zavřít

Vítejte v klubu - Kde se v normalizačním Československu scházeli počítačoví nadšenci?

Windows Amiga ZX Spectrum Commodore 64 Atari ST

- Téma autor: Jaroslav Švelch Komentáře: 0

V této chvíli se na stáncích prodává LEVEL 235 a redakce už pracuje na dalším čísle. Možná jste však žádné z doposud vydaných čísel Levelu neviděli ani nečetli. Proto vám pro ilustraci nabízíme následující článek z Levelu 234, abyste si mohli udělat obrázek o obsahu, kterým Level každý měsíc s pomocí našich autorů plníme.

Představte si to. Jste teenager v socialistickém Československu, kterému hodný strýček z Německa sehnal osmibitový mikropočítač. Chcete poznat, co všechno ta vaše hračka umí, chcete si zahrát nějakou hru (protože jste od bratrance slyšeli, že hry jsou senzační). Jenže široko daleko nikdo počítač nemá a internet neexistuje. Časopisy o počítačích v trafice nekoupíte a o počítačové prodejně se vám může jen zdát. Zbývá poslední šance. Přeptat se v pionýrském domě nebo ve Svazarmu a vstoupit do počítačového klubu.

Mladý programátor v ostravské 415. ZO Svazarmu. Foto: Vlastimil Veselý

Počítačové kluby nebyly československou či východoevropskou specialitou. Na konci sedmdesátých let se v nich scházeli i zahraniční kutilové, aby společně experimentovali se stroji, které se po vynálezu a rozšíření mikroprocesorů náhle dostaly mezi lid. Jenže na Západě se výroby a distribuce softwaru i publikování odborných knih a časopisů brzy chopily komerční firmy. V Československu osmdesátých let se soukromé podnikání nevedlo a centrální plánovači měli dost práce s dodávkami nedostatkového toaletního papíru a dámských vložek, natož aby zajišťovali občanům počítačové programy. Zatímco v kapitalistických zemích tedy kluby upadaly v zapomnění, u nás zastávaly řadu funkcí nezbytných pro přežití počítačové komunity.

Stanička mlaďoučkých techničků

Pamětníci pražského počítačového „undergroundu“ se shodují na tom, že první organizovaná skupina nadšenců se začala scházet v pražské Stanici mladých techniků, která patřila pod Dům mládeže a pionýrů hlavního města Prahy. Pedagog a neúnavný organizátor Miroslav Háša v ní na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let založil kroužek kybernetiky, aniž by se v daném oboru vyznal. Jak dnes vzpomíná: „Nebavilo mě učit to, co umím, tak jsem začal učit to, co neumím, abych se to naučil taky.“ Vedle vláčků a leteckých modelů se tak v nenápadném baráku v dejvické ulici Pod Juliskou začaly prohánět i bity.

Nebylo to úplně snadné. Ředitel Domu pionýrů podle Háši nejdřív počítače zakázal. Později sice zákaz odvolal, ale Stanice dlouho bojovala s nedostatkem strojů. Zpočátku na kroužek připadal jediný počítač, a tak si mladí technici počítač simulovali pomocí papírového modelu.

Háša kolem sebe začal soustřeďovat smetánku československé mikropočítačové scény: lidi z výzkumných ústavů, konstruktéry z Tesly i vysokoškolské učitele. Mezi první průkopníky patřili Rudolf Pecinovský, dodnes aktivní didaktik programování, i Eda Smutný (viz článek o bří Smutných), československý hardwarový guru a konstruktér počítačů SAPI-1 a Ondra. Ten se pozvání do Stanice nejdřív zdráhal přijmout – podle Háši tvrdil, že „nemá čas, že dělá vědecko-technickou revoluci“. O několik měsíců později už však v Amatérském radiu, bibli elektronických nadšenců, horlivě Stanici propagoval coby člen jejího týmu odborníků.

Postupně se podařilo obstarat vzácné a ostře střežené západní počítače jako ZX81 a ZX Spectrum, a to metodou odpovídající pokroucené době. Jak vzpomíná veterán staničky Vít Libovický: „Objednat ze zahraničí to nešlo. To musely být devizy a to prostě neexistovalo. Tehdy to fungovalo tak, že člověk si u veksláka vyměnil koruny za nějaké devizy, venku to nakoupil, přivezl to sem a přes bazar to prodal.“

Logo Svazarmu

Z bazaru (zpravidla z Klenotů na Karlově náměstí, jež se staly spojkou mezi počítačovými odborníky a černým trhem) pak Stanice hardware promptně odkoupila. „Nějakou dobu to řešili policajti a StB,“ pokračuje Libovický, „ale nakonec to dopadlo dobře, protože to bylo ku prospěchu socialismu.“

Kroužky byly určeny především pro děti a mládež. Po Praze se brzy rozneslo, že kdo chce dělat s počítači, musí do Dejvic. Začali se tu scházet budoucí plodní autoři her jako (v pořadí od nejstaršího k nejmladšímu) Libovický, Fuka nebo Fídler. Háša se svými spolubojovníky sestavil metodiku pro práci s počítači, kterou pak používaly i další domy pionýrů po celém Československu. Ty se pak staly jednou z bran do strhujícího světa počítačů a počítačových her.

Dospělé skvadře kolem Háši však začala být Stanice těsná. Jak ve svém historickém ohlédnutí vzpomíná Pecinovský: „Jednou někdo přišel s návrhem, že bychom náš zájmový klub mohli přestěhovat pod hlavičku 602. základní organizace Svazarmu, která sídlila v téže budově, avšak měla samostatný vchod.“

Tajemná čísla Svazarmu

Socialistický stát sice netrpěl soukromnické móresy, zato však vydatně podporoval takzvanou „zájmovou činnost“, tedy organizované a úřady posvěcené provozování bohulibých koníčků. Všichni hobbisté – ať už modeláři, hifisté nebo automobilisté – se sdružovali pod hlavičkou socialistických organizací jako Svazarm nebo Socialistický svaz mládeže (SSM). Jednak kvůli tomu, že museli – kdyby se scházeli jen tak, jednalo by se o nezákonné spolčování –, jednak kvůli tomu, že pak mohli využívat společné prostory a získávat na svou činnost státní peníze.

Do dějin československé počítačové kultury se zapsal především Svazarm, neboli Svaz pro spolupráci s armádou. Ten na stránkách Amatérského radia už v roce 1982 sliboval „zaměřit (...) zájmovou činnost tak, aby rostl počet techniků, hlavně mládeže, kteří umějí zvládat výpočetní techniku a budou ji schopni využívat ve prospěch našeho národního hospodářství i pro zvyšování obranyschopnosti naší vlasti.“

Ačkoli Svazarm byl oficiálně polovojenskou organizací a řídili ho armádní generálové, na každodenní život v klubech mělo neblahé propojení jen mizivý dopad. Jak říká Fuka: „Za celou dobu, co jsem tam byl aktivní, jsem nepřišel do styku s ničím, co by jakkoliv zavánělo armádou. Ale vím, že kdybych si neopatřil modrou knížku, tak pro mě bylo připraveno nějaké speciální počítačové armádní místo.“

Foto: Vlastimil Veselý

Kluby Svazarmu vznikaly po celé republice. Největší a nejaktivnější byla pražská 602. základní organizace Svazarmu, kde vznikl i legendární textový editor Text602. Dále můžeme zmínit rovněž pražskou 666. ZO, přezývanou „tři švestky“, jež nemá nic společného se Satanem, a do níž po neshodách s vedením přešla část „šestsetdvojky“. 415. ZO v Ostravě a 482. ZO v Praze pak prosluly jako přední výrobci her pro československý počítač PMD 85. Zdánlivě nesmyslné číslování organizací odráželo zkostnatělé principy československé byrokracie. V principu bylo postupné, novější základní organizace měly vyšší čísla, ale ve skutečnosti se počítačové kluby „přisávaly“ na již existující základní organizace – 666. ZO například začala jako klub motoristů.

Ve Svazarmu se pravidelně scházeli nadšenci různých generací (ale zpravidla jen jednoho – hádejte kterého – pohlaví) a zkoušeli, co počítače dovedou a co oni dovedou s počítači. Pro některé členy kluby představovaly jedinou možnost, jak se dostat k počítači; těm, kteří dokázali v zahraničí nebo v Tuzexu ukořistit vlastní stroj, pak poskytovaly informace, kontakty nebo programy z klubové „banky“. Kluby se tak staly centry počítačové scény, která navzdory totalitě rostla a bujela. Jak vzpomíná Háša, mnozí z jejich členů rozuměli praktickému programování líp než profesoři z ČVUT.

Kolem roku 1988 už byly počítačové kluby ve všech větších městech, často se přitom dělily podle zvolené platformy na Sinclair kluby, Atari kluby a tak dál. Kromě odvěké řevnivosti mezi zastánci jednotlivých značek k tomu byly i čistě praktické důvody – sinclairista si stěží vyměnil software s ataristou, nehledě na to, že se spolu ani nemohli učit strojový kód, protože každý z těchto počítačů byl postavený kolem odlišného mikroprocesoru. Kluby se lišily i co do velikosti. Ty nejstarší a největší, jako třeba 602. ZO, přitáhly až tisíce členů (z nichž většina se dění účastnila korespondenčně), jiné jich obsluhovaly sotva přes deset.

Netahejte nám sem americké stroje

Z dosavadního vyprávění by se mohlo zdát, že kluby byly idylickými ostrůvky svobody vystupujícími z dusné atmosféry normalizace. Jejich fungování ale často záviselo na blahovůli lokálních činovníků. A ne každý z nich počítačům důvěřoval. Jak později vzpomínal novinář Ladislav Zajíček, organizace počítačového hobby připomínala boj s „byrokratickými supermany“.

Dokládá to i příběh prvního československého Atari klubu. Ten hodlal Oldřich Burger, organizátor československého ataristického hnutí, založit při Svazarmu v Klimkovicích na Ostravsku: „Bylo to schváleno místním svazem. Nikoli však předsedou, jen členem toho radioklubu. A předseda byl zdrbán někde na okresním výboru Svazarmu – co si to představuje, že sem budeme vozit nějaké americké stroje. Po vydání inzerátu se přihlásilo kolem třiceti zájemců, ale pak se řeklo, že žádný Atari klub se tady dělat prostě nebude.“ Klub se nakonec podařilo založit v Olomouci pod záštitou místní organizace Socialistického svazu mládeže.

Naštěstí pro kluby se s některými svazáky a generály dalo vyjednávat. Nad rozmachem 602. ZO zamhouřili generálové oko, protože část z výdělků organizace plynula do jejich rozpočtu. Tomáš Smutný, spoluzakladatel 602. ZO, vzpomíná, jak funkcionářům připisoval úspěchy svých svěřenců: „Řekli jsme: My na tobě necháme tu slávu, že třeba jedeme na mistrovství světa v Rubikově kostce, a ty nám jako svazák zařídíš, že můžeme volně třeba odebírat zahraniční časopis nebo se dostaneme k nějakým zdrojům.“

Podobně jako v ostatních oblastech společenského života se i mezi členy klubů s velkou pravděpodobností pohybovali agenti StB. Miroslav Háša si toho byl vědom: „Říkalo se, že jakmile se vytvoří nějaký spolek a jsou tam tři lidi, tak jeden z nich je zkrátka „tajnej“. (...) Přišel tam tenkrát jeden člověk, který to řekl otevřeně: ‚Jsem ten a ten a hledám inženýra Smutnýho.‘ Pak jsem zjistil, že dělá v Mototechně a má přímý kontakt na velitele StB.“ Přesto se státní orgány k mikropočítačové komunitě stavěly benevolentněji, než třeba k rockovým muzikantům – mimo jiné i kvůli tomu, že jim prostě nerozuměli.

Obálka olomouckého Atari zpravodaje

Jiný druh počítačové myši

Jak to vypadalo v klubovnách? Můžeme si je představit jako stroze vybavené místnosti, kde blikaly malé černobílé televize „merkury“ a na stolech či lavicích stály posvátné počítače, často propojené s nejrůznějšími podomácku zbastlenými periferiemi. U počítačů seděli muži, chlapci a výjimečně nějaká dívka, a programovali, kopírovali si software nebo hráli hry. Hardcore radioamatéři se pouštěli i do hardwarových projektů a zaplnili místnost vůní tajícího cínu.

Ne všechny klubové prostory vyhovovaly svému poslání. 415. základní organizaci v Ostravě kupříkladu obtěžovaly myši. Vlastimil Veselý, autor Flappyho pro PMD 85, vzpomíná: „Když jsme přišli, řekli jsme si čau, sedli jsme k počítačům a bylo ticho. A pak vyběhly myši, protože ty věděly, že když je ticho, tak si jich nikdo nevšimne. Chytali jsme je do pastí a pak jsme je vyhazovali z okna, ale když to nějaká přežila, tak se vrátila zpátky. (…) Pak jsme přestali myši řešit. Počítače myši nežraly a hovínka jsme vždycky ráno zametli.“ Atmosféru ostravského klubu přibližují i Veselého černobílé fotografie.

Ne všechny kluby byly takhle tiché. I když měly v popisu práce kultivaci socialistické mládeže, často se stávaly rušnou burzou imperialistických her. V úvodním vyprávění textovky Pomsta šíleného ataristy (1989) to s nadsázkou zachycuje Viktor Lošťák, člen Atari klubu ve slezských Odrách: „Pomalu jsi začal vybalovat svůj počítač, když v tom se ode dveří ozvalo: ‚Nesu, už to nesu! Sehnal jsem jazyk C, Turbo Pascal a geniální hru Housenka!!! Už ji hraju třetí den a jsem teprve v sedmdesáté fázi!‘ hulákal fanaticky Polách, třímaje nad hlavou kazetu Emgeton. Přítomní na okamžik strnuli. Potom vypukla vřava. Každý se snažil probojovat k nahrávacímu zařízení, aby tam umístil svůj magnetofon.“

Podobný zmatek zažili při své návštěvě 602. ZO v Praze i David Hertl a Ondřej Kafka, pozdější vydavatel fanzinu ZX Magazín: „Neskutečnej brajgl, bordel, hroznej kravál. Byl tam takový stůl do téčka a tam seděli nějaký chlapi a hráli. Od toho stolu byly vyvedené přípojky ke kazeťáku a oni vždycky řekli: ‚Teď nahráváme tuhle hru…‘ a strčili ji do svého kazeťáku. Každý, kdo měl, si tam strčil svoji kazetu a nahrál si to.“ Na Hertla s Kafkou tento výjev dolehl natolik mocně, že se rozhodli klubového šílenství neúčastnit a nadále si programy vyměňovali prostřednictvím pošty. Svůj traumatický zážitek pak zpracovali jako komiks a otiskli ve svém časopise.

Hra pro PMD 85 z produkce 415. ZO Svazarmu v Ostravě

Zapsáno do dějin

Kluby hardware a software nejen zprostředkovávaly, ale také je samy vytvářely. 602. ZO například soustavně produkovala kancelářské a vzdělávací programy pro Spectrum a prodávala je na dobírku, 487. ZO pro změnu stála za rozšířením standardu Turbo 2000 pro zrychlené nahrávání z kazet na osmibitovém Atari (autorem standardu byl mimochodem Jiří Richter, pozdější spoluzakladatel firmy JRC).

V klubech samozřejmě vznikaly i počítačové hry. Se svými svazarmovskými domovy se identifikovali zejména autoři titulů pro tuzemský počítač PMD 85. Konverze her Manic Miner, Boulder Dash či Flappy (všechny z roku 1987) nesly logo ostravské 415. ZO, zatímco 482. ZO přinesla několik originálů, například Hlípu (1989) Karla Šuhajdy, jednu z nejkomplexnějších československých her pro osmibity, inspirovanou britskými tituly jako Knight Lore.

Zřejmě nejproslulejší čeští herní „vývojáři“ 80. let, František Fuka (tvořící pod značkou Fuxoft), Miroslav Fídler (Cybexlab) a Tomáš Rylek (T.R.C.) – společně vystupující jako sdružení „Golden Triangle“ – docházeli do Stanice mladých techniků a později i do 602. a 666. ZO Svazarmu. I když se ve svých hrách ke své klubové příslušnosti otevřeně nehlásí, právě ve jmenovaných klubech navázali spolupráci.

Ještě důležitější, než tvorba vlastních programů, byla pro kluby publikační činnost. Před rokem 1990 v Československu nevycházel žádný časopis zaměřený výhradně na počítače (natož na počítačové hry!) a nedostatek periodik tak suplovaly klubové zpravodaje. Většina z nich vypadala jako něco mezi fanzinem, technickou příručkou a inzertním plátkem, a značnou část zabíraly výpisy programů a technické nákresy (včetně návodů na sestrojení vlastního joysticku). Zpravodaje se však pravidelně věnovaly i hrám. Zpočátku publikovaly hlavně jejich „popisy“ – základní instrukce, k nimž českoslovenští hráči, kteří v životě neviděli originálku, neměli přístup. Tyto popisy byly často obohaceny o číty a „pouky“, tedy návody, jak docílit například nekonečných životů za pomoci přepsání určité adresy v paměti počítače. V roce 1988 pak 666. ZO vydala Fukovu dvoudílnou brožuru Počítačové hry: historie a současnost, první tuzemský pokus o regulérní herní publicistiku.

Největším a nejprofesionálnějším zpravodajem byla Mikrobáze, kterou vydávala 602. ZO společně s redakcí Amatérského radia. Její hlavní redaktor, notorický kverulant Ladislav Zajíček, v roce 1990 založil časopis Bajt, který sice o počítačové zábavě referoval jen výjimečně, ale na jehož poslední straně publikoval mapky ke hrám budoucí enfant terrible české herní žurnalistiky, Andrej Anastasov.

Hra pro PMD 85 z produkce 415. ZO Svazarmu v Ostravě

Soumrak klubů

Až do roku 1989 počet klubů rostl. Miroslav Háša se zasadil o vytvoření další sítě klubů vědecko-technické činnosti mládeže, přímo podporované ústředním výborem SSM. Přibyly i skupiny věnující se šestnáctibitům – například pražský Amiga klub při 1113. ZO Svazarmu, za nějž promlouval Martin Ludvík, pozdější vydavatel časopisu Excalibur.

Sametová revoluce všechno změnila. Společenské a politické otřesy zaměstnaly občany natolik, že na své koníčky na čas zapomněli, a než se jim chuť se v klubech sdružovat vrátila, Svazarm se rozpustil a SSM byl zrušený parlamentem. Následovala doba, kdy každý chtěl být podnikatelem. Největší 602. ZO se rozpadla na řadu komerčních firem a neformálních skupinek. Ambicím některých klubových aktivistů se přitom nemůžeme divit – Svazarm jim sice pomohl přežít socialismus, ale nyní se chtěli chopit příležitosti.

A k tomu už kluby nebyly potřeba. Lidé se mohli scházet bez strachu z StB, objevovaly se první časopisy jako Bajt a Excalibur; distribuci her a programů začal zprostředkovávat inzertní plátek Annonce a ze Západu se začaly dovážet počítače z druhé ruky i (neuvěřitelně drahý) originální software. Počítače postupně ztrácely auru výlučnosti a bylo s nimi možné pracovat i bez podpory kolektivu.

To ale neznamená, že se fandové počítačů a her přestali scházet. Nostalgičtí milovníci osmibitových a šestnáctibitových počítačů patřili k prvním kolonizátorům českých a slovenských internetových diskusních fór. A letmý pohled na internet prozradí, že celá řada skupinek se dodnes schází nad svými stárnoucími miláčky: Atari klub Prostějov, Sharp klub Brno nebo Sinclair klub Plzeň. Nebylo by vtipné, kdyby se na jednom z jejich setkání ukázali i zvědaví čtenáři Levelu?

Komiks ze ZX Magazínu 10/1989 líčící traumatický zážitek z návštěvy Svazarmu

Autor článku působí na Fakultě sociálních věd UK, kde právě dokončil disertační práci o historii herní kultury v normalizačním Československu. Bude vděčný za vaše případné příspěvky, tipy a vzpomínky týkající se historie československých her do roku 1994. Jeho email je jaroslava@svelch.com.

Tagy: retro Level

Zdroje: LEVEL Magazine

Některé naše odkazy mohou vést na prodejce her či hardwaru. Pokud si skrze takový odkaz něco koupíte, můžeme z prodeje obdržet malá procenta. Více informací zde.

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.