Putování začíná v jaksepatří makabrózním duchu, když společně s protagonistou vykopete čerstvý hrob a odnášíte si skořápku své milé domů, kde už ji čeká možná navěky jen objetí hibernační kóje. Scéna dýchá hutnou atmosférou, po zádech běhá mráz. Hrdina se však nechystá úchylně strávit zbytek svých dní s mrtvolou v bytě. Má jiný plán. Opatrnost hází za hlavu, krade vesmírnou loď a vydává se na tajemnou pouštní planetu.
Neletí naslepo. Jde o písečný svět, kde kdysi pracoval na nadějném výzkumu jako člen vědeckého týmu. Však to také bylo právě zde, kde se poznal se svou milovanou. Společně zkoumali dávno zaniklou civilizaci a snažili se potvrdit zkazky o skrytém chrámu věčného života. To se však nepodařilo a projekt byl ukončen. Tom se ale naděje nevzdává. Ne teď, když už žádnou jinou nemá.
Vzory srdci blízké
Tvůrci otevřeně přiznávají inspiraci velikány žánru - Another World, Flashback či Heart of Darkness. Skrze působivou atmosféru se specifickou sci-fi příchutí se vzorům dokonce povážlivě přibližují. Hratelností, která se sestává z velké většiny z řešení rébusů, sice místy taky, ale řadu opravdu skvostných chvil povážlivě sráží několik pořádných přešlapů.
The Way přivinula předky ke svému pixelatému srdci se vším všudy a s hráčem se, přesně podle učebnic ze staré školy, vůbec nemaže. Pořádně hutná obtížnost klepne přes prsty hned od začátku. Již v první úrovni dokáže pěkně přituhnout, ale ve srovnání s tím, co na vás hra vybalí v pozdějších částech, jde jen o slabý odvar. Představte si pasáže jak vystřižené z The Impossible Game, v nichž musíte provést sekvenci třiceti na milimetr přesných skoků, které fungují jako spojnice (a často i součásti) zapeklitých hlavolamů, a máte před sebou The Way v kostce.
zdroj: Archiv
Autoři vám opravdu nedarují vůbec nic. Pochopit princip puzzlů musíte nebo jen s minimální nápovědou. V průběhu hry dostanete k dispozici osobní teleportér, telekinezi a energetický štít, který můžete směrovat a odrážet jím laserové střely i paprsky světla. Nikoho jistě nepřekvapí, že hned, jak se vám pomůcky dostanou do ruky, je musíte při postupu dál pravidelně využívat. Tu si vhodně umístit teleport, odlákat v písku čekajícího červa a přemístit se zpět, aby byl čas přeběhnout volné prostranství, tam zase telekinezí přesouvat lampu, aby vás kužel jejího světla ochránil před tvory ve stínech.
Mapa chybí a občasný kontakt s nemilosrdnými nepřáteli napne nervy k prasknutí. Umírá se pochopitelně na jednu ránu a sebemenší chybička v načasování nebo nasměrování reakce ústí v okamžitý a neslavný skon. Ohrožovat vás bude hlavně rozzuřená místní fauna (občas i flora), a je to právě při krkolomných útěcích před nebezpečnými šelmami, kdy hra zdaleka nejvíc ze všech stran křičí "ANOTHER WORLD" a maniakálně při tom buší do činelů. Až potud výtečná zábava.
Že já se na to...
Občas se to ale přelévá v dost nepříjemnou kakofonii. Totiž, autorský úmysl udělat ze hry výzvu tvrdou jak ocel - ten je nabíledni. Problém je, že situace častěji, než by bylo milé, balancuje na hranici únosnosti. A někdy se mění i v čiročirou otravu.
Kdyby se jednalo o hněv vyvolaný čistě férovou obtížností, samozřejmě by to nebyl žádný podklad ke kritice. Zde ale přichází ke slovu designové chyby, které nelze přehlížet. Třeba backtracking. Vracet se zpátky místy, která už jste jednou prošli a prozkoumali, není zábavné skoro nikdy, ale The Way malou nepříjemnost povyšuje na nepoznanou úroveň. Vracet se budete neustále, často i víckrát než jednou tam a zpět, přes zdlouhavé a mnohdy obtížné úseky. Zbytečné a únavně roztahané. Zkombinujte to s příšerně nastaveným systémem checkpointů a ovládáním, které je přesné mnohem méně než by podobná hra potřebovala, a neštěstí je na světě.
Představte si rébus, v jehož rámci musíte překonat řadu dílčích hádanek, přešplhat nebezpečné římsy, ze kterých vás co vteřinu hrozí srazit přívaly písku, a přemoci skvadru nepřátel. Dorazíte ke kolům s částmi trubek, které je evidentně potřeba otočit, aby na sebe potrubí navazovalo a kapalina mohla protéct dál. Jenže jak? Možná budete mít štěstí a vzpomenete si hned, nebo třeba budete na tomto místě patnáct minut nadávat jako já, ale nakonec zjistíte, že mechanismus k otáčení je z nepochopitelného důvodu umístěn úplně na druhé straně úrovně. Na místě, okolo kterého jste prošli před třiceti minutami.
Nejen, že to dává smyslu zhruba tolik co argumenty vyznavačů Aštara Šerana, ale hlavně to znamená peklo v podobě vracení se přes celou nebezpečnou úroveň. Dorazíte k mechanismu. Vy bláhoví, neobkreslili jste si na papír původní rozestavení trubek? Ovládací přístroj je totiž naznačené nemá, takže netušíte, jak a co se vlastně otáčí.
Správně, pěkně přes celý level tam a zpět ještě jednou. A to nedej bože, aby zazlobilo ovládání nebo vám ve spěchu ujela ruka, protože při smrti máte slušnou šanci, že se checkpoint zrovna uložil někde naprosto zhůvěřile, a vy si celou tuhle půlhodinovou srandu střihnete ještě jednou od začátku. Kdo na sobě v této situaci vzteky neroztrhá tričko, a přežijí i všechny předměty v bezprostředním okolí, zasloužil by diplom ručně podepsaný od světových velmistrů zenu. Přitom by stačilo jen umístit ovládací panel lépe, vhodněji zvolit checkpointy a nebylo by si na co stěžovat. Samotná pointa popsaného puzzlu je totiž nakonec velice povedená.
Pro život i přes mrtvoly
The Way je zkrátka hra pro borce s nervy z uhlíkové slitiny. Pokud si ale tykáte se skálopevnou trpělivostí, užijete si kvalitní zábavu. Přestože je totiž několik hádanek, zejména z druhé části hry, vyloženě na facku, většina z nich je stále nadmíru originální, zdařilá a dobře zanesená do prostředí. Hra je sice tvrdá jak hřebíky do rakve celou dobu, ale většinou tím dobrým způsobem, kdy hráč sice skřípe zuby, ale o to víc chce nepřátele a hádanky překonat. Jejich zdolání pak přináší skvělý pocit nadřazenosti, přesně, jak to má být.
Velkým kladem je také již zmiňovaná atmosféra. Příběh je dávkován spíše minimalisticky, ale tím neztrácí nic na své intenzitě. Tom v průběhu hry stárne, což zdůrazňuje sisyfovský punc jeho pachtění, a když se nevzdá a nepoleví i tváří v tvář smůle a zdánlivě nepřekonatelným překážkám, nelze se ubránit soucitu i dojetí. Toto pozitivum je zásadnější než by se mohlo na první pohled zdát, protože je to právě nálada děje a upřímná zvědavost, jak to dopadne, která udrží u obrazovky ve chvílích, kdy byste jiné hry možná v zuřivém afektu vypnuli.
Grafika dělá pixel artu čest. Scény jsou překvapivě detailní, a taková hra světla a stínu na zdi plné tajemných znaků mimozemské řeči, ta vás nechá se jen kochat. Monumentální výhledy na mimozemskou architekturu, spojené s uvědoměním neodvratného konce, když slavná města pohlcuje poušť. Supící mechanismy, které si pějí své sonety pístů a ozubených kol do ticha opuštěných sálů a potemnělých chodeb, kdysi snad rušných továren. The Way dokáže (když zrovna nezlobí) i nečekaně pohltit.
Technicky je hra téměř bez problémů - pouze jednou mi vypadl zvuk a musel jsem hru restartovat. Při ohlédnutí a po potřebné pauze na vychladnutí nervů je výsledný dojem kladný. The Way je překrásná, i když krutá zábava. Jen škoda backtrackingu, špatně řešených checkpointů a nepříliš příjemného ovládání.
Je opravdu nemilé, jak dokážou zdánlivé banality pochroumat celkový dojem. Stačilo hádanky trochu kondenzovat, zamyslet se nad lepším umístěním záchytných bodů nebo dopilovat vedení postavy, a zapíjel bych slavné znovuzrození plošinovkových gigantů. Takhle tu místo toho mám hru, kterou sice mohu doporučit, ale ne každému, a ne zcela bez výhrad.
