Cactusova tvorba kmitá od žánrově "poměrně normálních" 2D stříleček po bizarní hororové psychoadventury, za něž by se nestyděl ani David Lynch. Pojítkem všech her, z nichž drtivá většina zabere maximálně několik minut, je však snaha odlišovat se. Někdo by jistě mohl říct, že cactus za tímto cílem chvátá snad za každou cenu. Jenže víte co – v jeho pojetí jsou videohry zážitkem, nikoliv nezbytně prvoplánovou zábavou. A takovým zážitkem, panečku, může být i autonehoda, amputace nebo čekání ve frontě.

Napíšu to tedy raději jasněji: hrát cactusovy hry je většinou nepříjemný zážitek z různých důvodů, jenže právě v této kvalitě tkví jejich kouzlo. Častokrát se dá spekulovat, že jejich chyby (málo životů, ovládání, vizuál) jsou vytvořeny záměrně, ale nebudeme se raději pouštět do ošemetných interpretací. Ovšem i bez nich cactusovy hry ukazují, že zábava nemusí být jediné měřítko kvality.

Pokud si tedy zachováte otevřenou mysl, psychoanalýza sedmi vybraných titulů bude zkušeností vpravdě nevšední. A pro ty z vás, kdo žádnou z her neokusí, půjde aspoň o zajímavou exotopedii toho, jak se taky dají dělat hry…

Hot Throttle

Hned na úvod máme tu čest s úplně normální z vrchu viděnou závodní hrou, nikoliv nepodobnou starým Micro Machines. Proháníte se ulicemi měst i venkovskými bahny, za vítězství upgradujete leckteré skilly, dokonce ani grafika není přespříliš punková. Takže jediným mimózním elementem Hot Throttle je fakt, že nezávodíte s auty, nýbrž s nahými muži. Jakože homoeroticky vážně.

Různě předklonění panáci pádí ulicemi, narážejí do sebe, a celkově tahle "mírná úprava" obyčejného závodu hezky vypichuje určitou absurditu (nejen) herních žánrů. Závody samotné jsou navíc propojeny animovanými sekvencemi, jež jsou nepopsatelně obskurní.

Titul si lze online zahrát zde, přičemž na linku také najdete důkaz, že cactus (hru vytvořil ve spolupráci) není žádným salónním hipsterem – 307 tisíc zahrání jasně dokazuje nemalý mediální otisk tohohle podivného Švéda (pravda, cosi jménem Robot Unicorn Attack tam má na kontě 47 miliónů, ale nešť).

zdroj: tisková zpráva

Clean Asia!

Po běžně hratelné Hot Throttle se přesunujeme k titulu určenému pouze kovaným kliďasům. Clean Asia! je střílečka nominovaná na IGF (v kategoriích Visual Art a Audio) v subžánru shmup (shoot 'em up), kam spadá třeba i starý Raptor: Call of the Shadows.

Story, jež nemá lautr žádný vliv na hraní, popisuje svět budoucnost, kde lidské oči opustily své majitele, odletěly na Měsíc, vyvinuly zde zbraně a následně obsadily většinu Asie. Oslepené lidstvo však nehází flintu do žita a do boje posílá dvojici bratrů, kteří se kontinent pokusí znovu podmanit. Panečku, kolikrát jsme viděli už něco podobného!?

Pro hráče samotné půjde o vpravdě náročný úkol – ve vektorové grafice se veškerý boj sestává ze soubojů s bossy, přitahování jejích trosek a jejich vrhání vstříc dalším bossům. Z flaks se lze rovněž vylepšovat, což vytváří netradiční smeťáckou příchuť celého zážitku. K tomu připočtěte minimum životů vašeho létajícího pingpongového míčku, a máte zaděláno na náročnou hru, u níž by angry german kid proběhl betonovou zdí. Download hry najdete tuna.

zdroj: tisková zpráva

The Ultra Mission

Po Hot Throttle a Clean Asia! nadešel čas na ukázku toho, že cactus zvládá i žánrově čistou a stylizací nepříliš podivnou střílečku. Hratelnost The Ultra Mission (stahujte tady) odpovídá střílečce viděné z izometrického pohledu. Cílem je osvobodit několik rukojmí, cesta k nim však vede skrze drsné padouchy. A hráčova postava je opět zrovna tak zranitelná jako oponenti.

Krásou je však především fakt, že levely jsou plně zničitelné. Jediná salva raket mohutně zacloumá obrazovkou a zbourá dojem, že hrajete primitivně vypadající titul s grafikou jako vytvořenou v Malování. Výsledný efekt (čekáte málo, dostane se vám mnoho) je fenomenální.

Kdyby nějak takhle fungovala destrukce v Battlefield 3, na Call of Duty by si už nikdo nevzpomněl. Levely The Ultra Mission jsou navíc brilantně vystavěné a rakety nelze střílet jako na běžícím páse, protože všude postávající rukojmí jsou křehule a padnout nemůže ani jeden.

Pokud je někdo toho názoru, že cactus je pouhým rebelem bez příčiny a pseudouměleckou attention whore, střílečka The Ultra Mission by jeho tezi mohla pořádně narušit. Dokazuje totiž, že v cactusových schopnostech je tvorba zcela nekonfliktní a přesto hratelností bombastické hry. Jenom ho tento formát asi úplně nenaplňuje, viz dále.

zdroj: tisková zpráva

This is Infinity

Cactus nepanuje jenom v království dvourozměrných her. Naopak – mezi jeho nejznámější kusy patří maniakální hororové puzzle Mondo Medicals a Mondo Agency, jež si však popíšeme někdy jindy (mezitím si je můžete stáhnout a zahrát). Sluší se však dodat, že jádrem hratelnosti Mondo titulů je putování uzavřenými, dezorientujícími levely a nalezení cesty ven (takže něco jako Portal).

V This Is Infinity (stahujte zde) se cactus na třetím rozměru projel ještě vehementněji, návdavkem aktivoval nitro a výsledkem je 3D puzzle explorační záležitost, jejíž hraní bolí na těle i na duši. Představte si finální „star gate“ pasáž filmu 2001: Vesmírná odysea s jejím „LSD“ vizuálem a divnými obrazy… pojatou jako interaktivní hru. Vážení přátelé, ano! This Is Infinity je ultimativní trip plný blikajícího obrazu, měnícího se světel a všeobecného nepochopení smyslu hry. Největším problémem zde je vůbec dovtípit se, co se po vás chce.

Přesto hru lze dohrát, pokud tedy překonáte veškeré zažívací, neurologické a psychologické potíže, jež při tom protrpíte. Cactus se zde prý snažil o simulaci zážitku mimozemšťana. A prožít si v jeho kůži pár desítek minut znamená dosáhnout maximální herní nirvány, protože něco podobného je zážitek do konce života (pro epileptiky doslova).

zdroj: tisková zpráva

Precision

Na místě Precision by se v našem seznamu asi lépe vyjímala nějaká vytříbenější hra z cactusovy tvorby. Hopsačku Precision jsem však zvolil z jednoho nostalgického důvodu – šlo o první cactusův titul, jež jsem měl tu čest spustit. To by vás teoreticky nemuselo vůbec zajímat, hodí se to však jako hodnotná ilustrace fungování cactusovy celkové tvorby, v níž je problém rozlišit perly od balastu.

Precision (nestahujte tady) je hopsačkou trochu podobnou Canabaltu – v pohledu z boku skáčete přes střechy s cílem získat několik láhví, mnohokrát spadnete a následně musíte protrpět strašlivě dlouhý restart levelu. To je celé. Nenáročná hříčka však vznikla během mrknutí oka (nebo přibližně stejně dlouhé doby, ve srovnání s jinými hrami) a její anti-půvab opět tkví ve frustrující obtížnosti.

Hrát Precision znamená protrpět mnoho neúspěchů, o to větší euforii však vyvolá vítězství.  Přesto se nelze ubránit dojmu, že spíše než o záměr jde o neúmyslnou chybu, a Precision hezky ukazuje, že než se stanete vývojářem schopným prodávat hry (jakože sázím svou dobrou pověst, že Hotline Miami vydělá stovky tisíc), mnohokrát se po cestě spálíte. Na základě hraní Precision si můžete cactuse zařadit do složky „Nenávidím“, kvůli vrcholům jeho díla by ovšem šlo o chybu!

zdroj: tisková zpráva

Dear Agent

Podobě jako The Ultra Mission je i Dear Agent (stažitelný tadyhlenc) vlastně skoro normální žánrovou hrou. I tentokrát máme tu čest s 2D střílečkou, v níž nechybí uzavřený level, rébusy pramenící ze zničitelného prostředí či ubíjející obtížnost. Oproti The Ultra Mission se však tato hra detailněji soustřeďuje na putování složitými levely, a nabízí i více zbraní a možností k eliminaci neřádů.

Nebyl by to však cactus, kdyby Dear Agent neobsahoval ironický humor popichující mainstreamové válečné hry („Dear Agent. This is your father. Kill all terrorist. This is your duty. Hugs and kisses.“) a zároveň svou vlastní stavbou neházel hráči klacky pod nohy.  Rozlišení Dear Agent je totiž tak titěrné, až je na menším monitoru problém vůbec najít vaší postavu.

Pro hráče bez domácího kina tak značná část obtížnosti pramení už z triviálního hledání vašeho vlastního avatara, a je to tak trochu škoda, protože levely dovolují značnou míru interakce. Vítězství je třeba možno dosáhnout jak obvyklou střelbou, tak i využitím střelby do lávových bazénů, jež následně eliminují oponenty. Jen je třeba počítat i s únikovou cestou.

zdroj: tisková zpráva

Norrland

Nemám nejmenší tušení, jestli cactus vyrůstal na venkově, „simulátor buranského lovce v lese“ Norrland (musíte stahovat tady) by však takové interpretaci odpovídal. Vizuálně vymazlený titul záměrně působí jako otřesná arkáda z dob Amigy nebo podobně pravěké éry – emuluje totiž i škaredé efekty staré televize či bizarní minihry. Inu, uznejte, kdy naposledy jste ve střílečce museli interaktivně pít pivo, interaktivně usínat, interaktivně snít, interaktivně plácnout komára na ruce nebo interaktivně kadit. A do toho je tu původní švédský text, jakoby divně přeložený do angličtiny!

Všechno v Norrland je cíleně nudná simulace špatné hry/lidské existence, a právě proto jde o makabrózní záležitost. A to říkám jako někdo, kdo si dlouze ujíždí i na herních blockbusterech od Mass Effectu po Call of Duty, abyste si nemysleli, že jsem jenom pseudointelektuál ujíždějící si na čtení Vergilia v originále.

zdroj: tisková zpráva

Proč to všechno?

Ačkoliv to řada hráčů, včetně těch z indie oblasti, nehodlá uznat, cactusovy hry koketují s avantgardně pojatým uměním. Což samozřejmě znamená, že většině hráčů bude defaultně proti srsti svým elitářstvím; tak už to však chodí.

Osobně nemám nejmenších pochyb, že až za padesát let budou vznikat učebnice o historii her, zařadí se cactus po bod osobností typu Kennetha Angera, Mayi Deren, Alexandera Hackenschmidta či dalších artových filmařů, které 99,9 % populace nezná a znát nechce. Pro všechny zbylé z těch, které však AAA tvorba tak trochu ubíjí, je ale každý pokus o něco jiného darem z nebes – a není právě tohle umění?

Jistě, cactus kolem sebe nemlátí snahou reflektovat společenskou situaci lidstva a jeho hry ani nevypadají jako něco, co vás chytí za srdce (nedostanete-li infarkt z vysokého krevního tlaku). Nicméně samotný fakt, že se v nich cactus snaží dělat věci bizarními způsoby (This Is Infinity) a že svou inspiraci čerpá z herní historie (Norrland) i fungování průmyslu (Hot Throttle, Dead Agent) naznačuje, že nálepky umělce se neubrání. Na druhou stranu, proč by něco takového vlastně mělo být urážkou…