Záplava internetových zkratek a frází konečně přinesla pojmenování pro to, co pociťuji celý život. Trpím totiž hrozným případem FOMO, což je zkratka pro anglické fear of missing out, neboli ve volném českém překladu strach z toho, že o něco přijdu, potažmo že něco promeškám. Z představy, že si nepustím seriál ve správném epizodním sledu, mě jímá hrůza, a to i u přiblblých animovaných sitcomů, které na sebe chronologicky nenavazují. Každou knihu dočítám od prvního názvu po poslední číslo ISBN a nemohu se smířit se situací, kdy bych do hospody nepřišel jako první a neodcházel z ní jako poslední. A jak už asi chápete, hraní moderních her se pro mě umí často proměnit v peklo…
Prakticky každá hra, jejíž mapy a levely nejsou ryze koridorové, pro mě v prvních několika hodinách hraní přináší výzvu. Úzkostlivě prolézám každý kout, každou odbočku a každou potenciální skrýš, jestli náhodou nenarazím na něco, co bych jinak minul. Teprve když si ověřím, že jsou všechny typy sběratelských předmětů jen nicneříkajícími artikly bez hlubšího významu, mohu svého přehnaně důsledného počínání konečně zanechat.
Jenže co když nejsou? Co když jsou věci poschovávané po skrýších a slepých uličkách virtuálních měst drahocennými kousky větší skládačky? Co když zmuchlané části roztrhané mapy v Red Dead Redemption 2 otevřou skvostnou vedlejší misi s „divoce západním“ sériovým vrahem? Co když mě zprávy zanechané v apokalyptickém světě Metra Exodus zavrtají hlouběji do celého světa – mimochodem ze série Metro jsem hrál jenom poslední díl a představa všeho toho obsahu, který jsem minul, mě vnitřně hlodala celou dobu hraní. Co když mrtvola zahozená v nejzapadlejší boční uličce Night City v Cyberpunku 2077 třímá jednu z nejlepších mluvících zbraní v historii her?
Konkrétně u té mluvící zbraně ze Cyberpunku bych se rád pozastavil. Má dokonce jméno, jmenuje se Skippy, a když ji té mrtvole v boční uličce seberete, otevře se před vámi zážitek, který – nebál bych se říct – posouvá celkový dojem z Cyberpunku minimálně o půlbod. Nejde totiž jen o jednu z nejlepších mluvících zbraní, ale dokonce o jednoho z nejlepších herních parťáků.
zdroj:
Foto: CD Projekt RED
Skippy je skutečně a nefalšovaně vtipný, zažijete s ním hromadu diskuzí a dokonce i nad vyvrcholením jeho příběhu zůstává rozum stát. Při představě, že bych něco takového v rámci Cyberpunku minul, se mi ježí vlasy hrůzou. O kolik podobného obsahu v rozsáhlých otevřených světech jsme přišli, když jsme mávli rukou nad temnou odbočkou nebo se nám nechtělo vylamovat zámek truhly?
Konkrétně Skippy a jemu podobné klenoty by prostě neměly být důkladně schované. Měly by mít výsadní a nepřehlédnutelné místo na piedestalu v bodě, kudy hráči musí za každou cenu projít. Skippy by měl být hráčům a hráčkám narván do chřtánu jakožto věc, kterou ocení úplně každý, a s níž si dal někdo z tvůrčího týmu ohromnou spoustu práce. Skippyho musel někdo vymyslet, napsat, naanimovat, nadabovat. Dost možná desítka lidí strávila souhrnně desítky až stovky hodin na předmětu, který pak někdo z designérů pohodil do temné uličky, do níž spousta lidí nikdy nezavítá, pokud se na místě neocitne náhodou nebo pokud nepročesávají mapu Night City extra jemným hřebenem.
To je vlastně vrchol mé „FOMO pointy“. Bojím se, že přijdu o kvalitní obsah, na němž někdo odvedl kvalitní práci. Tím, že jsem si zakoupil hru a rozhodl se podpořit autory, jsem se rozhodl spatřit výsledky jejich práce, a proto nechci, aby mi její součásti zůstaly skryty. Mám návaly úzkosti pokaždé, když si mám v konverzaci vybrat z několika možností a tuším, že každá z nich pošle příběh úplně jiným směrem.
A ano, hrál jsem The Stanley Parable, takže vím, že mnohá rozhodnutí, před která nás hry staví, jsou ve skutečnosti jen naoko, aby se odštěpené větve příběhu o chvíli později znovu slily v jeden celek. I tak je mi ale nepříjemný pocit, že mi uniká obsah – že nezažiji byť jen část konverzace, kterou musel někdo napsat a nadabovat. Že něco míjím.
zdroj:
Crows Crows Crows
Speciální kategorií pekla jsou pro mě rozvětvené konce. Samozřejmě naprosto chápu, že moderní hry už dávno nejsou přímočaře odvyprávěné od A do Z jako knihy, že je možnost ovlivnit osudy nedílnou součástí zážitku, přesto mám ujímání, že některý z konců neuvidím. Uklidnit mě umí vědomí, že se o konci často rozhoduje až na konci, ale co všechny ty možnosti, které se vážou na rozhodnutí při samotném průchodu hrou? Zajímá mě každá varianta, jak může příběh dopadnout, ale děsí mě eventualita, že mi hra některé nenaservíruje na stříbrném podnose.
Všechna ta rozhodnutí, větvené konce a obecně všechny ovlivnitelné prvky mají pochopitelně společného jmenovatele v podobě znovuhratelnosti, ale na tu já neslyším. Času je málo, her je moc, když se rozhodnu investovat do hry drahocenný čas, chci si ji užít a zažít naráz. Celou a nechci při tom nic minout. Jak už jsem psal výše, spoustu balastních sběratelských předmětů, v principu stvořených pro utápění hráčského času, klidně nechám ležet ladem. To ale neplatí o zajímavějších herních prvcích, reálně dotvářejících zážitek.
zdroj:
Foto: CD Projekt RED
Závěrem snad ještě jeden parádně bizarní okamžik, kdy jsem byl i se svým svíravým FOMO hrou řádně vytrolen. V Trover Saves the Universe, jednom z počinů studia Squanch Games a autora animovaného seriálu Rick a Morty, Justina Roilanda, vám Trover hned na začátku řekne, že jestli posbíráte všechny „Green Power Babies“, bude vás na konci čekat odměna.
Odměna… Moje FOMO začalo bít na poplach, protože představa, že bych minul nějakou odměnu zrovna z dílny těchto tvůrců, byla naprosto nepředstavitelná. To přece musí být nějaký naprostý skvost! Jako úplný magor jsem na každé mapě prolézal každý roh v honbě za poletujícími zelenými figurkami, abych příběh zakončil se všemi a dostal onu slíbenou odměnu. Když pak došlo na lámání chleba, Trover mi řekl, ať si dám ovladač mezi nohy. Trochu jsem tušil, o co tady kráčí a vskutku… Ovladač od PlayStationu se záhy rozvibroval.
