Hedvábí a beton

Úvodem je potřeba poznamenat, že ten, kdo vyrůstal na prvních dílech Tonyho, chce si střihnout nějakou podobnou arkádu na prkně a o nic jiného zájem nemá, se rovnou dvakrát zklame. Skater XL ani Session vás nenechají metat dvoumetrová ollie, létat přes střechy, skákat přes autobusy či grindovat kolem dokola celých budov. Ne, berou totiž skateboarding naprosto vážně.

Rozdíl ale je v tom, jak moc vážně. Obě hry představují poměrně podobné koncepty ovládání, kdy na prkně zatáčíte pomocí triggerů, protože každá analogová páčka ovládá jednu nohu. S tím samozřejmě rovnou souvisí polopatický fakt – na klávesnici to ani nezkoušejte. Hry ji vůbec nepodporují, což dává smysl, protože by na ní beztak nešly hrát.

Skater XL se však vydává spíše zlatou střední cestou. Nejedná se o divokou arkádu, ale je poměrně tolerantní, uhlazený, skoro by se chtělo říct něžný. Jasně, nechá vás odrazit ollie kopnutím zadní nohy a směrovat prkno pohybem druhé, což působí realisticky, a dá vám tím do rukou bohulibou nadvládu nad tím, co se stane. Ale pomůže vám u toho.

zdroj: Easy Day Studios

Drtivou většinu toho, co se na obrazovce odehraje, by někdo uměl předvést i v realitě, což dodává na uvěřitelnosti celé hře (tedy krom velmi benevolentních dopadů, které ustojíte pomalu i do pravého úhlu k vektoru svého pohybu, což by ve skutečnosti končilo minimálně silničním lišejem), ale vy s ovladačem v ruce se u toho prostě moc nenadřete.

Jakmile vám přejde ovládání trochu do krve, začnete kvedlat páčkami a tak trochu samovolně metat flipy, ze kterých by měl lehkou nevolnost i Rodney Mullen. A kouká se na to pěkně, o tom žádná. Stejně jako na celého Skatera XL. Je to pocitově uhlazená, hezká a přátelská hra. Usmívá se a chválí vás. Asi jako se chválí dítě, co načmáralo nějakou příšernost, ale bylo by mu líto, kdybyste se mu oprávněně vysmáli.

Což ale mimochodem nemá být negativní kritika – tvůrci se prostě jen snaží, aby se jejich titul hrál co možná nejvíc intuitivně a takhle sympaticky podaný styl skateboardingu bude určitě řadě lidí vyhovovat.

To Session je jiná káva. Je to totiž opravdu simulátor každým coulem. Má na sobě mikinu s kapucí do čela a mračí se. Neodpouští, nesmlouvá. A dokud si například nezvyknete, že na switch se jednoduše odrazíte méně a budete tento fakt tvrdohlavě kombinovat s trikem, při němž prkno svou rotací opisuje nízkou křivku, prostě si přes to zábradlí rozbijete ústa pokaždé.

Session jde totiž do mnohem větší hloubky a je tudíž výrazně tvrdší na skousnutí, jenže nakonec díky tomu také daleko autentičtější. Voní betonem a jiskrami od zábradlí, silně a omamně, jak kdybyste tam vážně stáli sami. Jakmile mu to umožníte, umí přepychově pohltit.

Rotující artikl

Rozdíl v přístupech je znát i v samotném provedení triků. Ve Skaterovi se odrazíte cvrknutím přední nebo zadní nohy, zároveň s tím do prkna kopnete rotaci po druhé ose. Hotovo. Oproti tomu v Session nejdříve přitlačíte nohu, kterou se chcete odrážet, pak naznačíte směr flipu tou samou nohou a všechno završíte naznačením rotace tou druhou.

Je to komplikovanější a na papíře to, pravda, zní jako překombinovaná a chaotická zhůvěřilost, ale... takhle se zkrátka dělají triky na prkně i ve skutečnosti. Jakmile to začnete zvládat, zjistíte, že máte mnohem větší svobodu. A svoboda je přeci samotná esence skateboardingu.

Snahu imitovat realitu, jak to jen jde, a na druhé straně přístup, co se nebojí ústupků v zájmu hratelnosti, je možné pozorovat i jakmile přijdou na řadu grindy a slidy. Ve Skaterovi se namíříte na zábradlí, skok, trik, postava se sama sveze po hraně, vyřešeno. Dejte tomu čtvrt, maximálně půl hodiny a už začnete dávat dohromady první kombinace a vymýšlet, jak za sebe triky pěkně seřadit.

V Session naopak musíte postavě přítlakem páček říct, jak má rozložit nohy na prkně. A hra mimochodem řeší i tření a úhel skoku. Jízdu po zábradlí si tu prostě musíte vydřít, stejně jako v realitě. Pravda, zatímco ve Skaterovi už elegantně skáčete mezi hranami a ležérně u toho kopete flipy, co vypadají jak utržené vrtule od helikoptéry, v Session se div nedostaví extáze, když se vám po hodině pokusů a trapných pádů konečně povede na zábradlí naskočit něčím jiným než jen čistým ollie. Jenže co naplat, z toho nuzného kickflipu do 50-50 máte ve výsledku mnohem větší radost. Protože jste si ho zasloužili a byl to vážně váš trik, nikoliv hry.

zdroj: Archiv

Session jde ale ještě dál. Má několik úrovní nastavení obtížnosti – na tu snadnou a asistovanou se hraje celkem podobně Skaterovi. Na tovární nastavení značně přitvrdí, ale to není všechno. Pro jedince trpící nadprůměrnou odvahou či lačnící po stoprocentní realističnosti tu je ještě hardcore mód. A ten se vyznačuje jedním drobným detailem: Triky v něm musíte chytat ručně. Respektive... nožně.

Jinak řečeno, při heelflipu se vám prkno po otočce samo magicky nepřilepí zpátky na podrážky, ale bude se prostě točit, dokud si ho zase nezachytíte zpátky. Hra ještě k tomu bere v potaz i intenzitu kopnutí, rychlost přítlaku a podobně.

Nebudu lhát, Session na hardcore opravdu není vůbec žádná sranda a člověk má chuť oslavně narazit bečku, když se mu konečně povede se nezlomit vejpůl alespoň u toho kickflipu, ale volnost a míra nadvlády nad prknem je naprosto bezprecedentní. Skater může jen tiše závidět.

Volnost se ostatně promítá i do nastavení – nemusíte se omezovat na jednu předpřipravenou obtížnost, můžete si namíchat vlastní z obrovského množství různých voleb a přepínačů. Chcete-li například ruční chytání triků, ale víc vám sedí automatické grindy a navíc nechcete řešit zrcadlově převrácené ovládání při jízdě na switch, můžete si přesně takový koktejl nastavit a užít si skateboarding podle svého gusta.

Zatím bez obsahu

Hloubka Session vítězí. Ze hry je cítit láska k tematice, a pokud ji sdílíte, není vůbec složité si pak zamilovat i samotnou hru. Má množství vychytávek, široké možnosti nastavení a nechá vás třeba i vzít prkno do ruky, doběhnout si, kam chcete, a zase na něj naskočit. Paráda!

Na druhou stranu, ne každý touží po simulaci bolesti, která sice ke skateboardingu patří, ale nelze se divit, pokud si ji chce hráč spíš odpustit. A přívětivější vyznění neznamená, že by se snad ve Skaterovi jezdilo špatně, to vůbec ne.

Krom osobních preferencí bude také hrát velkou roli smysluplná náplň hry. Režim kariéry, soutěže, výzvy na čas či skóre... Nic takového zatím nenajdete ani v jedné z probíraných her, ale Skater momentálně nabízí dvě miniaturní a upřímně docela nudné mapy a vůbec nic jiného. V Session jich naleznete víc, má náznaky dalšího obsahu, různé módy a na překrásně zpracovaném, rozlehlém a detailním New Yorku aby jeden oči nechal.

Pravda, trochu zarazí nepřítomnost lidí, což sice momentálně působí celkem realisticky, ale nadejde, doufejme, zase čas, kdy budou liduprázdné ulice vypadat divně. Tak snad časem přibudou i nějací kolemjdoucí.

zdroj: Archiv

Ani jedna hra zatím nepůsobí jako titul, který by se blížil dokončení. Nenabízejí prakticky nic jiného než režim volné jízdy bez specifického cíle, jsou samozřejmě plné bugů a spousta mechanik (třeba graby) je ještě ve vývoji. Ale kdybych si měl ukázat prstem na kandidáta pro královskou korunu, volil bych Session. Je zpočátku obtížné do něj proniknout, ale pak to stojí za to.

Už nyní dokáže svou komplexní hratelností dobře zabavit a rozlehlá mapa poskytuje dost prostoru se vyřádit. Skater XL oproti tomu v momentálně dostupné podobě působí jako sice na omak fajn, ale jinak velice střídmé techdemo, co nemá ani hudbu a které se vyčerpá asi tak do hodiny, maximálně dvou.

Suma sumárum: Session s klidem doporučím fanouškům virtuálního skateboardingu, se Skaterem buďte raději opatrnější. Působí spíš jako prealfa, což vzhledem k tomu, že má vyjít už v červenci, zkrátka vzbuzuje obavy. Tvůrci si možná šetří trumfy v rukávu, ale... kdo ví. Na druhé straně Session zatím žádné datum vydání ohlášené nemá.