10/10, huh?
Jaký ostatně mít první dojem ze hry, která vypadá jako miliony jiných JRPG her, provází ji však extatický hype na každé sociální síti, která se byť jenom otírá o herní scénu? Jeden by z řady absolutních hodnocení 10/10 čekal příchod Mesiáše kombinovaný s odhalením nesmrtelnosti. Spuštění Undertale však znamená cokoliv jiného, jen ne vybroušený zážitek. Generická story o avatarovi, který ze světa lidí propadne do podzemní říše mluvících zvířátek, doprovází jeden z nejnudnějších úvodu videoherní historie – zatímco se rozkoukáváte, vaši postavu nalezne mluvící obluda a provází ji těmi nejtrapnějšími rébusy, které by mohly zamotat hlavu snad jenom nemluvněti. Řešení puzzlů je přitom totiž často dílem čiré náhody. Jak mám ve 2D grafice herdek vědět, že je tlačítko otevírající postup dále schované za jedním z mnoha stromů?!
Teror neopadá ani v dalších krocích. Prakticky neustále je třeba bojovat s monstry, která se ovšem rodí avatarovi přímo pod nohama a nelze se jim tak vyhnout, což drasticky zpomaluje řešení už tak uspávacích hlavolamů. Údajné „geniální dialogy“ navrch působí jako amatérský pokus z první hodiny tvůrčího psaní, postavy jsou ploché jako talíř a snad to jediné, co stojí za pozornost, je možnost potvory během boje zabít, ukecat či nechat utéct. 10/10, huh? Snad kdyby tvůrce dodával společně s hrou láhev whiskey, morfium či jiné povzbuzovadlo. Namísto výšin moje odtušené hodnocení po první hodině hraní mířilo tak hluboko, až jsem zvažoval, jestli má vůbec smysl Undertale věnovat dále čas.
Recenzentská pseudočest mě však donutila dojít na konec toho, co je vlastně jenom prologem celého příběhu – tedy do okamžiku, kdy se najednou otevírá možnost zabít svého dětinského a otravného, ale přesto vlastně milého mentora. Najednou se zdejší postavy začínají ukazovat plastičtější než doposud. Nedá se nic dělat, argument čepele nakonec zvítězil, poněvadž alternativou bylo dřepět s mentorem v jeho domku snad až do konce celého vesmíru. S počátkem putování po skutečném světě Undertale, nikoliv pouhém tutoriálu, přitom najednou hra omezila drtivou většinu iritujících elementů až na dřeň. Nadto se začala projevovat čímsi, co šlo konečně označit za povedený humor. Často jednoduchý, mnohdy dost trapný – jako když potkáte dvojici hláškujících kostlivců bratrů Sanse a Papyra, kteří na vás chystají legrační ne-pasti, ale v zásadě vlastně… laskavý.
Hodnocení se tak rázem vylouplo na průměr a stoupalo jen výš. První moment, kdy jsem se zasmál nahlas nad dlouho slibovaným vražedným rébusem, jež však navzdory Papyrovým démonickým výhrůžkám šlo jednoduše obejít, pak stvrdil odhalení, že pod povrchem Undertale třímá víc než jen slepenec mnohokrát viděných principů a zápletek. Katarze z odhalení byla tak silná, že nebylo možné jen tak přestat hrát – vtípky, mnohdy si pohrávající s bořením čtvrté stěny, parodováním pravidel JRPG, a využívající netradiční pohádkové postavy, totiž pokaždé působily svěžím a neotřelým dojmem. A tak jsem se vzdor silným počátečním pochybám naplno ponořil do hluboké králičí nory, kterou je Undertale.
Avatar v Říši divů
Ačkoliv diskuzemi o Undertale často létají připodobnění k legendární klasice Earthbound, simulátorech randění a jiných dílech a žánrech notně vzdálených od archetypu JRPG, za mnohem bližší bych Undertale označil starou dobrou surrealistickou Alenku v říši divů. Příběh o nebohém lidském mláděti, co propadlo do pohádkového světa, kde vládne zběsilá iracionalita, domnělé bezpečné postavy se tu mohou odhalit jako monstra, a naopak démoni jsou nakonec demaskováni jako vlídná štěňátka, skutečně svou podobnost s dílem Lewise Carrolla nezapře. Vedle základního, Alence podobného vystavění světa, však vyprávění Undertale v rukávu třímá i pořádné srdcové eso v podobě zmíněného boření čtvrté stěny. Jinými slovy, je to jako kdyby adaptaci Alenky v říši divů dostal na starost Seth MacFarlane a nacpal do ní některé lepší vtípky z jeho seriálu Family Guy (česky Griffinovi). A hodnocení tak šlo zase o pár bodů výše.
Zní to zřejmě vágně, v praxi to ale znamená například nutnost prokousávat se mnohými, schválně prodlužovanými, dialogy a metahumorem, kterému bude rozumět jenom někdo, kdo už z daného žánru pár seriálů či her prošel. V Undertale je klidně možné být uprostřed boje svědkem situace, kdy se sokovi splaší jeho vlastní útoky a začnou na něj (skrz herní interface) útočit! Nejde jenom o vtip, ale i příznak integrálně odlišného game designu Undertale. Jak už zaznělo, s monstry například není nutné vůbec bojovat, je klidně možné hru dohrát bez jediného zářezu na pažbě. Stejně tak ale můžete postupovat vpřed cestou absolutního masakru všeho a všech nebo zvolit zlatou střední cestu. Jistě, něco podobného bylo už ve Falloutu, ale snad nikdy z toho jakákoli hra nevyvodila natolik bestiální závěry jako Undertale.
zdroj: Archiv
Fatalistická rozhodnutí, často činěná bez oznámení, že stojíte na rozcestí větvícího se příběhu, jsou jedním z největších kladů hratelnosti Undertale. Čím více za sebou zanecháváte mrtvoly, tím více problémů časem nastupuje – jenže mírumilovný průchod hrou je také podstatně delší kvůli nutnosti „monstra“ řádně zpracovat než jim projevíte milost. Viděl jsem už v indie JRPG/RPG Makeru leccos, od hry dokumentaristicky popisující masakr v Columbine přes psychologický simulátor sériového vraha až po dojemný příběh chlapce a jeho ptáka, ale ještě nikdy jsem nezažil souboj, při kterém mazlením (tj. speciálním „útokem“) vyhladíte psí hlavu až do oblak naprosté extáze. A to je jeden z méně divných příkladů střetů v Undertale…
Geniálním kouskem je i zpracování „soubojů“ po vzoru shmup her. Zatímco většinou je v JRPG nutné sáhodlouze propočítávat čísla za pořadím akcí, kontrolovat hitpointy, plánovat útoky či obranu a další vlhké sny účetních, v Undertale je každý souboj 2D arkádovou minihrou, v níž záleží toliko na vaší preciznosti, vynalézavosti a hbitých prstech. S drtivou většinou potvor je navíc možné ukončit souboj po dvou sekundách jednoduše tím, že od nich utečete. Výsledkem je pohádka, která by nemohla vzniknout v jiném formátu než videoherním. Alenka byla sto projít Říší divů jedině tak, jak ji to předurčil Carrollův příběh, v Undertale je ale možné z její kopie udělat masového vraha i dívku bez hříchu. Ať tak či onak, po celou tu dobu se budete dobře bavit! Undertale je díky tomu příkladem hry, kterou lze považovat buď za postmoderní umění, nebo prostě jenom netradiční komedii.
Podpalte tu čtvrtou stěnu
Pro hráče, kteří na JRPG nesáhnou ani třímetrovou tyčí, bude samozřejmě velká část kladů poněkud lichá. Undertale není pro všechny. Jsem ale přesvědčený, že i fanoušci jiných žánrů a občasní hráči ocení buď způsob, jakým si Undertale dělá legraci ze samotné podstaty videoher, nebo jim k srdci přirostou komické, ale v konečném důsledku bravurně napsané postavy. Vzdor mému nadšení nelze objektivně pět pouze chválu. Undertale je hra, která nabízí unikátní autorskou vizi a pravděpodobně by nikdy nemohla vzniknout ve větším studiu – určitý pach absence koruny je však o to více znát. Občas tak narazíte na sidequesty, které zábavnost jádra hry postrádají. Primitivní grafika sem tam hapruje, navíc zdaleka ne vždy dosahuje efektu, který zvládne povedenější pixel-art. Tempo hraní také není vyvážené, a pak je tu i zmíněný otřesný začátek.
Je asi nasnadě, že velká část nadšení a neskrývaného překvapení komunity ze hry pramení i ze skutečnosti, že první (půl)hodina Undertale je cokoliv, jenom ne snadno stravitelným prožitkem. Ačkoliv věřím, že by se Undertale neztratila v libovolném obecném přehledu nejlepších her roku 2015, potažmo by rovnou mohla zamířit v roli exponátu do muzea jako jedno z nejlepších JRPG vůbec, není možné sáhnout po absolutním hodnocení. Máme sice skutečně čest s výjimečným herním klenotem, který je ovšem v některých aspektech stále poněkud neobroušený…
Série kladů, z nichž některé, především diametrálně odlišné konce hry, pro jejich spoileroidní charakter ani nelze s čistým svědomím předat dále, však z Undertale přesto dělá výjimečný počin. Bude to znít otřepaně, ale skutečně nejlepší možný přístup k hraní je nevědět o Undertale vůbec nic a postupně poznávat její neotřelé klady na vlastní kůži. Teprve pak je možné se naplno ponořit do Tobyho mentálního světa, který na herní scéně prakticky nemá obdoby. Jedině pak lze pochopit, proč se Undertale jako projekt s nulovým marketingem stal tak masově oblíbeným hitem.
Nepovažuji se sice za přehnané negativního člověka, ale několik dobrodružných hodin s Undertale příjemně rozehřálo i mé neutrální srdéčko. A co víc od hry chtít než prožití svěžího a překvapujícího zážitku?
