Není žádné tajemství, že mě poslední dobou spousta nových her nebaví. Může za to hned několik faktorů, ale jedním z těch nejdůležitějších je nedostatek emocí. Spousta titulů mě nechává naprosto chladnou – ať už hraju Valhallu, nebo Control, v konečném důsledku si připadám, že bych úplně stejně dobře mohla sedět u Bejeweled nebo Candy Crush. Hratelnost špičková, ale chybí tam to srdíčko.
A to mě přivádí k Cyberpunku 2077. Já vím, že přijít s touhle hrou teď, sedm měsíců po vydání, je už trochu s křížkem po funuse. Obzvlášť, pokud se na ni chystám sypat špínu. Za tu dobu přece jen vyšly tuny reakčních videí a článků, které jsou kyselejší než zavařovačky od profesora Rhona z Bubenče. K čemu přidávat další?
Jenže mi to nedá. Jak už vám prozradil titulek, nedávno jsem hru konečně dohrála. 30 hodin rozplizlých do půlroku frustrace. Těch důvodů, proč jsem se u hry navztekala, bylo fakt hodně a bugy byly obvykle někde na konci seznamu.
Spíš šlo o podivná designérská rozhodnutí – jako třeba že obsah mnohých questů mi svou pasivitou a ukecaností připomínal spíš hry od Quantic Dream než Zaklínače. Nebo zbytečně překombinovaný systém perků a abilit, co na vás místo zábavných schopností mrská nudná procenta. A třeba i taková drobnost, že si nemůžu pouštět hudbu mimo vozidla a rádia. V roce 2077. Ve světě, kde si můžete doslova strčit do mozku flashku s něčí celou osobností.
Můj seznam je dlouhý a ráda bych tu ze sebe vysypala všechno, abych dala trochu uvolnit žluči, která se ve mně za dobu hraní nastřádala. Poslední týden jsem se při hraní každých dvacet minut obracela na přítele, abych začala větou: „Další z otravných věcí na Cyberpunku je…“ Jenže nějaký výpis problémů do konverzace nic nového nepřidá. A tak se radši zaměřím na to, proč mi Cyberpunk pořád nedá spát.
Mass Effect je jinde
Je to už týden, co jsem hru dohrála, a neustále na ni musím myslet. A rozhodně to není tím, že by na mě kdovíjak dolehl příběh. Naopak, na konci se mi stalo to, co kdysi Honzovi Olejníkovi s The Last of Us, který nesouhlasil s činy Joela v závěru hry. Naprosto zásadní moment, který funguje, jenom pokud chápete, proč vaše postava dělá, co dělá. Pokud cítíte, že kdybyste byli na jejím místě, nejspíš byste se zachovali stejně. V tom případě dostanete fantastický herní zážitek. Jestli se tak ale nestane, celý příběh se rozpadne.
Přesně tak na mě zafungoval Cyberpunk. Bez spoilerů – můj závěr se proměnil v jedno obrovské WTF. Já a moje V jsme měly na konci hry každá zcela jinou představu o tom, co chceme. A to navzdory tomu, že jsem s touhle hrdinkou strávila mnoho hodin a snažila jsem se ji nějakým způsobem roleplayovat. Nedostavil se ani žádný šokující twist ve stylu M. Night Shyamalana, ale jen další moment, který mě nechal popuzeně kroutit hlavou, tentokrát ovšem s větší vervou než kdykoliv předtím.
zdroj: Vlastní
Tajně jsem přitom doufala, že se mi stane to samé, co se mi přihodilo nedávno s Mass Effectem. Ten totiž vydal svoji legendární edici a já se těšila, že se konečně po letech vrátím ke své oblíbené sérii. Na jedničku jsem měla jen vřelé vzpomínky a byla jsem si jistá, že remaster bude skvělý způsob, jak si připomenout dobu, „kdy se ještě dělaly pořádné hry“.
K mému nemilému překvapení jsem ale zjistila, že moje paměť je brutálně selektivní. Všechny designérské nesmysly jsem už dávno zapomněla. Při hraní remasteru, který mimochodem řadu problémů původní hry opravil, jsem se ukrutně navztekala. Souboje? Peklo. Některá rozhovorová rozhodnutí? Naprostý bizár. Level design? Ó. Můj. Bože. Naprostá ostuda. Prskala jsem, nadávala… Ale stejně jsem se každý večer vrátila. Příběh a atmosféra mě táhly dopředu a vytvářely někde uvnitř mého mozku podivný koktejl pocitů.
Když jsem pak skončila, všechna negativa se mi velmi rychle začala vypařovat z paměti. Když se na to podívám zpětně, myslím, že moje oddaná láska k prvnímu Mass Effectu je zpátky. Je to skvělá hra a všechno to otravné procházení nudnými prázdnými koridory je jen šum na pozadí.
Kdy začnu být nadšená?
Se Cyberpunkem je to ale jiné. To dobré nepřichází, místo toho zůstává jen zoufalý pocit frustrace. Ani ne tak z hodin strávených nad něčím, co mě v zásadě extrémně zklamalo, ale z toho, že hluboko pod povrchem se nachází hra, která by mě potenciálně bavila. Právě honba za odhalením momentu, kdy mě to chytne a já budu nadšená, mě táhla dopředu. Jenže ten moment nikdy nepřišel.
A já? Já teď nemůžu přestat myslet na to, jak by bylo skvělé, kdybych měla v animacích pohled z třetí osoby i s jemnou mimikou v obličeji V, což by mi pomohlo se lépe naladit na její rozpoložení. Nemůžu přestat myslet na to, jaké by to bylo, procházet se městem a poslouchat ambientní ikonické syntezátory ve stylu Blade Runnera, které by pomáhaly určovat atmosféru a náladu v daný moment příběhu. Nemůžu opustit představu Night City, které by bylo kompaktnější a o to pečlivěji připravené.
Kdyby… Kdyby… Jsem z toho smutná, ale podobně jako se někteří lidé vracejí do toxického vztahu, protože doufají, že tentokrát to bude jiné, zkouším rozehrát hru znova, jen s jinými variantami. Tentokrát za chlapa. Tentokrát za street kida. Nic to nemění a emoce zatím zůstávají stejné.
To, co jsem dostala, mě na rozdíl od spousty jiných dnešních her jen tak neopustí.
Zní to takhle možná strašně depresivně, ale týden poté, co jsem dokoukala závěrečné titulky, týden, kdy jsem každý večer obracela všechno, co jsem ve hře zažila, tam a zpátky, můžu říct, že jsem za to vlastně ráda. Jak jsem psala v úvodu, při hraní mnohých současných her necítím zkrátka nic kromě dočasného pocitu zábavy z toho, že zabiju pár večerních hodin, že zasytím svůj hlad po hrách rýžovým krekrem nemastné neslané chuti.
Cyberpunk je opak. Nikoliv krekr, ale foie gras. Kontroverzní, ne každému po chuti, ale určitě něco, co nezapomenete. Chtěla jsem emoce? Dostala jsem jich plnou dávku, ať už se týkaly designových rozhodnutí, ztvárnění Night City, nebo příběhu. Velmi komplikovaných emocí, plných ambivalence, takových, které se jen těžko vkládají do konkrétních slov. Ale rozhodně ne slabých.
Jsem tak za Cyberpunk vděčná. Těší mě, když musím zážitek rozvalovat po jazyku po delší dobu. Přemýšlet nad tím, co si o něm vlastně myslím. Autoři na mě zapůsobili asi jinak, než zamýšleli, a já od Cyberpunku rozhodně chtěla něco jiného, než co jsem nakonec dostala. Ale to, co jsem dostala, mě aspoň na rozdíl od spousty jiných dnešních her jen tak neopustí.
