Není tomu tak dávno, co jsme se na výrobce, respektive na jakési oficiální „stavitele“ počítačů, dívali skrze prsty. Ostatně, měli jsme k tomu vícero důvodů. Sám si velice dobře pamatuju ten rozdíl, kdy dva spolužáci dostali pod stromeček herní počítače v podobné hodnotě. Zatímco ten ručně skládaný, který pomáhal stavět znalý rodinný přítel, zvládal všechny náročné novinky ještě několik let, ten hotový se zadýchával i u už tehdy zastaralého World of Warcraft.

Papír ostatně snese vše, tak proč by zoufalou Nvidia GT 240 ve spojení se základním Celeronem nemohl nejmenovaný výrobce označit za herní? Ježíšek počítač samozřejmě vracet nechtěl. No a jakékoliv snahy o upgrade byly víceméně zbytečné – on by člověk stejně netušil, kde dříve začít. Základní deska patřila mezi ty úplně nejlevnější, oba paměťové sloty byly od začátku plně obsazené a koupě nové grafiky by s velkou pravděpodobností ublížila slabému a velmi nekvalitnímu zdroji. Budgetovou Eurocase skříň navíc chránila plomba – jakákoliv snaha o úpravy by tedy předčasně ukončila záruku.

Jenže v lukrativním počítačově-stavitelském byznysu se časem začaly angažovat i velké e-shopy, což trochu změnilo pravidla hry. Co začalo jako jednoduchý link na košík, který jste mohli pro kontrolu zaslat hardwarově zdatnějšímu kamarádovi, se vyvinulo v komplexní služby na míru i poměrně robustní konfigurátory, ve kterých si s trochou nadsázky postaví funkční počítač úplně každý. Informace o konkrétní komponentě jsou obvykle vzdálené jedno až dvě kliknutí, váhajícím pak pomůžou mraky kvalitních hardwarových kanálů na YouTube.

Ano, je líp

Stávající výrobci počítačů tedy chtě nechtě museli obměnit nabídku. Kvalita komponent šla nahoru, marže naopak citelně dolů, a vítězem celé „bitvy“ je nepřekvapivě a zcela jednoznačně zákazník. K velké počítačové revoluci se samozřejmě nepřipojily všechny zavedené počítačové firmy – když mi ovšem na stole poprvé přistál sněhobílý Lynx Challenger, bylo mi jasné, že doba opravdu pokročila. Nejedná se navíc o žádné ořezávátko, najdete v něm následující komponenty:

Lynx Challenger White
Základní deska	Asus ROG Strix B760-G Gaming WiFi
Procesor	Intel Core i7-13700F (2.1 GHz, 5.2 GHz boost, 16C/24T, LGA 1700), Raptor Lake
Chladič	Cooler Master MasterLiquid ML360L Core White
RAM	Kingston Fury Beast White RGB 32GB (2x16GB) DDR5 5200 CL36
Grafická karta	Gigabyte Nvidia GeForce RTX 4080 16GB Aero OC (ovladače GRD v. 546.29)
Disk	Kingston SSD Fury Renegade, M.2, 2 TB
Zdroj	Cooler Master V850 Gold-V2 White Edition, 850W, 80+ Gold
Skříň	Cooler Master MasterBox TD500 Mesh V2 White
OS	Windows 11 Home

Challenger tak v podstatě potvrzuje má slova – Lynx se při jeho návrhu evidentně snažil. V počítači za necelých 70 tisíc korun už bych možná rád viděl základní desku s high-endovým Z790 chipsetem, té by pak určitě slušel K procesor s otevřeným násobičem, ale… Zpátky na zem, hotový počítač si přeci jen nikdo nekupuje za účelem taktování, i když by k tomu přítomnost vodního chlazení procesoru mohla vybízet.

zdroj: Vlastní foto autora

Volbu Asus ROG Strix B760-G Gaming WiFi tedy nakonec chválím – ve své třídě patří k těm nejlepším deskám, a to obzvláště díky kvalitní napájecí kaskádě. Do menšího mATX formátu pak dovede vměstnat jak podporu rychlých DDR5 pamětí, tak WiFi 6E a nespočet designových heatsinků. Přítomen je i formát PCIe 5.0 x16, bohužel však jen pro hlavní grafický slot. Oba případné M.2 SSD disky se tedy musí spokojit se (stále aktuálním) PCIe 4.0.

Chybět nesmí ani poměrně decentní RGB logo, příjemným detailem je odjišťovací tlačítko grafické karty za RAM sloty. Opět je asi naivní počítat s tím, že si cílová skupina bude někdy v budoucnu sama měnit grafickou kartu. Na druhou stranu je fajn vědět, že pokud k tomu náhodou někdy dojde, celý proces proběhne rychle, bez nadávek a hlavně případných poškozených komponent.

zdroj: Vlastní foto autora

Intel Core i7-13700F je dnes pro výkonný herní počítač bez taktovacích ambicí asi logickou volbou. Minimálně tedy do doby, než Intel oficiálně představí i7-14700F. Dalo by se namítat, že konkurence od AMD dovede ve stejné výkonové třídě podávat vyšší herní výkony, je to ovšem zpravidla vykoupeno nižším výkonem aplikačním. Mainstreamové publikum navíc stále žije v přesvědčení, že „procesor od AMD slouží primárně jako topení, kdežto Intel je přeci mistr efektivity.“ A kdo jsem já, abych jim vysvětloval, že se karty tak trochu obrátily…

Po všech stránkách solidní bedna

O spotřebě a teplotách osazené i7 ale ještě bude řeč, pokračujme tedy ve výčtu komponent. Onen procesor totiž krotí AIO kapalinové chlazení Cooler Master MasterLiquid ML360L s 360 mm radiátorem a třemi 120 mm ventilátory. Můžeme se bavit o tom, jestli stejnou práci v počítači neurčeném k taktování neudělá vzduchové chlazení za polovinu, ale ruku na srdce – to nikdy nebude vypadat tak efektně jako bílý „vodník“ se svítícími ventilátory a pumpou.

zdroj: Vlastní foto autora

Mnohem víc mě tedy trápily osazené paměti, které sice taktéž vypadají skvěle a svítí ještě lépe, jejich frekvence 5200 MHz však patří na úplný chvost spektra běžného pro DDR5 paměti. Stejné RAM moduly s frekvencí 6000 MHz stojí o pouhých 300 Kč více, v závislosti na herním titulu by však mohly přinést až 10 % výkonu navíc. Věčná škoda! Námitky naopak nemám k použitému SSD disku, který dosahuje jak skvělých rychlostí, tak velmi dobré životnosti.

Velmi spokojený jsem byl i s použitou grafickou kartou. Verze Aero od Gigabyte sice obecně patří k těm levnějším modelům RTX 4080, její pasivní chladič je ale navzdory nižší cenovce obří a naprosto majestátní. Standardem je samozřejmě i kovový backplate, moderní 16pinové napájení a BIOS přepínač mezi defaultním – tedy mírně přetaktovaným – a tichým módem. Hráče zatížené na RGB efekty bude možná mrzet, že podsvícené je jen logo „AERO“ na hraně mířící směrem k hráči. Otázkou je, jestli bedna další svítící ventilátory vůbec potřebuje…

zdroj: Vlastní foto autora

Chválím také použitý zdroj, Cooler Master V850 Gold-V2 totiž patří k těm nejlépe hodnoceným i v mém oblíbeném nezávislém žebříčku od Cultists Network. RTX 4080 ani i7-13700F neplatí za ty nejúspornější komponenty pod sluncem, 850 W by na ně ovšem mělo s velkým přehledem stačit. Mírně skeptický jsem naopak byl ke skříni – zavírat takhle drahé komponenty do skříně za dva tisíce mi nepřišlo jako optimální řešení.

zdroj: Vlastní foto autora

Týden strávený s počítačem ovšem ukázal, že jsem se mýlil. Cooler Masteru se povedl husarský kousek, protože nacpat do pořád poměrně dostupné skříně temperované sklo, tři kvalitní 120mm RGB ventilátory a dostatečně tlusté plechy, není úplně jednoduchý úkol. V „základu“ zde chybí snad jen zadní výfukový ventilátor. Vyloženě nadšený jsem navíc byl z upevňovacího mechanismu bočního skla, které stačí nasunout do spodní kolejnice a pak přicvaknout na silné horní magnety. Celý tento systém drží pohromadě jediný šroubek na zadní straně skříně. Montáž a demontáž skla je tedy opravdu rychlá a jednoduchá.

zdroj: Vlastní foto autora

Celé PC pak působí velmi solidním dojmem, cable management je v pořádku a napomáhá čistému a luxusnímu dojmu, který z Lynx Challengeru díky všudypřítomné bílé barvě přímo srší. Se sestavou pak kromě nezbytného napájecího kabelu a WiFi/Bluetooth antény dorazí i spousta příslušenství v podobě šroubků, interních kabelů či různých samolepek. Lynx navíc v současnosti k počítači přikládá kupón na tři měsíce PC Game Passu, což nové majitele určitě potěší. Challenger k nim doputuje s předinstalovanými a aktivovanými Windows 11 Home. Základy v podobě nastavení XMP a dalších výkon zvyšujících možností, za ně také udělá přímo výrobce – BIOS tedy není vůbec nutné navštěvovat.

zdroj: Vlastní foto autora

Je čas klidu

Jak tedy Lynx Challenger funguje v praxi? Inu, více než obstojně. To, že kombinace i7, 32 GB RAM a RTX 4080 bez problémů zvládá kancelářskou práci, asi není nutné nijak vyzdvihovat, to svedou i násobně levnější počítače. Potěší však, že klidové teploty jsou velmi příjemné – nejteplejším místem celého počítače je toho času pasivně chlazená grafická karta, u níž jsem na hot spotu naměřil 47,4 °C. Maximálních 47 stupňů ukazoval i balíček výkonných jader procesoru, pod 37 °C se naopak vlezl disk, paměti i ta nejteplejší místa základní desky.

zdroj: vlastní

Poněkud nemile mě ovšem v módu bez zátěže překvapil jakýsi rezonující ruch, který narušoval jinak příjemné ticho. Vylučovací metodou jsem došel k závěru, že na vině je pravděpodobně vodní pumpa procesoru, ostatní ventilátory v počítači totiž nevykazovaly žádný velký rozdíl mezi klidovým a úplně vypnutým stavem. Mohlo se ovšem jednat pouze o vadu konkrétního kusu, případně o nějaké poškození související s přepravou.

Spokojený jsem naopak byl při hraní, kdy se onen pazvuk ztratil v mírném šumu osazených ventilátorů. Právě v zátěži Challenger dosahoval překvapivě nízké hladiny hlučnosti, obzvláště vezmeme-li v potaz celkový výkon a hlavně příkon použitých komponent. I teploty po dvou hodinách nepřetržitého hraní F1 23 navíc považuji za velmi dobré, procesor dosahoval maximálně 63 °C, grafická karta potom 66 °C (80 °C na hot spotu).

zdroj: vlastní

Hraní ale samozřejmě nepředstavuje nejvyšší možnou zátěž – tou si celá sestava prošla ve stress testu OCCT, kde byl po dobu jedné hodiny stoprocentně zároveň trápen jak procesor, tak grafická karta. Ta prošla testem s vyznamenáním – maximální teplota 67 °C, hot spot 82.2 °C, ventilátory nejvýše na stále rozumných 1632 ot/min, pokles maximálního taktu o zhruba 100 MHz a maximální spotřeba 342 W. To je sice o 22 Wattů více než oficiální TDP karty, tento mírný nárůst však pravděpodobně souvisí s takty, které jsou u verze Aero od Gigabyte o nepatrných 30 MHz výše než u referenční RTX 4080.

Co se týče procesoru, poslední generace high-endových procesorů od Intelu se vyznačují ne úplně optimální efektivitou v plné zátěži. Challenger měl v BIOSu evidentně posunuté či úplně vypnuté limity spotřeby, což se sice promění ve vyšší výkon, ale samozřejmě za cenu vyššího odpadního tepla. Běžné TDP i7-13700F je tedy 65 W, maximální hodnota udávaná výrobcem pak nemalých 253 W. K těm se při hraní ani nepřiblížíte, ostatně tehdy se procesor zpravidla držel pod 100 W.

zdroj: vlastní

V kombinaci kvalitního chlazení, posunutých limitů spotřeby a zátěžového testu si však 13700F dovede říct o znatelně vyšší energetický přísun – v téhle konfiguraci jsem se tedy v maximu dostal až na 324 W. No a bájného limitu 100 °C se mi podařilo dosáhnout zhruba po prvních sedmi vteřinách od spuštění OCCT. Postupem času se spotřeba ustálila na oněch 253 W, výkonná jádra běžela na frekvenci 4,8 GHz a efektivní jádra na 3,8 GHz – v obou případech tedy 300 MHz pod maximální boost frekvencí. Testované PC tedy s „nenažranou“ i7 bojoval velmi srdnatě, ale i tak se všichni těšíme na den, kdy se Intelu podaří přejít na efektivnější výrobní proces.

Je také nutné poznamenat, že hrubý výkon Challengeru patří k opravdové špičce, což ostatně potvrzují i přiložené výsledky benchmarků. Všechny komponenty počítače dosahují vyšších než očekávaných výkonů. Vyzdvihnout pak jednoznačně musím grafickou kartu, jejíž výsledky výrazně převyšují jiné testované RTX 4080 – a to nejen v UserBenchmarku, ale i v Cinebench 2024 či Superposition benchmarku.

Hráči budou spokojení

Jak už asi tušíte, i herní výsledky Challengeru plně odpovídají, respektive mírně převyšují to, co bychom na základě specifikací čekali. Hry jsem testoval na ultrawide monitoru s rozlišením 3440x1440 pixelů (UW-QHD), a to vždy na nejvyšší nastavení (Ultra/Extrémní) bez ray tracingu, DLSS a dalších doplňkových funkcí.

zdroj: vlastní

Jak je z výsledků zřejmé, i plnohodnotné 4K hraní na vysoké až ultra detaily je u Challengeru realitou dosažitelnou v prakticky každé dnešní hře – a troufám si tvrdit, že tomu tak ještě pár let zůstane. DLSS či mírné snížení detailů pak hráčům umožní i zapnutí vyšších stupňů ray tracingu, popřípadě kompetitivní hraní ve vysokých snímkovacích frekvencích. Ostatně, procesor má dost výkonu na to, aby RTX 4080 nebrzdil ani ve Full HD a nižších rozlišeních.

Co tedy říci závěrem? Lynx Challenger je povedeným a vskutku pohledným počítačem pro ty nejnáročnější hráče, kteří za své peníze dostanou nejen pořádnou dávku výkonu, ale i totožné množství stylu. Bílá barva vypadá v kombinaci s RGB podsvícením skvěle, vodní chlazení procesoru je efektní i efektivní a jednotlivé komponenty jsou dostatečně výkonné a kvalitní na to, abyste si hry léta užívali v tom nejvyšším standardu. Samotný výběr komponent je velmi subjektivní a ačkoliv bych osobně volil trochu jinak, reálný dopad na výkon ani cenu by pravděpodobně nebyl nijak dramatický.

Cena Lynx Challenger White činí v době psaní recenze 69 990 Kč, a to rozhodně není málo. Ostatně, když jsem se cenovku dozvěděl poprvé, mírně jsem se zarazil. „Za tuhle cenu už by přeci počítač měl mít 64 GB RAM, 4 TB disk, vodní chlazení i na grafice, nebo již zmíněnou základní desku s lepším chipsetem, no ne?“ A napadlo mě samozřejmě i obligátní: „Kdybych si tak drahý počítač stavěl sám, svedl bych to určitě mnohem lépe!“

Inu… není to černobílé, onen problém tkví zejména v ceně grafické karty – Nvidia RTX 4080 totiž sama o sobě vyjde na 30-35 tisíc korun. Když si ji spolu s dalšími komponentami z Challengeru naházíte do košíku na libovolném českém e-shopu, dostanete se na zhruba 68 tisíc korun. K tomu připočtěte cenu sestavení, hodnotu bonusového Game Passu, plnohodnotnou tříletou záruku Lynx se stovkou prodejních a servisních míst včetně víkendové zákaznické podpory… A najednou se Lynx Challenger vlastně vůbec nejeví jako zlá volba.

Ano, nebude to volba ostřílených hardwarových fajnšmekrů, nebude to ani volba hráčů cílících na co nejlepší poměr cena/výkon, a už vůbec ne volba fanoušků efektivního provozu. Existuje ovšem skupina lidí, která je ochotná obětovat 70 tisíc za rychlý a skvěle vypadající herní počítač, který si prostě jedním klikem objednají, za dva dny vybalí a pak se tři roky nebudou muset o nic starat. A tahle skupina lidí bude z Challengeru nadšená.