Koncem minulého týdne dorazila na streamovací službu Netflix nová seriálová adaptace série Resident Evil, tentokrát s podtitulem Infinite Darkness. Čítá pouhé čtyři díly a každý z nich je kratší než půl hodiny. A tak si trojice zvědavců, Šárka, Pavel a Vašek udělala dnes v redakci malé televizní odpoledne a seriál projela od začátku do konce. Jak se jim dílo studia TMS Entertainment líbilo, si můžete přečíst na následujících řádcích.
Šárka Tmějová: Cringe uvízlý v nultých letech
Infinite Darkness zapomnělo, že není videohrou, ale animovaným seriálem. Dějově se vydává do míst, kde hororová série začala herně lapat po dechu, a zároveň očekává, že divák hrál minimálně druhý, čtvrtý a pátý díl – aby alespoň letmo tušil, proč je v roce 2006 americký prezident zavázaný Leonovi S. Kennedymu, proč Claire Redfield s Leonem tak neuměle flirtuje a proč se víc než zombíci řeší politika, válka na Středním východě a biologické zbraně.
Čtyřdílná minisérie s celkovou stopáží pod dvě hodiny osciluje mezi trapností a nudou. Leon zachraňuje prezidenta (znovu) a snaží se vyřešit PTSD dvojice vládních agentů z války v Penamstánu, kde se neotvírala nová výrobní linka na tousťák, ale vypukla tam mini verze zombie apokalypsy.
Claire naproti tomu coby správné poslušné děvče pracuje pro neziskovku a neustále se snaží mluvit s nějakými důležitými chlápky, kteří ji ostentativně ignorují, aby se vzápětí vydala řešit potíže na vlastní pěst a pokaždé se nechala do minuty zneškodnit. Protože do akce se tady můžou pouštět jen drsní chlapáci! Je rok 2006, koneckonců.
zdroj:
Netflix
Do toho zní vysloveně videoherně i scénář, kterému moc nepřidává ani otřesný anglický dabing. Závěrečný souboj s bossem, který mi navíc silně evokoval Coryphea ze série Dragon Age, rozhodně nebyl tím vyvrcholením, jaké by bylo třeba. Když už se tvůrci rozhodli natočit animák, mohli se vykašlat na herní zákonitosti a využít svobody, kterou odlišné médium nabízí, což bohužel neudělali.
Vyzdvihnout nemůžu ani kolísavou úroveň animace. Hlavní postavy vypadají poměrně hezky (s výjimkou diskokoulově blýskavých vlasů Shenmei, která rozhodně používá šampón pro koně) a prostředí je občas až překvapivě detailní, aby ho vzápětí vystřídala skupina plastových vojáčků obklopených rozplizlou scénou jak vyvrženou z Call of Duty z roku 2010.
Kdybych se na Resident Evil: Infinite Darkness nedívala během pracovního dne, litovala bych svého času. Vám doporučuji s ním naložit nějak rozumněji.
Pavel Makal: Nekonečná nuda
Že je příběh Resident Evil: Infinite Darkness naprosto předvídatelný od začátku do konce, to bych mu snad ještě odpustil. Že jsou postavy naprosto ploché, postrádající jakoukoli plasticitu, nebo snad dokonce charisma, to bych možná také zvládl překousnout. Ale že minisérie čítající čtyři díly o necelé půlhodině zvládne být nudná a nezáživná, to je prostě smrtelný hřích toho nejhlubšího zrna.
Úvodní scéna připomínající snímek Černý jestřáb sestřelen přitom působí docela slibně, minimálně vizuální úroveň zalahodí i oku náročnějšího diváka. Bohužel ale ani v tomto ohledu není seriál schopen držet jednotnou úroveň, a zatímco v některých částech útočí na metu fotorealismu, v jiných výrazně připomíná snímek Resident Evil: Degeneration z roku 2008, především v situacích, kde se nacházejí postradatelné (čti: brzy mrtvé) postavy.
Příběh fiktivního státu Penamstán staví do hlavní role Leona S. Kennedyho, jemuž sekunduje upozaděná Claire Redfield a ještě upozaděnější soubor stafáže, jejíž jména jsem deset minut po skončení posledního dílu úspěšně zapomněl. Dlouho mi ale ve vzpomínkách budou ležet neskutečně prkenné dialogy a Leonovy bolestivé hlášky, které pronáší třeba v situaci, kdy se na něj žene hejno zmutovaných zombokrys.
Seriál kupodivu obsahuje relativně málo akce, což je rozhodně škoda, protože právě ta by mohla celou situaci zachránit. Během velkého finále jsem si ovšem kladl otázku, proč vlastně měli autoři potřebu tvořit adaptaci, která není o nic ambicióznější či pompéznější než libovolný díl herní předlohy. Závěrečný showdown v Infinite Darkness jako by z oka vypadl finále druhého, třetího nebo libovolného jiného dílu, nenabízí ani zajímavé prostředí nebo, nedejbože, originální design ústředního monstra.
Je nakonec asi dobře, že se autoři rozhodli pro krátký formát, protože po čtyřech dílech rozvleklé nudy už zkrátka neměli o čem psát. Naděje na koncentrovaný spektákl, který mi po závěrečných titulcích přivodí palčivou touhu dostat víc, se bohužel nenaplnila.
A mimochodem, snaha zalíbit se Číně a tamnímu publiku (a hlavně vládnoucí garnituře) skrz vykreslování země jako té hodné strany, byla otravně do očí bijící.
zdroj:
Netflix
Vašek Pecháček: Strach vede k děsu, mladý Skywalkere
Na rozdíl od mých vážených kolegů nejsem zkušeným someliérem série Resident Evil, který by si užíval blízký vztah se všemi těmi Weskery, sourozenci Redfieldovými a hordami hladových zombíků. Proto jsem nebyl zatížen olověnou koulí zvyku, která by mi přikazovala se rozčílit, že vlasy Leona Kennedyho nemají tu správnou hedvábnou konzistenci – Infinite Darkness dostal možnost mě překvapit a lapit do svých osidel zcela nepřipraveného.
Byla to šance, kterou nevyužil. Určitě za to nemohla kvalita počítačové animace, která byla po většinu času velice působivá, ani akční scény, u nichž jsem často cítil skutečné napětí, ať už se na protagonisty hnali ministerští zombíci, vzbouřenci s kalašnikovy, nebo zmutované krysy.
Horší to bylo s příběhovým základem a podivnými režijními rozhodnutími. Chápu záměr tvůrců postupně odhalovat oponu děsivé konspirace přímo v srdci vlády Spojených států, což zahrnovalo i opakování některých scén, kdy nám vždycky bylo odvyprávěno maličko víc než předtím. Jenže na to, že jsme takhle některé situace viděli v různých verzích asi tak pětkrát, to byla konspirace opravdu velice ubohá a předvídatelná. Což samozřejmě ubralo na síle nevyhnutelnému plot twistu.
Ničemu nepomohly ani dialogy, které mi, jak se to často stává ve hrách překládaných z japonštiny, zněly neuvěřitelně strojeně, jako kdyby jednotlivé repliky vůbec nepronášeli rodilí mluvčí (všimněte si například velice nevhodně používaného slova „pertaining“). Pseudofilozofické žvásty agenta Jasona, zejména jeho přelomová myšlenka, že příčinou děsu je strach, mě už skutečně nutily protáčet panenky.
Ano, na Infinite Darkness se koukat dalo, protože byl krátký, svižný a technicky pěkně zpracovaný. Ale to je, aspoň z mého laického pohledu, opravdu asi tak všechno, co divákovi tenhle výlet do biozbraněmi zamořené alternativní reality dokáže poskytnout.
