Ze Sonica je hit, a rozhodně zaslouženě. Proč? Protože dovede umně balancovat na hranici, kdy potěší jak fandy od konzolí, tak i návštěvníky kin, kteří se chtějí jednoduše bavit. Bez kompromisů to sice nešlo, na druhou stranu i hardcore fandové musí uznat, že natočit hodinu a půl dlouhý příběh, který by měl hlavu a patu a zároveň vycházel ze hry, ve které modrý ježek rychle běhá a sbírá kroužky, nejde. Respektive asi by to šlo, ale nikoho by nebavilo na to koukat. Takže se Sonic musel vydat trošku jinudy.
Filmový Ježek Sonic vypadá jako hra (běhání, loopingy, rychlost, sem tam sebevědomé hláškování a hodně barviček) prvních asi deset minut, než zjistíme, že se tenhle ukecaný mimozemšťan stal celkem lákavým soustem pro spoustu vesmírných padouchů, kteří touží odhalit tajemství jeho rychlosti. A tak se musí schovat na Zemi.
Sonic už pár let žije kousek od klasického amerického zapadákova, který má jednu křižovatku, znuděného šerifa a nikdy se tu nic zajímavého nestalo, jenže pak si přestane dávat bacha a po jedné jeho blbině o něm najednou ví armáda, vláda a hlavně geniálně šílený vědec Robotnik.
Sonicovi dýchá na záda hodně nepřátel a navíc ztratil kroužky, které by mu mohly vytrhnout trn z paty. A tak spolu s dobráckým šerifem Tomem vyráží do San Francisca, kde je chce najít a pokud možno zmizet někam, kde by zase bylo bezpečno…
zdroj: Archiv
OK, ta zápletka není moc složitá, to uznávám. Ale vzhledem k tomu, že filmový Ježek Sonic se už od prvních upoutávek prezentuje jako zábava pro děti, u které nebude muset trpět jejich dospělý doprovod, je to vlastně přesně to, co by člověk čekal. A navíc, pohodová rodinná podívaná přeci automaticky neznamená nezajímavý film, ne?
Sonicovo dobrodružství není nijak zásadně originální a nové nápady by v něm člověk hledal jen těžko, jenže ty léty prozkoušené fungují ideálně. A samotný Sonic je fakt sympaťák, takže když zrovna neběhá po okolí, nedělá binec nebo nelikviduje armádu Robotnikových robotů, dovede s ním být pořád celkem sranda.
Sonic je nezvladatelná modrá koule, které člověk trpělivě vysvětluje, že fakt nesmí pobíhat několikasetkilometrovou rychlostí po okolí, on chápavě kýve hlavou a o dvě vteřiny později zmizí, protože… protože je to prostě Sonic. Umí být otravný, ale podobně jako Tom si ho stejně nejspíš po pár minutách zamilujete. A jeho protivník Jim Carrey je tu skoro stejně urvaný ze řetězu jako před lety, když zářil jako Ace Ventura.
Režisér Jeff Fowler pochopil, že po něm nikdo nechce film, který by byl věrný hře. Takový film by byl dost nudný a nejspíš by moc nefungoval. A tak natočil fajn kombinaci akce, humoru a dobrodružství, ve které si každý najde to svoje. Hezky to vypadá, rychle to utíká a vy si jen můžete odškrtávat klišé. Ale nudit se u toho skutečně nebudete, protože Sonicovi je strašně snadné držet palce a Fowler dělá vlastně přesně to, co se po něm chce.
Na jednu stranu pochopím, když nad Ježkem Sonicem budou fandové ohrnovat nos. Ten film skutečně není ničím výjimečný, přitom je však velmi snadné si ho užít. Stačí vypnout hlavu a bavit se jednoduchými hláškami, fajn herci, solidní akcí a modrým sympaťákem v hlavní roli.
Pokud budete očekávat cokoliv navíc, asi vás kino zklame, ale zároveň si myslím, že lepšího startu v kinech se Sonic dočkat nemohl. A jak naznačuje konec, příště by to klidně mohlo být ještě „sonicovější“.
