Proun - recenze "československého" Wipeoutu

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Proun je atraktivní krasojízda po trubce oblemcané neviditelným lepidlem. Vnímáte tvary, vnímáte barvy, vnímáte hudbu a kombinujete to všechno do vlastních roztodivných asociací. Ta hra je skvělá, ale bohužel je jí strašně málo. Snad jen dočasně.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme

metacritic 81/100

21. 8. 2011 v 23:59 - Recenze Autor: Ondřej Švára Komentáře: 0

Když ho vidíte v pohybu, připomíná Proun klasický Wipeout. Avšak po pár vteřinách hraní si možná vzpomenete na něco úplně jiného. Třeba jako já na geometrické intro z LHX: Attack Chooper nebo na tu dětskou, barevně lakovanou, dřevěnou stavebnici, na takové ty zelené kvádříky, žluté stříšky a červené mostíky, ze kterých se dá postavit parádní hrad, co ale nedrží pohromadě. Proun je vůbec hra o asociacích. Až mě brní, jak mnoho barevných nálad tenhle ve skrze primitivní závod s koulí na lepivém potrubí může skrývat.

Proun - recenze "československého" Wipeoutu

Byť je hlavní autor Joost van Dongen národností Holanďan, hra na mě působí nesmírně familiárně. Česky. Nebo spíš československy. Připomíná mi starý kaleidoskop od Železnobrodského skla K.P, připomíná mi efekty z našich starých kreslených pohádek, jako je Potkali se u Kolína a vidím v něm třeba i Malý televizní kabaret s frkačkami za kačky.

Myslím, že za to ale mohou nejen barvy a geometrické obrazce, ale i hudba. Možná, že ta za moje pocity může ze všeho nejvíc. Jednou jako by vypadla z notové osnovy večerníčku, podruhé ze Světáků a potřetí třeba z malovaných hippie vložek od Básníků. Proun je prostě hymna českých barev a zvuků, kterou ve mně složil Nizozemec. Pochybuji, že to tak chtěl, ale povedlo se mu to náramně. S Prounem jsem se cítil jako doma. To se mi u hry už dlouho nestalo. Jestli vůbec někdy.

Přilepeni? Tak jedeme

Co je vlastně Proun? Při pohledu na screenshoty (okolo) nebo na trailer (níže) zase zpátky řeknete, že Wipeout. A ano, je. Je to nový, jednodušší a možná méně ambiciózní Wipeout. Stejně ale pořád nesmírně zábavný. A po první jízdě nakonec řeknete, že i překvapivě originální. Celé prounovské závodění je totiž obsaženo v poněkud neobvyklém kontaktu kuličky k různě kroucenému potrubí, po kterém se rozjedete a musíte se vyhýbat překážkám, které jsou k trubce přilepeny vždy v jednom bodě. Ve velké rychlosti se jim musíte vyhýbat včasnou rotací, tedy spíš zatáčením po vnějším kruhovém plášti roury, a to je zábavné a efektní.

Proun vlastně klade důraz na postřeh a schopnost zapamatovat si celou dráhu tak, aby kulička co nejméně narážela do překážek, protože pak se nejen vyprazdňuje zásobník energie, nutný k aktivaci nitra, ale hlavně ztrácíte nabranou rychlost. A zpomalovat, to je v Prounu děsná otrava.

Ovládání hry je maximálně jednoduché. Na gamepadu volíte boční naklánění D-padem a rychlost, brzdu a boost pak dalšími libovolně namapovatelnými tlačítky. Proun je jedna z těch her, které jsou okamžitě přístupné i pro naprosté herní analfabety. Je ideální pro chvilkové hraní ve split screenu pro dva nebo i čtyři amatéry, které můžete bez obav rekrutovat přímo ze své domácnosti. I moje přítelkyně, která hry jinak nehraje, nade mnou v Prounu chvilkami vedla. Proun zkrátka smazává rozdíly mezi hardcore hráči a lidmi, kteří se nedají hodit ani do casual pytle. Je to neobvyklá zkušenost.

Když mě Anička čas od času předjížděla, chtěl jsem Van Dongenovi dokonce poslat mail, zda by Proun nerozdělil na více obtížností, protože něco takového jsem zahlédl v jeho ranných testovacích verzích. Chtěl jsem něco, co by Proun rozložilo a ve vyšší náročnosti obsahovalo nové funkce. Třeba akční sestřelování soupeřů, aby byl prostě hráč zaměstnán více úkoly, než jen jízdou. Ovšem pak jsem vyhrál pár šampionátů a svůj požadavek taktně stáhl.

Zpřístupnil jsem si totiž vyšší rychlosti jízdy – hlavní motivaci hraní - a v tu chvíli už o nějakých dalších funkcích nemohla být řeč. Ne, Proun musí být primárně o čistém závodění, protože už na třetí ze čtyř rychlostí se mění v supersonické peklo a cokoliv navíc by jej učinilo nehratelným. Dobře, že zůstává jednoduchý, neboť na vyšší rychlosti už musíte skutečně řídit.

To znamená včasně ubírat plyn a tu a tam do vývrtek i brzdit. A když se takhle opravdu naučíte jezdit, pak zjistíte, že překážky jsou kladeny s důrazem na taneční rytmus. Souhra zatáčení, brzdění a kvaltu vám před očima rozvine vějíř pestrobarevné duhy, ze které sice očí šílí a žaludek skáče, ovšem kdyby měl váš mozek zadek, kroutil by s ním v parádních rytmech samby. Takový je Proun.

Tak málo?

Joost van Dongen z Ronimo Games, jejichž Awesomenauts nebo De Blob jste už možná hráli (budete hrát v případě prvně jmenované), stvořil v Prounu atraktivní závodění, ve kterém se mísí prvky dynamiky, fyziky a také architektury, malířství a počítačové geometrie, přesto však není bezchybným uměleckým dílem se skvělou hratelností a adekvátně dlouhým zážitkem. K dokonalosti mu totiž chybí to nejdůležitější - obsah.

Ronimo Games jako by se vyšťavili na nápadu, a pak už neměli sílu nebo chuť na samotnou tvorbu herní náplně. Čtyři tratě v základní nabídce, to je totiž tragicky málo a čtyři rychlosti odemknutelné přes čtyři šampionáty o třech tratích jakbysmet. V singleplayeru to nakonec znamená asi dvě tři hodiny učenlivé jízdy, a proto je Proun mimochodem i jedna z her, které zpočátku oslní především tím, že na sebe hned všechno prásknou.

V Prounu sice při prvních jízdách zapomínáte i dýchat a teprve po pěti minutách začnete vnímat například okolní infografiku, ale pak si projdete menu s výběrem jízd a soutěžních módů a zjistíte, že už hru dokonale znáte. Její základní vlastnosti se totiž s časem nemění a až na ono zvýšení rychlosti a potkávání překážek, které kolem vodící trubky mohou rotovat, vstřebáváte pořád ten samý zážitek.

Tady vidím zatím nenaplněný potenciál v moddingu přes 3D studio Max, ke kterému autoři sice přímo vybízejí, ale bohužel v době recenze byly k dispozici teprve dvě nové tratě. A zatímco jedna trpěla na grafické bugy, druhá ztroskotala na autorově „snaze“ o co největší počet objektů s nepohlednou texturou.

Šmouhy na plátně

A tak se nakonec dlouho nezabavíte ani v onom splitcreenu. A začnete si všímat dalších, byť drobnějších chyb a nedotažených myšlenek. Proč by se třeba v nějakém módu nemohly překážky na tratích přeskupovat? Třeba z kola na kolo. Nebo aspoň mezi šampionáty. To by jistě prodloužilo herní dobu. A proč není ve hře možné vypnout AI soupeře při split screenu? To by zas odpadl zmatek v hlavách herních začátečníků, kteří nechápou, že ne všechny kuličky na trati patří ostatním osobám u počítače.

A když pořád píši o splitu, musím upozornit, že to je v Prounu vlastně jediný druh multiplayeru. Ačkoliv hra vaše časy z jednotlivých kol porovnává s online výsledky od lidí ze světa, neobsahuje žádné síťové hraní.

Proun je tedy zatím hra s parádní atmosférou, hezkým nápadem a pro mě i citlivým audiovizuálním zpracováním, ale trestuhodně trpí na obsah. Do něj Nizozemci rozhodně nešli prsama, a pokud se kolem Prounu rychle nerozvine činnost komunity, možná se spousta lidí ochudí o jednu velmi příjemnou závodní hru. Teď by si ji však měli aspoň zkusit. Už pro ten pocit. A proto, že je ke stažení zdarma (ale zaplatit byste měli, sluší se to). I za to si nakonec Proun zasluhuje kladné hodnocení.

Ondřej Švára

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.