potyčkách slušně zapotil a neustále kličkoval, abych náhodou nedostal zkostnatělým ocasem přes ústa. Ty okamžiky zběsilé akce navíc skvěle podporoval vynikající hudební doprovod. Příběhová část za mariňáka byla tím nejlepším, co jsem si z AvsP odnesl, a to i přesto, že jsem očekával spíše temnější atmosféru.

Nevyužitý Smartgun

Jedna z nejdůležitějších vlastností vetřelců je samozřejmě schopnost plazit se po jakémkoliv povrchu, což vám bude častokrát pít krev. Radar hlásí nebezpečí přímo před vámi a přitom před sebou vidíte pouze prázdnou chodbu. Znenadání se však vetřelec objeví přímo před vámi a jenom stěží potlačíte vrozený reflex a prudce ucuknete s myší. Podobné situace vás čekají i v rozlehlých jeskyních, kde však máte na likvidaci protivníka již dostatečný prostor, ale trápit vás bude naopak nový druh vetřelce schopný plivat kyselinu i na velmi dlouhé vzdálenosti.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Velká škoda je, že s predátorem se za celou dobu hraní střetnete pouze jedinkrát ve starodávné aréně. Ještě více však skalní fanoušky zamrzí jistá absence Smartgunu, což je sama o sobě velmi účinná zbraň, jež navíc dokáže automaticky zaměřovat na cíl. K této zbrani se dostanete až v závěru hry a náboje k ní získáte pouze ve dvou předem určených situacích. Navíc zabere v inventáři místo obou dvou primárních zbraní a nelze s ní sprintovat.

Kyselina místo krve

Ještě předtím, než se pustíte do hry za vetřelce, doporučuji zapnout automatické šplhání po zdech, jinak by se z hry mohla stát hodně frustrující záležitost a každý přesun na jinou plochu byste museli ručně potvrzovat. S tímto souvisí fakt, že si chtě nechtě musíte hodně rychle zvyknout na vidění světa vzhůru nohama. Později se dokonce připravte na situace, kdy jste přisáti na úzkých skalních výčnělcích, z nichž se snesete na nic netušící mariňáky. Dávejte rovněž přednost útoku z temných koutů, které si sami můžete vytvořit ničením zářivek a dalších světel. Toto vše ke hře za vetřelce nedomyslitelně patří a způsob boje nablízko vám musí přejít do krve.

I přes výše zmíněné byla tato část kampaně tím nejslabším článkem celé hry. Mezi hlavní problémy se řadila především nudná herní náplň, která se točila vždy okolo zlikvidování menší či větší skupinky naprosto nepřipravených a vyděšených mariňáků. Ti navíc měli inteligenci houpacího koníka a vůbec si nevšímali toho, že jsem několik metrů od nich trhal na kusy jejich nejlepší kamarády. Po nějakých šesti krátkých misích přišel na řadu závěrečný souboj s predátorem a sbohem a šáteček.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

S těžkým srdcem jsem navíc nesl, že jsem například v prvních dvou misích nebyl v kůži facehuggera (onoho malého přísavného pavoučka) a neběhal skrytý mezi vojáky jako v druhém AvsP. Hodně mě zamrzelo, že jsem neměl příležitost vyzkoušet si plivání kyseliny, nějaké nové chvaty nebo alespoň složitější likvidaci mariňáků. Sami od sebe totiž většinou chodili po jednom nebo jsem měl k dispozici několik ventilačních šachet,  skrze které jsem jejich obranu velmi snadno rozložil.

Skoro jako bůh

Největších změn, pokud jde o herní principy, doznal predátor. Například se již nemůže léčit vyloženě sám jako ve druhém díle a musí si do zásoby sbírat jakési "lékárničky". Obdobně již nevlastní zařízení na nabíjení energie a šťávu získává pouze z lidských generátorů. Stále se však pyšní titulem nepřemožitelného vražedného kolosu. Je nebezpečný i na blízko a efektivita útoků noži připevněnými na předloktí se dá srovnávat s těmi vetřelcovými. Navíc dokáže zaujmout obranný postoj, a pokud se naučíte snadnou kombinaci krytí a následného omračujícího úderu, žádný vetřelec pro vás nebude problém. A to i za předpokladu, že na vás vystartuje celá skupinka těchto stvoření.

Smrtící pro člověka jste díky efektivnímu maskování, možnosti odlákat libovolného mariňáka na zvolené místo a navíc můžete skákat několik metrů vysoko na četné skalní výstupky, stromy či budovy. Smrtonosný arzenál zahrnuje mimo jiné i miny (proximity mines) a kanón připevněný na zádech známý z filmové předlohy svým trojúhelníkovým laserovým zaměřovačem. A tohle všechno je bohužel největším problémem misí za predátora.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Při hraní jsem totiž necítil žádnou výzvu. Všechny nepřátele jsem mohl tahat za nos jak se mi zachtělo a pokud jsem se držel jednoduchých principů, jako je zmiňované krytí, perfektně mi všechno vycházelo. Velmi brzy jsem zjistil, že mi maskování neubírá žádnou energii a mariňáci mě vidí snad až ze dvou metrů. Tedy ze stejné vzdálenosti, z níž jsem mohl provést svůj smrtící úder. Později mi navíc přišel do rukou disk a kopí. Obě dvě zbraně se daly používat naprosto nezávisle na zdroji energie a ani jejich „vracení“ do rukou nestálo ani ždibínek z mých zásob.

Stručně řečeno, tým Rebellion to se silou predátora hodně přehnal, což odnesla především příběhová část a otázkou zůstává, jaký dopad to bude mít na multiplayer. Je samozřejmě pravdou, že predátor byl vždy tou nejlépe vybavenou rasou, ale v rámci jakéhosi vyvážení všech tří stran konfliktu mu mohli dát do vínku alespoň nějakou zásadní nevýhodu. Nemůžu však říct, že hraní za predátora by mě vůbec nebavilo, ale stejně jako trhání křídel muškám, se mi tato činnost velmi rychle omrzela.

Pro ty zvídavější čtenáře dodávám, že predátor nemusí na rozdíl od druhého dílu nutně používat jednotlivé režimy vidění. Ty tentokráte slouží spíše při pohybu v temných oblastech a díky nim máte jasný přehled o tom, co na vás může vyskočit. Hlavní pohled je tedy ten samý jako v kůži vetřelce či mariňáka a je preferován z toho důvodu, abyste si i kůži predátora mohli vychutnat krásy okolního světa.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Recyklace cestou do pekel

Už z předchozích odstavců musí být jasné, že s herní náplní a vybalancováním není něco úplně v pořádku. Bohužel si autoři ulehčili práci, i co se týká level designu a s opakováním stejných map pořád dokola. Jedním dechem ale musím uznat, že se mi líbilo vidět stejnou mapu z několika různých perspektiv. Za mariňáka to bylo sice jako v každé jiné FPS, ale v kůži vetřelce jsem prolézal každým kanálem nebo ventilací a viděl svět vzhůru nohama. Za predátora jsem neustále přeskakoval z jednoho vyvýšeného místa na druhé a snažil se nedotknout země. Pokud by se na ní totiž nacházela voda, okamžitě bych přišel o svoje maskování.

Čeho je moc, toho je příliš a bohužel tyto stejné mapy tvoří minimálně polovinu herního obsahu, čímž ještě více klesá hodnota celé kampaně. S každou z postav trvá projít její příběhovou část zhruba tři až čtyři hodiny, a to i s tím, že sbíráte audio záznamy, pomáháte s přisáváním facehuggerů nebo si na krk věšíte nalezené náhrdelníky (trofeje) při hře za predátora. To vše děláte pouze pro zvýšení skóre každé mise a žádný vliv na hratelnost tato pečlivost nemá.

Solidní akce

I přes zmiňované nedostatky se tvůrcům daří místy vykouzlit pořádnou akci, která je hodna jména AvsP. Těchto okamžiků v celé hře není mnoho, ale jejich dravost mě dokázala vždy strhnout. Ať už šlo o souboje s finálními bossy nebo moje první výstřely z pistole v kůži mariňáka. Z poloviny tomu pomáhala naprosto fantastická hudba, kterou bych moc rád sehnal i na samostatném CD. Takto svižný soundtrack totiž jen tak nějaká hra nenabídne.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Autoři si rozhodně nebrali servítky ani s brutalitou. V případě hry za vetřelce či predátora můžete využívat smrtelných chvatů. Ty končí jednou ze zhruba deseti velmi krvavých animací, které bych tady jenom nerad rozebíral. Při hře za predátora si dokonce nosíte hlavu velícího důstojníka vždy se sebou, abyste se dostali přes oční skenery a otevřely se vám veškeré dveře.

Technické zpracování

Bohužel musím potvrdit obavy hráčů, kteří vyzkoušeli multiplayerovou demoverzi a nezdála se jim grafická stránka hry. Za sebe musím říct, že se nejedná o žádnou tragédii a na hru se snažím dívat z jiné stránky. Přesto musím uznat, že textury mohly být ostřejší, svět živější a pestřejší. Nemluvě o ničitelných objektech či o méně lineárním postupu, kdy ventilační šachta má přesně dva výstupy. Pochvalu si naopak zasluhuje práce autorů se světlem a stíny a především detailní zpracování modelu vetřelce a predátora, kdy oba dva vypadali skutečně jako živí.

Musím však dodat, že jsem měl k dispozici review-verzi postavenou na DirectX 9 a visí tu tedy otazník, jestli náhodou DirectX 11 verze celou situaci ještě nespasí, což ale více než nadpoloviční většinu uživatelů PC s nainstalovanými Windows XP nemusí moc zajímat. Osobně jsem byl trochu zaskočen hardwarovými nároky, kdy v interiérech jsem hravě dosahoval více než 80 FPS, ale pokud jsem vyšel na boží světlo, počet snímků klesl klidně ke třiceti. To vše na sestavě Core i5 750, Radeon 4890, 4GB RAM a Windows 7 64bit při nastavení maximálních detailů.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky z této hry v galerii

Závěr

Multiplayerové režimy jsem v plné verzi bohužel neměl v době psaní tohoto článku s kým vyzkoušet. Těchto módů je celkem sedm (Infestation, Predator Hunt, Survivor, Domination, Deathmatch, Species Deathmatch a Mixed Species Deathmatch) a odehrávají se zhruba na šesti mapách. Na základě zkušeností s demem však věřím, že budou daleko povedenější a vyváženější než singleplayerová část. V ní si ještě můžete v kůži mariňáka vyzkoušet režim Survivor, kde se bráníte vlnám nabíhajících vetřelců na dvou malých mapách.

Zvětšit zdroj: Archiv Co říci závěrem? AvsP podobně jako dva zmiňované filmy čerpá ze známé značky a atraktivity celého tématu spíše, než aby stavělo svůj úspěch na kvalitě celého díla. Celý titul se mi trochu zdá jako spíchnutý horkou jehlou, bez hlubšího testování či nových originálních nápadů. Nebo spíše nápadů, které by ještě více neposilnily už natolik vyspělého predátora a hra za něj se nestala nadmíru jednoduchou. Nehledě na repetivnost map, otřesnou umělou inteligenci, horší technické zpracování a nepříliš kvalitní herní náplň, zvláště pokud jde o některé mise za vetřelce a predátora.

SOUTĚŽ O TŘI ORIGINÁLKY S BONUSY
Chcete získat tři originálky PC verze Aliens vs. Predator v češtině spolu se samolepkami s motivem Predátora/Vetřelce a plakátem? Odpovězte správně na následující otázky a dostanete se do slosování:

1) Kdy oficiálně vychází hra Aliens vs. Predator?
a) 16. února 2010
b) 19. února 2010
c) 26. února 2010

2) Kdo vydává hru Aliens vs. Predátor na našem trhu?
a) CD Projekt
b) Cenega Czech
c) EA Czech

3) Která z hratelných postav je pro vás nezajímavější?
volná odpověď - napište svůj názor

Odpovědi zašlete e-mailem na adresu tiscalisoutez@gmail.com
Soutěž trvá jen do 21. února 2010 a poté zde vyhlásíme výherce.


Stáhněte si: Demo, Videa, Trailery...

Související články: Novinky, Recenze předešlých dílů série

Warlock
autorovi je 19 let, studuje na ČVUT v Praze a přispívá i na server o mobilních telefonech; zaměřuje se na strategie všeho druhu a nechá se zlákat i kvalitní FPS; řadí se mezi filmové fandy, příznivce metalu a rád jezdí na horském kole



 
 
Warlock

Nejnovější články