The Last of Us: Part I – recenze PC verze konzolové legendy
Konverze bez lásky a péče
Pharaoh: A New Era – recenze remaku starověké strategie
Vraťte Sfinze ten nos!
Mafia: Definitive Edition – recenze remaku české klasiky
Tommy a kultovní Mafia jsou zpět, krásnější než dřív
Downfall: Redux - recenze
Původní Downfall je adventura z roku 2009 od studia Screen 7. Její Redux verze je nejen updatem po všech stránkách včetně vylepšeného příběhu a nadabovaných postav, ale především připomínkou, že tento skvostný psychothriller existuje. Pokud jste jej ve své době minuli, nic nežehrejte nad datem vydání nebo rozplizlým rozlišením - jde o kousek, který by žádný milovník adventur neměl minout. Zajímat by ale měl mnohem širší paletu hráčů než jsou jen fanoušci žánru.
No Time To Explain Remastered - recenze
Po 4 letech od vydání původní verze vyšla plošinovka No Time to Explain nedávno znovu s podtitulem Remastered. Podle slov vývojářů konečně hra vypadá tak, jak ji původně plánovali, ale kvůli omezením flashe a spoustě dalších problémů dopadla, jak dopadla - neslavně. Jestli za nekvalitou originálu stál opravdu flash, nebo je pes zakopaný jinde, na to se nyní podíváme.
Dark Souls II: Scholar of the First Sin - recenze
Dark Souls II je oprávněně velmi populární titul, ale kdyby někdo náhodou nevěděl, o co jde: jedná se o oficiální vědecky testovanou simulaci masochismu. Je doporučovaná fanatickými sektáři namísto devítiocasé kočky, když se chcete potrestat za své hříchy. Poskytuje také efektivní způsob, jak se zbavit starého gamepadu – je garantováno, že s ním minimálně třikrát za hodinu třísknete o zem.
Grim Fandango Remastered - recenze
Co se stane po smrti? To je otázka, která trápí všechny věřící. Bude to kotel žhavé vody? Andělské chóry? Napichování na kůl? Zástupy panen? Čert s vidlemi? Reinkarnace? Ne, hlavně ne reinkarnace! Nikdo nechce být švábem! Oproti věřícím to mají pragmatici a ateisté lehčí. Buď neočekávají nic, nebo se chtějí nechat překvapit. Nikoho by ale nenapadlo, že se pár sekund po zhasnutí života objeví smrtka a jako cestovní agent mu nabídne tour-de-záhrobí. Přesně to se děje ve světě Grim Fandanga a ne, vy nejste ten nebožtík. Namísto toho jste Manny Calavera, úředník ministerstva smrti s teleskopickou kosou, kterému tak trochu nevychází život. Vlastně: Smrt.
Gabriel Knight: Sins of the Fathers 20th Anniversary - recenze
Možná to znáte. Kapela, na kterou jste v roce iks ypsilon přísahali, vám dneska přijde nebezpečně pitomá. Nějaká melodie ještě dokáže rozechvět srdéčko prokřehlé nostalgií, ale jinak zůstáváte chladní jako chladnička. A takhle to mám, alespoň do určité míry, taky s Gabrielem Knightem. Jenom je to celé o pár chlupů složitější.
Shadowgate - recenze
Nostalgie je sázka na jistotu. Obzvláště když chcete vydat novou verzi svého času (1987) dobře hodnocené a všeobecně populární adventury Shadowgate. Nabízí se proto otázky, zda se nejedná o možná až vypočítavě snadný úkol, případně jestli se dá na oživení klasické hry pro současnou generaci vůbec něco pokazit. A hned si také na obě dvě otázky odpovíme.
Metro Redux - recenze
Moskevské Metro znovu otevírá své brány a mladík Arťom se vydává na nebezpečnou pouť za záchranou posledních zbytků lidské rasy. Že už jste všechny démony vybili a takřka naučnou cestu moskevským podzemním okruhem absolvovali? Možná, ale určitě ne v tak krásné a technicky bezproblémové podobě, jakou nabízí Redux verze. Napoprvé navíc nemusela být vaše exkurze podzemkou kompletní, protože Metro není příklad série, u které byste vyhlíželi každé nové DLC. Anebo možná patříte k majitelům nových konzolí a koupě Redux balíčku je pro vás v tom případě spíše povinností.
Baldur’s Gate II: Enhanced Edition - recenze
Baldur’s Gate je legendární série, která znovu dokázala na obrazovkách oživit počítačový svět Forgotten Realms. Je začátkem a zároveň i koncem. Koncem jedné éry počítačových RPG a začátkem té následující. Jde o základní stavební kámen tvorby společnosti BioWare, protože všechno, co přišlo po Baldur’s Gate hrách byla, svým způsobem, jenom variace na motivy načrtnuté v této sérii.
Realms of Arkania: Blade of Destiny - recenze
Někdo vnímá remake jako sprosté slovo, pro jiného jde zase o způsob, jak přiblížit starší klasiku novým generacím hráčů. Jeden bere remake jako parazitování na původním díle, druhý v tom vidí způsob, jak vydělat nějaké peníze na starém nápadu. Trošku ho oprášit, tady něco vylepšit, tam něco přidat, přizpůsobit ho moderním trendům nebo ho jen zkrátka vydat, aby to nějak slušně vypadalo, a pamětníci před tím automaticky otevřeli peněženky. A když se k nim přidá nedůvěřivá „mládež“, o to lépe. Znamená to více peněz pro všechny, hlavně pro majitele značky.
Shadow Warrior - recenze
Šestnáct let a šest gigabajtů dat. Tak hluboká propast zeje mezi dvěma hrami, které se stejně jmenují, podobně se hrají a přinášejí totožně pozitivní zážitky. Zbývá prozradit jméno - Shadow Warrior! Jak se povedl remake jedné z posledních akčních her z legendární éry doomovek? Inu, byl to kalup!
Rise of the Triad - recenze
Pryč s rudolfínskými elixíry! Omládnout se dá jedině hrami. Často mi něco v tom smyslu tvrdí moje matka. Pokaždé, když se zeptá, jak mi jde psaní od ruky, skončí rozhovor poznámkou, že už bych si měl konečně najít slušné zaměstnání. V jejích očích zůstávám stále dítětem, neboť hraji hry. A to už mi přitom táhne na třicet. Do svých mladých let se teď ale stále častěji vracejí i vývojáři.
Shadow Warrior Classic Redux - recenze
Snad tisíckrát jsem si v průběhu hraní vyhlazené verze střílečky Shadow Warrior kladl otázku, zda má oprašování her z druhé poloviny devadesátých let smysl. Jestli nejde o přehnaně naivní představy tvůrců o nás hráčích. Proč se vlastně vracet do minulosti po dávno prošlapaných cestách? Snad z nostalgie? Ne nutně. V dnešní době příliš vážně se beroucích stříleček může jednoduchý, nenáročný, přímočarý a vtipný titul působit jako dar z nebes. I když má na krku šestnáct křížků.
Karateka - recenze
Když o hře napíšu, že by ji šlo dohrát se zavázanýma očima, obvykle tím neskládám kompliment výzvě, kterou nabízí. Karateku jsem přitom nedokázal dohrát ani s očima dokořán, respektive dohrát ji v nejlepším možném z konců: vítězstvím pravé lásky.
DOOM 3: BFG Edition - recenze
Většinu herních návratů nemá smysl hodnotit. Na to jsou remaky a remasterované edice až příliš pochybným byznysem. Pokud je vůbec o čem psát, většinou se staré klasice ukřivdí už v samotném studiu, které v honbě za rychlými penězi stráví více času střiháním reklamních trailerů, než skutečným oživováním mrtvého. A novinář pak musí za slabou přidanou hodnotu hru pokárat, přestože ji třeba dříve miloval Pokud se takové Crazy Taxi od Segy vrací na současné konzole a je to zároveň jeho největší i jediný trumf, je před takovou iniciativou lepší odpojit gamepad.