zavřít

Dočkáme se někdy opravdu dobrého filmu podle hry?

- Téma autor: Matěj Svoboda Komentáře: 0

Herní průmysl dnes už není tak přehlížený a vysmívaný jako před lety a jít si koupit hru je stejně běžné jako jít si koupit knihu. Přesto pořád od spousty lidí slýcháme, že hry dělají z lidí tupce a násilníky a o opaku se nenechají přesvědčit. Možná, že by situaci mohly změnit filmy. Ale to by musely být výrazně lepší než doposud.

Někdy před dvaceti lety, když končila devadesátá léta a pomalu začínalo jednadvacáté století, jsme žili v jiném světě. Tehdy si většina lidí myslela, že není společensky vhodné, aby komiksy četl někdo, kdo už v peněžence hrdě nosí občanku. A pokud se tak děje, tak ten někdo musí být idiot, společenský vyvrhel nebo zkrátka podezřelý živel.

Od té doby se situace zásadně změnila a do značné míry za to můžou právě filmy. Letošní Avengers: Endgame je komerčně nejúspěšnější film všech dob a Iron Mana, Supermana, Batmana nebo Captaina Americu znají nejspíš i lidé, kteří vyrůstali v době, kdy televizním obrazovkám vládly show Petra Novotného nebo Život na zámku. A samotné komiksy si dnes beze studu kupují i dospěláci a vůbec nikdo se nad tím nepozastavuje. S hrami to ale tak snadné není.

Koukat se na dobrodružného Tomb Raidera, bát se u televize při Silent Hillu nebo vypnout mozek u Resident Evilu je pro herně neznalé publikum přeci jen jednodušší a hlavně „normálnější“ než ty hry hrát. Hollywood jaksi pořád ještě nepřišel na to, jak z dobrých her udělat dobré a hlavně úspěšné (protože o peníze jde v první řadě) filmy. A těžko říct, jestli se mu to někdy povede.

Čas nezastavíš

Filmy podle her zdroj: Archiv

Když zůstaneme u srovnání s komiksy, dlouhou dobu podobně vysmívanou zábavou, mají hry jednu zásadní nevýhodu, a to je rychlost, s jakou se mění technologické standardy. Když si dnes člověk přečte komiks ze sedmdesátých let nebo se podívá na film ze stejné doby (a nemusí jít hned o Star Wars), všechno funguje víceméně podobně jako v době vzniku. Kresba a triky trochu zestárly, na scéně se pohybují herci, co jsou dnes v důchodu či po smrti, ale ten vypravěčský základ, na jakém se dá stavět a který je nejdůležitější, pořád zůstává.

Dá se říct, že co bylo a kvalitní a co se líbilo tehdy, bude se líbit i teď. Zkuste se však podívat na hru, když už ne ze sedmdesátých, tak třeba z devadesátých let. Tam už to zdaleka nefunguje tak dobře. Nostalgici samozřejmě nedají na klasiky dopustit a já osobně bych kecal, kdybych tvrdil, že si jednou za čas nedám prvního a druhého Fallouta, ale dvacet let stará hra v porovnání s aktuálními peckami zkrátka vypadá a často i funguje podstatně hůř než čtyřicet let starý film a letošní blockbuster. Kdysi relevantní hry tak velmi rychle odcházejí do popkulturního důchodu, pro adaptace zcela nevhodného. Co s tím? Jsou v podstatě dvě možnosti. A ani jedna není ideální.

Jak na to?

Filmy podle her zdroj: Archiv

První možnost je sáhnout po nějaké klasice, kterou zná každý. Jenže zkuste převést na plátna kin hru, v níž kníratý instalatér skáče na hlavu chodícím houbám. Dnes by taková volovina nikoho nenapadla, protože i kdyby z toho nějakým zázrakem vznikl dobrý film, reálně by neměl s Mariem a jeho dobrodružstvím vůbec nic společného. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že by z toho vznikl podobný bordel, jakým byl Super Mario Bros. z roku 1993.

Dnes se na tenhle blábol právem zapomnělo a kdo si ho náhodou pamatuje, ten se jeho tvůrcům posmívá, ale právě na tomhle omylu je paradoxně vidět, jak moc těžké je převést herní fenomén do filmové podoby. Na Mariovi se vystřídalo několik režisérů a všichni nakonec litovali, že se nechali ukecat. Dnes se na film prakticky nedá koukat a nešlo to ani v době jeho vzniku, lze na něm však snadno identifikovat problém, se kterým se v Hollywoodu prali v devadesátých letech, když zkoušeli natočit celovečerní verze Street Fightera, Double Dragon nebo Mortal Kombat.

Upřímně – ty hry jsou pitomé. Jsou zábavné, jako hry fungují skvěle, ale zkrátka v nich není dost materiálu na dvě hodiny zajímavé zábavy, kterou „nejde hrát“. Devadesátkový Mario je o skákání na houby a zachraňování princezny ze zámku, Double Dragon o dvou hrdinech, co jdou zleva doprava a mlátí všechno, co jim přijde pod ruku. A Street Fighter s Mortal Kombatem o bitkách jeden na jednoho. V devadesátých letech to prostě nebyla zábava, která by stála na příběhu a na zajímavých postavách. A právě tyhle věci jsou pro film nejdůležitější.

Není tedy divu, že devadesátkové pokusy dopadly obvykle mizerně. Na druhou stranu právě Mortal Kombat a Street Fighter: Poslední boj ukázaly, že existuje cesta, jak v kinech uspět. O režii Mortal Kombatu se totiž postaral Paul W.S. Anderson, tehdy začínající filmař, zkušený tvůrce klipů a člověk, jemuž došlo, že síla předlohy tkví v tom, že se v ní mlátí efektně vypadající válečníci. A tak je nechal dělat to samé i na plátně.

Filmy podle her zdroj: Archiv

Mortal Kombat je blbost. Ale hrdě se tvářící blbost, která se za svou pitomost nestydí a díky Andersonově svižné režii se fanda hry nebo jen tupé kung-fu akce mohl v kině hodinu a půl bavit, protože prostě nedostal šanci o čemkoliv přemýšlet.

Street Fighter, jinak velmi (fakt velmi) špatný film, zase ukázal, že se slavným jménem před kamerou lze prodat divákům jakoukoliv volovinu, a i když se hodně nepovedl, Jean-Claude Van Damme dokázal do kin dostat docela dost lidí.

Tyhle dvě mlátičky předvedly, že adaptace počítačových her v kinech můžou slavit úspěch. Buď tak, že se pokusí být co nejvěrnější herní předloze (jako Mortal Kombat), nebo že osloví fandy filmů, kterým bude jedno, že na předlohu tvůrci ostentativně plivou, protože je víc zajímají hvězdy a pokusy o výpravnou akci.

Jak udělat hit?

Filmy podle her zdroj: Archiv

Devadesátky ukázaly, že by to mohlo jít, jenže tu byl pořád problém v tom, že hry vypadaly podstatně hůř než filmy. V jednadvacátém století se situace začala měnit a hry se vypravěčsky filmům začaly přibližovat. Navíc Lara Croft nebo Doom byly věci, o kterých slyšeli i lidé, co jinak hráli maximálně hada na staré Nokii 3310.

Hrám se začalo dařit pronikat do mainstreamu a tím, jak byly dražší a hezčí, zjednodušovaly práci i dříčům z Hollywoodu. Ti najednou měli možnost pracovat s komplexnějšími příběhy, jasněji vymyšlenými světy a plastičtějšími hrdiny.

Tomb Raider s Angelinou Jolie nebo Doom, ve kterém se sešli Dwayne Johnson a Karl Urban, tak mohly být když už ne věrné adaptace, tak alespoň solidní akčňáky. Bohužel je ale režírovali přinejlepším průměrní filmaři. První Tomb Raider sice vydělal solidní peníze, Doom ovšem propadl a podobně dopadlo i druhé dobrodružství Lary Croft. A ukázalo se, že diváci ani fandové nejsou úplně tupí a nepoženou se do kina jen proto, že tam běží adaptace jejich oblíbené hry.

Filmy podle her zdroj: Archiv

To potvrdil i Resident Evil. K němu se povedlo zlákat režiséra Mortal Kombatu Paula W.S. Andersona, jenž k zombíkům přistoupil po svém. Jasně, dostali jsme nemrtvé, společnost Umbrella a podobně, ale taky Millu Jovovich jako hrdinku, která ve hrách vůbec není. Resident Evil se navíc časem a se spoustou sequelů od hry extrémně vzdálil a šel svou vlastní cestou. Fandové skřípali zuby. Poslouchal je někdo? Ne.

Proč ne? Protože Resident Evil byl levný, a i když znalce předlohy naštval, dokázal do kin vždycky nalákat dost fanoušků béčkové akce a laciných lekaček, aby vydělal slušné peníze. Že není věrný předloze? Zeptejte se účetních, jestli je to zajímá.

Podobně to dopadlo i s Hitmanem (je jedno, jestli mluvíme o tom z roku 2007, nebo 2015), z něhož se stala obyčejná střílečka, která ani v nejmenším nepřipomínala předlohu. Petice, bojkoty, internet plný blbých keců… a nic. Hollywood si vyzobával to, co chtěl. A pořád se mu to vyplatilo.

Filmy podle her zdroj: Archiv

Když se mluví o první desetiletce jednadvacátého století a filmech podle her, fandové obvykle začnou básnit o Silent Hillu. Ten se snažil být své předloze věrný, vypadá dobře a popravdě jde i o dobrý horor. Jenže děsivá podívaná z roku 2006 nezaujala v kinech, komerčně moc nezazářila a opět potvrdila, že je lepší a výhodnější točit pro filmové fandy, ne pro ty herní. A i když budou řvát, držkovat, psát petice a bojkotovat adaptace, nakonec to studiím může být úplně jedno.

Fenomén Boll

Filmy podle her zdroj: Archiv

Filmový průmysl byl připravený dát hrám šanci, jenže pak přišel jeden německý hňup a sranda skončila. Uwe Boll měl nulový talent a nulové zkušenosti, ale velké sebevědomí a bohužel se mu povedlo sehnat práva na celkem velké množství her. Zpočátku se mu díky jeho zápalu dařilo lákat před kameru i vcelku velké hvězdy, což po blitkoidních House of the Dead a Alone in the Dark vyvrcholilo adaptací akčního RPG Dungeon Siege, která u nás vyšla pod názvem Ve jménu krále.

Bollovi se tehdy povedlo sehnat solidních šedesát milionů dolarů, tedy víc peněz, než na kolik vyšel třeba Hitman nebo Max Payne, zlákal hodně solidní herecké hvězdy včetně Jasona Stathama nebo Raye Liotty a taky akční choreografy z Hongkongu. Naneštěstí byl výsledek i tak naprosto tristní. Ne tak jako jeho předchozí, levnější filmy, tady mu krk zachraňovali lidé, které si mohl najmout a své práci doopravdy rozuměli, ale ani tak nešlo o dobrou podívanou.

Filmy podle her zdroj: Archiv

Boll se odmítal smířit s faktem, že nemá talent a na jeho filmy nikdo nechodí. A ani nemusel. House of the Dead, Alone in the Dark i BloodRayne byly sice propadáky, díky překvapivě benevolentním německým zákonům ovšem obvykle tenhle neumětel dostal zpátky hodně peněz, takže mohl ničit další hry. V roce 2006 si však Němci řekli, že stačilo, zákon upravili a tím víceméně skončila Bollova kariéra.

Chvilku se ještě věnoval menším a levnějším projektům (které byly paradoxně o něco lepší než ty velké) a blábolil na YouTube, kde vyzýval tvůrce Skály a Transformers na boxerský zápas, ale pak zmizel a dnes se věnuje restauračnímu byznysu. Jeho krátká režisérská kariéra bohužel i tak stačila poničit dobrou pověst filmů podle her a u spousty lidí naprosto eliminovat ochotu věnovat jim čas a energii. Ať už šlo o režiséry, nebo diváky.

Bude líp?

Filmy podle her zdroj: Archiv

I po více než čtvrtstoletí pokusů o filmové verze úspěšných her bychom jen těžko hledali nějaký opravdový hit. Naštěstí to neznamená, že by Hollywood nad hrami chtěl zlomit hůl. Situace se může zlepšit, ale bude to chtít ústupky. A to z obou stran.

Během posledních několika let stihly hry filmy dohnat a mnohdy i předehnat. Vypadají dost dobře na to, aby filmovým fandům nevadilo koukat se na ně (stačí se mrknout na „filmové Uncharted“ sestříhané z animaček), samotní hráči však můžou s Larou nebo Nathanem Drakem strávit podstatně víc času než u jejich dobrodružství omezeného celovečerní stopáží. A tahle situace tlačí režiséry ke kompromisům a diváky nakonec vlastně taky.

V Hollywoodu už vědí, že pokud chtějí film podle hry, musí do něj narvat prachy, aby vypadal minimálně stejně dobře. Warcraft: První střet, Assassin’s Creed i Tomb Raider měly klasické blockbusterové rozpočty kolem sta milionů dolarů i velké ambice. A první dva skončily jako propadáky. Proč? Protože pro běžné návštěvníky kin šlo o dost zmatenou a nesrozumitelnou podívanou (Assassin’s Creed) nebo o béčkově vypadající fantasy s neatraktivním obsazením (Warcraft). Obojí vznikalo s cílem uspokojit hlavně herní znalce a fandy.

Těch přitom není tolik, aby se vyplatilo sázet jen a pouze na ně. Warcraft nabídl přesně to, co papírově měl. Vychází z fenoménu, který herní komunita miluje už přes dvacet let. Rozpočet byl obří, designově všechno odpovídalo hrám a znalci Warcraftu odcházeli z kina obvykle spokojení. A přesto film komerčně víceméně vyhořel.

Filmy podle her zdroj: Archiv

Na filmy podle her se totiž nesmí koukat primárně jako na adaptace her. Hollywood už začíná chápat, že se k nim musí přistupovat jako k blockbusterům. Drahým filmům, na něž nesmí lákat jen fanoušky a znalce, ale především ty mýtické „průměrné diváky“. Ty, jimž je fuk, že novou Laru Croft hraje Švédka, ovšem baví je, že nový Tomb Raider je fajn variace na Indyho. Takové, jimž nerupne žilka v mozku z toho, že Nathana Drakea má v Uncharted hrát třiadvacetiletý Tom Holland, a raději budou nadšení, že uvidí zábavné akční dobrodružství. A že nový Mortal Kombat bude brutální a zábavná řežba… i když tohle nejspíš chtějí obě strany barikády.

Rozhodně není od věci připravit se na to, že Hollywood bude dál zkoušet točit filmové verze slavných her. A že nebudou takové, jaké si jejich fanoušci vysnili. Tak to prostě nefunguje. Obě média mají k sobě blízko, přesto to bez úprav nejde. Filmy musí především vydělat a jak se v minulosti ukázalo, peníze do kin nosí spíš ti filmoví než herní fanoušci. 

U komiksů už to Hollywood zjistil, přesto mě nepřestává fascinovat, jak u každého castingu nebo každého oznámení naběhne na internet hromada zapálených znalců, kteří budou nespokojeně mrmlat, že tenhle kostým vypadá špatně, že tahle herečka je blbě obsazená a že v komiksech tohle bylo takhle a ne takhle.

Ale víte co? Stejně na to do kina většina z nich vyrazí. A spolu s nimi i spousta lidí, co o těch komiksech nikdy předtím neslyšeli, ale prostě chtějí kvalitní velkofilmovou zábavu. Nevidím důvod, proč by to takhle nemělo fungovat i u her. K dobrým filmům si totiž diváci najdou cestu, i když, jak už jsem psal, to nepůjde bez kompromisů.

Tagy: filmy podle her

Zdroje: Vlastní

Novinky na CZC.CZ

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.