To, že se chystá King’s Bounty 2, je pro většinu nostalgických stratégů velká věc. Ne tak úplně pro mě. Zatímco Heroes of Might and Magic, kteří řadu principů King’s Bounty převzali, jsou nedílnou součástí mého hráčského já, o originálu jsem toho vlastně nikdy moc nevěděl. Proto, když jsem se rozhodl vyzkoušet preview verzi chystané novinky, moje očekávání nebyla kdovíjaká. Těšil jsem se vlastně jen na ten soubojový systém, na jehož příbuzné verzi jsem vyrůstal. Nakonec jsem toho dostal daleko víc. Ale leccos mě taky dokázalo znechutit.
Zase v base?
První kontakt s King’s Bounty 2 nebyl úplně hladký. Nebývale se mi rozeřval větrák a už při nastavování jednotlivých technických záležitostí mě pořádně mátlo ovládání. Jednou bylo nutné potvrdit volbu enterem, jednou mezerníkem, jednou hra reagovala na tohle, jindy na ono. Naštěstí jsem aspoň zjistil, že na mě mluví česky, uznale pokýval nad automaticky zvoleným maximálním grafickým nastavením a pustil se do hraní. Odmítl jsem válečníka a mága a za svou hrdinku vyvolil paladinku, statečnou dívku se sojčím pírkem zapíchnutým do vlasů.
Hádejte, kde hra začíná? Správně – ve vězení. Po tomto originálním úvodu následuje procházka tamními chodbami a osahávání prvních, trošku nečekaných herních mechanik. King's Bounty 2 totiž zčásti funguje jako moderní RPG v otevřeném světě, a tak jsem se svou hrdinkou, viděnou z pohledu třetí osoby, začal pobíhat po horské pevnosti, prozkoumávat každý kout a hledat něco, co bych mohl ukrást. To vzhledem k mnoha zářícím předmětům opravdu není těžké, a tak se mi rychle začal plnit inventář neužitečným haraburdím a o chvíli později i prvními zbraněmi a výstrojí.
Hr na ně!
Vaše vlastní ocelová výbavička je ovšem irelevantní ve srovnání s tím, co vám můžou nabídnout náboráři. Ti u sebe po celém herním světě kupí jednotky, které si od nich můžete za ne zrovna malý finanční obnos pořídit, a rozšířit tak svoji armádu.
Hra vám vysvětlí, že v aktivní skupině můžete mít aktivních pět druhů jednotek, ale v záloze jich máte mnohem víc a svůj tým si můžete před každou bitvou pozměnit. Na papíře naprosto ideální systém, který ale, jak se ukáže později, má svoje zásadní mouchy. Můj první náborář měl každopádně v nabídce ty nejzákladnější jednotky – bojové psy, kopiníky, lučištníky. Všechno, co si může prostá paladinka bez peněz a s pochybnou reputací přát!
zdroj: 1C
Jednotky se dělí do čtyř kategorií (Chaos, Řád a další), které ovlivňují morálku na bojišti a často také hráčovy volby v rámci úkolů. Je tedy víc než žádoucí koncipovat armádu tak, aby si spolu jednotky rozuměly a na bojišti nevznikaly třenice. Jenže to je jeden ze zásadních problémů, na které jsem narazil – občas si musíte vystačit s tím, co zrovna máte, a jste rádi, že za vás má vůbec kdo bojovat.
Nábor jednotek totiž opravdu není levná záležitost, a byť má hrdina k dispozici možnost po každém souboji automaticky doplnit padlé, týká se to pouze skupinek, které nebyly úplně vyhlazeny – což je problém, protože pokud máte nevylevelovanou jednotku, která je doslova „jednotka“, jeden chlápek, pes nebo elementál, je šance na smrt pochopitelně velká. A tak jste uvěznění ve spirále výdajů a zklamání z toho, že jednotka nepřežila. Anebo samozřejmě můžete souboje opakovaně restartovat.
Nebudu lhát, hra je místy poměrně frustrující. Je založená na systému, který odměňuje... Vlastně ani nevím, co přesně. Šikovnost při soubojích? Budiž, ale snadno se dostanete do situace, v níž vám ani nejmazanější taktika nepomůže. Musíte si dát tu práci a v otevřeném světě vyhledávat ty co možná nejjednodušší souboje, jinak se budete dost možná vracet ke starším uloženým hrám.
Bez loadingu to nepůjde
King's Bounty 2 je lineární hra, která se tváří nelineárně. Iluze otevřeného světa a možnost cestovat po vlastní ose podle toho, který úkol zrovna chcete plnit, je ze začátku dokonalá. Ale opravdu jen ze začátku, protože po prvních triviálních úkolech a logických hádankách zpestřujících bloumání po světě a lootování všeho možného se ukáže velký problém – hra nijak nenaznačuje úroveň nebo sílu armády. Když vás na cestě potká těžko porazitelné vojsko, zatímco vy u sebe máte pár rekrutů, pocit zoufalství stoupá.
Nepřátel je víc, jsou silnější, ale vy nemáte možnost rozšířit si armádu bez peněz za splněné úkoly nebo zkušeností získaných prostřednictvím soubojů. Hledání ideální cesty je nevděčné a otravné. Zbavit se některých překážek obnášelo desítky minut bloumání po mapě a hledání slepých uliček, které mě zavedou k nějakému jednoduššímu úkolu, který nebude znamenat okamžitou potupnou porážku.
Sbíral jsem slepice, například. Získával asistenci orlů proti banditům, což se ukázalo jako hodně špatný tah, protože byť se spřátelená druidka radovala z velkých ptáků, ovládala je v souboji umělá inteligence, a moji jediní letci tak namísto útoku na střelce přistáli uprostřed největší řeže a nechali se zmasakrovat v obklíčení.
Navzdory podobným excesům jsou tahové souboje hlavní devízou King‘s Bounty 2. Fungují... dobře. Nemůžu říct „skvěle“, protože bych ocenil několik úprav, ale těch se do srpnového data vydání dočkáme asi těžko.
Mrzí mě například to, že bez detailního seznámení s každým bojištěm nemáte vůbec šanci na úspěch. Většinu bitev se mi vyplatilo hrát nadvakrát – první pokus zahrnoval čistě průzkum terénu, vhodných míst pro střelecké jednotky, případně chování umělé inteligence a taky slepých uliček, které nemusí být na první pohled vůbec patrné.
Druhé kolo bitvy po rychlém nahrání uložené pozice už bylo naostro, ale ani pak jsem nebyl stoprocentně spokojený. Velkým zklamáním je pro mě skutečnost, že stackování jednotek vedle sebe a tvoření bitevní linie ničemu moc nepomáhá. V drtivé většině střetnutí jde jenom o to, jak šikovně umíte manévrovat se střelci nebo jestli máte dost prostředků, jak léčit vojáky v první linii. Nemohl jsem si nevzpomenout na upozaděný třetí díl série tahové série Disciples s podtitulem Renaissance, který práci s terénem zvládal mnohem lépe a neobtěžoval se s místy matoucím hexy. K radosti stačily klasické čtverce.
Pokud je ovšem konstelace hvězd příznivá a vy jste zrovna nezkusili štěstí proti mnohonásobné přesile, jsou souboje příjemně zábavné, a dokonce i na střední obtížnost přinášejí dostatečnou výzvu. Doplňování ztrát po bitvách by si však zasloužilo alespoň možnost využít peníze získané v souboji, nejen pouze aktuální hotovost – jde o drobnost, která by pomohla plynutí hry a ušetřila by hráčům spoustu cestování.
Království za Klepnu
Samotný herní svět je ukázkou tradičních fantasy prvků v nepříliš atraktivním balení. Ne, že byl špatný, ale dialogy šustí papírem, zajímavé lokace jsou nepřístupné, protože je blokují silné armády, a vůbec nejhorší je systém dopravy, tedy hrdinův kůň.
Pokud jste někdy měli pocit, že Geraltova Klepna je jankovité zvíře, pak jste nehráli King‘s Bounty 2. Pohybovat se na koňském hřbetu se sice jeví jako úspora času, ale když si zpětně uvědomím, kolik dlouhých minut jsem strávil snahou otočit toho osla správným směrem... V určité fázi jsem na oře jednoduše rezignoval a začal se pohybovat výhradně po svých nebo pomocí transportních kamenů. U nich se mimochodem opět projevuje bláznivé ovládání, kdy kámen aktivujete stiskem klávesy E, ale poté, co se pomocí myši nasměrujete na cílovou lokalitu, musíte zmáčknout mezerník. Prrroč?
V preview verzi není nikterak zářný ani technický stav. Dlouhé loadingy i na mírně nadprůměrné sestavě trvají vyšší jednotky až desítky sekund. Hučení větráku ve snaze uchladit spuštěnou hru nebylo ovlivněno ani snížením detailů, po kterém jsem měl problém uvěřit, že hraju rozsáhlý titul v polovině roku 2021 a ne horší verzi Gothicu z přelomu tisíciletí.
Pochvalu si rozhodně zaslouží překladatelé do češtiny, ale i tak jsem hru musel přepnout zpátky do angličtiny, kde se moje ucho líp vypořádávalo s neohrabaností dialogů. King‘s Bounty 2 se totiž na jedné straně tváří vážně a věnuje se seriózním tématům, na druhé je ale prezentuje něčím na způsob déčkové filmové produkce, u níž se sledování dialogů a příběhu rovná mírné formě masochismu.
Čekání na Heroes
Z preview verze King’s Bounty 2 si tedy odnáším rozporuplné pocity. Pokud zrovna všechno funguje, jak má, a hra vám nehází klacky pod nohy, jde o vskutku královskou kořist na pomezí žánrů open-world RPG a tahové strategie. Nemůžu se nicméně zbavit dojmu, že aspekt RPG měl být upozaděn na úkor ještě o něco propracovanějších soubojů a managementu bližšího sérii Heroes of Might and Magic.
Inu, co se dá dělat. Vzhledem k tomu, že nového dílu Heroes se asi jen tak nedočkáme, budu dost možná muset spolknout námitky a prostě hrát. Nebo si počkat na Songs of Conquest...
