Mám rád historické budovatelské strategie. Kolik času jsem strávil ve Pharaoh, v Caesarovi, nedávno mi přišlo k chuti budování Mezopotámie v Nebuchadnezzarovi. Proto jsem kývl na nabídku gamescomové prezentace Pax Augusta, anticky římského počinu z doby císaře Tiberia, v němž stavíte vlastní městečka na hranicích Galie a Germánie.
Po chviličce hraní jsem ale zjistil, že tohle fakticky není nový Caesar. Místo svižné, stylizované záležitosti jsem dostal vizuálně realistickou hru vyžadující extrémní přesnost, trpělivost, nekonečné rotování budov tak, aby navazovaly tou správnou stranou k silnici, prostě strategii, kterou příliš nezajímá to, aby se příjemně hrála. Spíš jí jde o to, jak vypadá.
Konkrétně se snaží vypadat extrémně realisticky. Jediný vývojář Roger Gassmann na hře pracuje už pět let a za tu dobu uvrtal do spolupráce řadu historiků a expertů na starořímskou imperiální architekturu – a je to vidět. Nadšeně mi doporučil, ať zkusím postavit baráček. Kliknul jsem na patřičnou ikonku a dostal na výběr z asi 10 půdorysů. „To všechno jsou skutečné dobové domy rekonstruované z toho, jak je našli při vykopávkách!“ usmíval se Roger.
Tenhle trend pokračoval po celou dobu trvání dema. Ať jsem udělal cokoliv, byl jsem informován, že to, co vidím, je naprosto autentické – maličtí Římánci na ulici nosí správnou barvu a střih šatů, sochy nevypadají jako mrtvý mramor, naopak, jsou nabarvené do jasných odstínů (kromě některých raných modelů, protože Roger zpočátku nevěděl, že ve starém Římě měli barvičky na sochách rádi).
zdroj: Roger Gassmann
Do největší míry se tahle fascinace samozřejmě promítá do budov. Když jsem postavil obří arénu zabírající div ne čtvrtinu celé mapy, Roger mě upozornil, že úplně všechno, včetně konkrétního počtu oblouků, je přesně takové, jaké to bylo na Sicílii nebo kde zrovna tenhle konkrétní kousek objevili. A je pravda, že výsledek působí autenticky – nestavíte žádný „fantasy Řím“, kde i plebejci bydlí v mramorových palácích, ale provinční městečko, trochu špinavé, trochu úchvatné.
Skvělý vizuální dojem je přesně to, po čem Roger nejvíc prahne. Sám mi na všetečnou otázku odpověděl, že v Pax Augusta jde primárně o to, postavit pěkné, realistické město, vytvořit si virtuální skanzen. Management, výrobní řetězce, ekonomické systémy, to všechno hraje druhé housle.
Aby vás hra udržela i nad rámec prvního vybudování první osady, má pro vás připravenou kampaň. A tady se pro mě rázem Pax Augusta stává daleko zajímavější propozicí. Vaším úkolem v příběhovém módu totiž není jenom postavit co nejpěknější městečko, ale taky si na tom namastit kapsu. Pěkně po římansku využít vysokého mocenského postavení, abyste se sami obohatili a výdělek použili pro další pokračování své politické kariéry, která může končit až konzulskou stolicí… a kdo ví, snad i císařským věncem.
Tomu účelu jsou podřízené různé mechaniky. Například hra vždycky striktně počítá, kolik peněz spočívá v městské pokladnici a kolik jich máte v kapse vy, místodržící. A protože ve hře neexistuje žádné bojování, městské hradby stavíte taky ze sobeckých důvodů – pokud přijde nájezd barbarů, vy každopádně zdrhnete, teď jde jenom o to, zda útočníky vaše palisády dostatečně zdrží, abyste si stihli odvézt všechny svoje denáry a otroky.
À propos, otroci. V dnešní době docela ožehavé téma, byť samozřejmě spíš v kontextu transatlantického koloniálního obchodu, ale spousta her se mu radši tak jako tak vyhýbá. Nikoliv Pax Augusta. Roger mi s vyloženým nadšením ukazoval, jak se buduje otrokářský trh, jak kolem něj vystavět dost klecí, jak si nakoupit otroky do osobního vlastnictví. „Přibliž kameru na ty klece!“ svítila mu očka. „Podívej, už tam jsou zavření!“
Je to prostě svérázná hra se svéráznou vizí, což rozhodně kvituju, protože narazit na skutečný unikát je v herním průmyslu čím dál tím vzácnější. Vážně ale nečekejte vymazlený herní zážitek – hra se ovládá poněkud neohrabaně, není vůbec intuitivní, některé její mechaniky jsou bizarně nepřátelské k hráčskému komfortu, jako když zdroje na mapě objevujete pomocí inženýra, se kterým musíte stát na konkrétním políčku, aby si všiml, že v řece plavou ryby a vy jste je mohli začít lovit…
zdroj:
Foto: Roger Gassmann
Jsem si celkem jistý, že Pax Augusta potěší úzké publikum historických nadšenců, ale masa fandů budovatelských strategií si ji vyzkouší, zjistí, že tohle rozhodně není pokračovatel Caesara, a na vrchol imperiální moci se nikdy nedopodplácí. Což ale nemusí nikomu vadit – je moc fajn, že malé hry pro úzké publikum existují. Snad se to Rogerovi zaplatí i penězi, nejenom nově nabytými znalostmi římské architektury a sochařských praktik.
