Vyhledávání, čtení a šíření hoaxů platí za oblíbenou lidskou kratochvíli už od stvoření světa před 6000 lety a této módě se nevyhnuly ani hry. Některé konspirace platily za klasické „urban legends“, kterým vlastně nikdo zcela nevěří, avšak přesto je lidi dále reprodukují, jiné se komunitě pod kůži dostaly mnohem hlouběji a najdou se i mýty, které pověsti her aktivně ublížily. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější.

8. Kletba Maddenu

Začneme zlehka. Mnohé herní série si užívaly pověsti problémové značky (třeba v 90. letech se mluvilo o prokletí her ze světa Star Treku), ale jenom „kletba Maddenu“ si zachovala popularitu po dvě dekády.

Její princip je prostý: EA Sports již od minulého tisíciletí vybíralo na obálky dílů série Madden skutečné hráče amerického fotbalu. Pointa tkví v tom, že skoro každého z nich od roku 1998 potkalo devastující zranění, které ho často vyřadilo z celé sezóny. Skoro jako by kolem umístění na krabici Maddenu tkvělo démonické prokletí!

První v sérii byl Garrison Hearst, tvář Madden NFL 99, který si zlomil kotník, odnesl to například i Ron Gronkowski, tvář Maddenu 17. Do roku 2017 z 20 hráčů unikli prokletí jenom tři šťastlivci, od té doby už se situace přeci jenom zlepšila. Možná i proto, že na nejnovější obálce najdete nezničitelného Toma Bradyho, který se o ni dělí s Patrickem Mahomesem. Snad i případná zranění budou jen zpola tak vážná!

zdroj: Vlastní foto autora

7. Monstra ve světech GTA

Není urban legend jako urban legend, a zatímco v případě kletby Maddenu lze ještě mluvit o jisté statistické logice a staré dobré pověrčivosti, v případě honby za monstry Grand Theft Auto jde čistě o řadu výmyslů – tedy alespoň zpočátku.

Protože šlo o první skutečně masově populární sandboxové digitální světy, byly hry ze série GTA počínaje GTA III až po San Andreas předmětem spousty spekulací, podle nichž se uvnitř měst a lesů ukrývají nelidská monstra (či mimozemšťani a podobné zvláštní výjevy).

Nešlo by o tak překvapivý element, monstrum umístěné na speciálním místě je koneckonců easter egg, jaký předvedla ještě před GTA III řada her třeba včetně Falloutu 2. Vzhledem k popularitě GTA však byl hoax slyšet mnohem víc než kdykoliv dřív. Nejvíc se tyto mýty proslavily, když se pátralo po bigfootovi v San Andreas, kdy vznikaly celé stohy teorií a postupů, jak se věnovat zdejší virtuální kryptozoologii. 

Vtipné je, že v San Andreas ještě žádné z těchto monster implementováno nebylo. Teprve později v GTA V Rockstar zcela přijal nápad této hry na kočku a na myš a monstra skutečně přidal.

zdroj: Vlastní foto autora

6. Nahá Lara Croft

Rovněž hoax slibující obnaženou akční hrdinku si nakonec našel cestu k realizaci skrze nejrůznější modifikace, fanfikci či amatérská videa. Tedy, to jsem slyšel od kamaráda. Na počátcích série, v dřevním roce 1996 po vydání prvního Tomb Raidera, si však hráči mohli Laru Croft představovat bez oděvu leda tak ve svých snech. Mnozí se přesto (či právě proto) snažili dopídit, co je pravdy na tom, že přímo v původní hře lze aktivovat „tajný kód“, který Laru o 540 polygonech odhalí v rouše Venušině.

Jednalo se samozřejmě o chyták a mýtus nahé Lary Croft byl zřejmě jedním z prvních příkladů trollingu během embryonální fáze internetové herní komunity. Vzhledem k tomu, že hra držela rating T pro teenagery, podobný „vtípek“ býval mohl Core Design přijít dost draho.

zdroj: Vlastní foto autora

5. Foukání do cartridgí

Na většině herních hoaxů není prakticky nic škodlivého a dobrá polovina lidí se jim beztak věnuje s plným vědomím fiktivnosti dané pověry. Totéž se však rozhodně nedá říct o foukání do Nintendo cartridgí – ačkoliv prakticky každý manuál proti tomuto „kutilskému“ řešení brojil, miliony hráčů po celém světě v něm viděly jediné řešení rychlé nápravy haprujícího hardwaru.

Opět se přitom nejednalo o nic jiného než pověru. Foukání snad skrze placebo efekt uklidňovalo frustrované hráče, jinak se ovšem nikdy nepodařilo prokázat, že by mělo jakkoliv pozitivní vliv na funkci konzole. Někteří odborníci si naopak myslí, že foukání hardware postupem času poškozovalo skrze nahromaděnou vlhkost v lidském dechu přispívající ke korozi.

zdroj: Vlastní foto autora

4. Ermacs, skrytá postava Mortal Kombatu

Podobně jako bigfoot v San Andreas také Ermacs začínal jako mýtus, to však nezabránilo jeho postupné materializaci uvnitř série Mortal Kombat. Půjdeme-li po časové ose nazpět, jeho kořeny se datují do původní hry z roku 1992, kde se občas v menu zobrazoval kód makra určeného k debuggingu nazvaný ERMACS – pro ERror MACro(s).

Poté, co pozdější úpravy do hry dodaly skrytou postavu Reptile, si hráči „ERMACSe“ promptně povšimli a začali spekulovat, nejde-li o další postavu a jak ji vlastně odemknout. Studio Midway makro později odstranilo, kult ERMACSe, tajného hrdiny ukrytého před světem, však přetrval a začal žít vlastním životem. Objevovala se svědectví lidí, kteří ERMACSe odemkli, a časopis EGM dokonce vydal „potvrzení“ hlavního programátora Eda Boona o tom, že ERMACS je skutečnou postavou. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda, ale na to se hysterie neptá.

Teprve v roce 1995 se Midway rozhodl do téhle soupravy jedoucí do stanice Šílenství také naskočit a přidal do rozšíření Mortal Kombat 3 skutečnou postavu jménem Ermacs, jak ji možná znáte dodnes.

zdroj: Vlastní foto autora

3. Lavenderská „hysterie“

Ačkoliv hysterie kolem Lavenderu platí spíše za umný příklad internetových hororových vyprávění v duchu creepypasta, v kontextu své doby – opět částečně i díky vzniku v internetovém starověku – považovalo tento mýtus za pravdivý docela dost lidí.

Příběh se tentokrát odehrává v roce 1998, kdy po vydání Pokémon Red and Green mělo údajně v Japonsku dojít k prudkému nárůstu sebevražd mezi jeho dětskými hráči. Za tragédii nemohlo dle hoaxu nic menšího než návštěva herního městečka Lavender. A proč? Zdejší poněkud hororová hudba byla prý cíleně naprogramovaná k vyvolání sebevražedných depresí.

Faktem je, že Lavender disponoval skutečně otřesným hudebním doprovodem, ovšem celá pověra je samozřejmě naprostá pitomost. Na druhou stranu se lze snadno dovtípit toho, proč po jistý čas působila vcelku autenticky. Pokémon Red and Green vyšel v roce 1998, v prosinci předešlého roku ovšem došlo na neslavnou vlnu záchvatů vlivem blikajících očí v (dnes zakázané) epizodě televizních Pokémonů, která se nechvalně proslavila po celém světě. Lavender je tak jenom takovým prodloužením skutečné události do sféry pověr.

2. Killswitch

Poslední dvě legendy platí za bláboly z říše nesmyslů a zejména tuzemským hráčům to u prvního příkladu asi nemusím vysvětlovat. Hoax jménem Killswitch odkazuje (krom průměrné střílečky z roku 2003) k údajnému stejnojmennému sovětskému hernímu hitu z roku 1989, který měla dle pověry vytvořit typicky rusky znějící společnost „Karvina Corporation“...

Legenda praví, že titul byl svého druhu jakousi depresivnější, survivalovou kopií Mega Mana – hráč mohl hrát za malou dívku či démona, celým dějištěm byl špinavý uhelný důl a duchem hry byly podobné východní přísliby. Nakonec se hra však měla na vašem disku sama smazat, což zní jako něco, co je pro neprokázanou legendu podezřele příhodné.

Extrémně limitovaný počet sebedestrukčních kopií Killswitch se měl dostat do USA, s čímž souvisely i pověry o lidech, kteří si Killswitch draze koupili a zbyly jim po smazání jenom oči pro pláč. Legenda přesto má trochu pochopitelné kořeny – Killswitch jako ideu jakési šílenější variace na návykovost Tetrisu vymyslela do své sbírky povídek Melancholy of Mechagirl spisovatelka Catherynne M. Valente. Smyšlený titul zjevně zaujal i ty, kteří od ní nikdy nic nečetli.

zdroj: Vlastní foto autora

1. Polybius

Prakticky identickou ideou, jenom z druhé strany barikády, měla být tajemná arkáda Polybius. Ta měla jako tajný vládní projekt způsobovat halucinace a další psychoaktivní efekty, přičemž sebraná data z působení psychoarkády na lidi pak prý sbírali Muži v černém. Žádnou existující verzi samozřejmě oficiální prameny nikdy nepotvrdily (ale možná právě to chtějí, abychom si mysleli!). Nicméně s kořeny v roce 1981 jde pravděpodobně o první podobný herní mýtus vůbec.

Podle skeptika Briana Dunninga zřejmě mýtus Polybia vznikl jako hyperbola původní verze arkády Tempest, která svým bídným zpracováním několika lidem skutečně způsobila nevolnost, závrať, či dokonce epileptický záchvat. Spolu s tehdejšími zátahy FBI na některé z arkádových heren kvůli obavě z praktikování hazardních her se obě události spojily do jedné. Polybius pak žil vlastním životem a jako popkulturní vtípek se dostal třeba i do animáku Wreck-It Ralph.

Dnes se podobným představám nejspíš většina z nás maximálně tak zasměje. Zpátky v 80. letech, kdy v Americe herní kultura pro většinu starších lidí působila cizorodě a obskurně, však podobný mýtus zrovna nezlepšoval pověst prvních masově populárních her. Inu, ještě že jsme se jako civilizace poučili a hoaxy hodili za hlavu!

zdroj: Vlastní foto autora