Když sedlákovi svítí nad hlavou vykřičník, léty hraní zocelený dobrodruh k němu přistupuje s poměrně konkrétními očekáváními. Vesničan si odpřednáší předpřipravenou průpovídku, pomocí níž si postěžuje, jak přichází o zvířata, když se vedle pastviny prohání vlci, obratem vás pošle pro deset vlčích kožichů, poslušně postojí, dokud se s nimi nevrátíte, upustí bakšiš a vpije se zpátky do pozadí jako neměnná, bezvýznamná kulisa.
A teď si představte, že by s vámi místo toho normálně mluvil. Nemuselo by to navíc být ani o těch ovcích, skočili byste mu do řeči například s tím, že mu hoří stodola, a on by se v hrůze honem utíkal podívat. A pak vám třeba vynadal, proč si vymýšlíte tak nepřístojné žerty. Konverzace by nakonec možná došla na ty vlky, ale kdo ví, možná byste je hledali na špatném místě, protože pastviny jsou dvě, vy jste se nezeptali, o které je řeč, a hospodáře to nenapadlo upřesnit.
Totální fikce? Ne tak docela, stačí se podívat, jak ve společnosti GoodAI pokračuje práce na NPC řízených pomocí velkých jazykových modulů (Large language model, LLM). GoodAI si k tomu pro vlastní potřeby vyvíjí i malou hru AI People, kde výsledky uvádí do provozu. Postavy tam mají simulované osobnosti definované textem, který pak zpracovává LLM, jehož výstup je engine schopný převést v herní akce. Výsledkem je prakticky autonomní chování.
Design kognitivní architektury staví na cílevědomém konání postav. Jinak řečeno, pokud jim zadáte cíl, případně nějaký vyplyne z okolností, samy si naplánují, rozkouskují a provedou proces, který by mohl vést k jeho dosažení.
A jelikož vidět něco v praxi je samozřejmě lepší než si číst suchý popis, GoodAI ve videu ukazuje modelovou situaci, kdy hráč informuje jednu postavu o nevěře druhé. Následná hádka sice pořád působí malinko strojově, ale v porovnání s mírou interaktivity, která je běžně k vidění v dnešních hrách, jde o naprostou bombu:
Aby mohlo chování počítačových lidí působit ještě důvěryhodněji, vývojáři jim přidali i dlouhodobou paměť. Postava si tak do vlastní databáze ukládá proběhlé rozhovory, myšlenky, události, pozorování okolí, dovednosti i výsledné vzorce chování. AI pak zváží kontext, relevanci i stáří digitálních vzpomínek a v závislosti na těchto faktorech je pak využívá při dalších vstupech do LLM, což poté ovlivňuje následné konání. Díky existenci vlastní paměti se postavy zkrátka mohou opravdu učit.
Jaký to pak dělá rozdíl, se opět můžete podívat v praxi:
O neskutečném potenciálu nemůže být sebemenšího sporu, ale i v GoodAI sami přiznávají, že cesta není u konce a LLM NPC narážejí na problémy, které ještě bude potřeba překonat. Reakce postav se prý kolikrát výrazně liší při maličkých odchylkách v jazykovém vstupu a modul sem tam vyplivne prostě a dobře nesmysl, což pak vede z bizarním situacím. A dalším krokem prý bude práce na porozumění situaci ve více úrovních než jen jazykové. Co si pod tím představit? Budou mít virtuální lidé v příští verzi čich? Hmat? Kreativitu? VLASTNÍ DUŠI?
Společnost závěrem ještě dodává, že ačkoliv hry jsou ideálním médiem k využití digitálních osobností, do budoucna se ani omylem nemusí omezit jen na zábavní průmysl a využití budou moci najít ve všech možných odvětvích.
Řekněte, také vám to přijde zároveň nesmírně fascinující a mrazivě děsivé?
