V minulém díle jste viděli

Právě to, jak si tvůrci dávali s dalšími díly na čas, bylo jednou z mých větších výhrad vůči hře. První vyšel již před půldruhým rokem a pauzy mezi jednotlivými epizodami by většinou stačily na pád osmi italských vlád. Během šesti měsíců čekání už se děj zkrátka vytratí z mysli – proto jsem také v recenzi třetí epizody doporučoval, že bude záhodno si King's Quest zahrát až jako hotové, jednolité dílo.

Hra sleduje osudy budoucího krále Grahama od jeho příjezdu do Daventry, kde se koná rytířský turnaj, jehož vítěz získá titul a místo na dvoře. Mladý a nezkušený dobrodruh – světoběžník se samozřejmě turnaje zúčastní, a nikoho jistě, doufám, nepřekvapí, že v něm nakonec i zvítězí. Kdyby totiž neuspěl, nasedl na morče, nebo co to je Grahamův "oř" vlastně za zvíře, a odcválal zase pryč, hra by nejspíš neměla moc kam pokračovat.

Celé rytířské klání a jeho souboje v síle, rychlosti i vtipu, jsou obsahem první epizody hry, která příjemně překvapila, učarovala svou podmanivou směsicí citlivého situačního humoru, skvělého vyprávění, vážnějších scén a nenásilně implementovaných nápaditých hádanek. Nyní již nicméně lze s lehce nahořklým tónem v hlase prohlásit, že právě úvodní štace byla z celé hry nejlepší, ačkoliv trojka jí silně šlape na paty.

To ale neznamená, že by ty další byly špatné. Druhá epizoda zavedla, v té době již vladaře, Grahama do gobliního vězení, ze kterého musel zachránit své poddané. Ústředním tématem byly pohádky, respektive jejich až maniakální obliba u goblinů. Nálada vrhá o něco temnější stíny – hra představuje mechaniku hladu, kdy se musíte každý den rozhodnout, zda posílíte sebe, či nenecháte umřít na podvýživu někoho z poddaných. Celé divadlo se odehrává na omezeném pódiu několika obrazovek a hybatelem děje je čas, nikoliv prostor, což vede k jistému stereotypu prostředí, ale jako celek se i druhá epizoda hraje příjemně.

Třetí epizoda se kvalitativně přiblížila té první na velice intimní vzdálenost. Hádanky šly trochu stranou, na jejich místo nastoupilo břitké vyprávění sršící humorem a protkané něžně nevinnou romantikou. Milostná avantýra Grahama, chlapa v nejlepších letech, je vtipná, radostná, odlehčená a výborně podaná.

zdroj: Archiv

Ledový přešlap

Závěrečné dvě epizody vyšly v rozestupu pouhého měsíce. Snow Place Like Home (čtvrtá) začíná nadějně – novopečený tatínek Graham se stará o svá dvojčata, ale rodinnou idylu brzy naruší tragédie. Zhrzený Manny, jeden z duelantů v rytířském turnaji z první epizody, kterého Graham porazil i přes jeho podvody a nečisté praktiky, se zmocní králova syna.

Přijde zoufalá snaha o záchranu, strhující dobrodružství, dramatická zápletka? Chyba lávky, následuje totiž shledání po třech minutách, které má znázornit herních osmnáct let, a rodinná dovolená. Všechno je jinak, znovunalezený Alexander skrývá temné tajemství? Opravdu Mannymu utekl, nebo byl vypuštěn? Hra na kočku a myš, intriky, souboj myslí, poutavé finále? Zase špatně.

Hra vás místo toho nechá procházet série místností v ledovém labyrintu, ve kterých, jak v pohádkovém Portalu, musíte řešit hádanky. Bohužel mají úroveň Školního zápisníku Kačera Donalda, ale hlavně působí nepatřičně. Příběh v podstatě nikam neposouvají, jsou ve hře, aby bylo co dělat a čtvrtou kapitolu nešlo označit za interaktivní film. Tvůrci zejména v první epizodě ukázali, že opravdu umí připravit rébusy, které jsou vtipné, a dávají v kontextu zápletky smysl, proč se tedy ve čtyřce uchýlili k tak laciné berličce?

Centrální pointou epizody má zcela jasně být vztah rodiče s potomkem, často kontraproduktivní snaha vést dítě cestou, kterou prošel i otec, a nakonec zjištění, že není od věci bližního milovat takového, jaký je, místo vyumělkovaného ideálu. To je sice, přiznejme si, poněkud provařené téma, ale rozhodně by se s ním dalo pracovat.

Jenže pila kvílí, až to tahá za uši, protože takhle se na ní už nějaký pátek netlačilo. Nové postavy znáte okamžik, citové chvilky se tak míjí účinkem, protože jste si k nim zkrátka ještě nestihli vybudovat vztah. Limonádové ťuťu ňuňu pak hrozně bije do očí, láska se láme přes koleno a na sílu tlačená rodinná pouta působí všelijak, jen ne uvěřitelně. Výjimkou je kouzelná, nestrojená a hluboká náklonnost Grahama a jeho družky Valanice, které naopak uvěříte bezmezně – ale to dost možná prostě proto, že královnu také znáte už od prvního aktu.

Dobrou noc

Poslední kapitola s podtitulem Good Knight na to jde jinak. Dvě dějové linky, které ve všech předchozích výpravách byly jasně oddělené, k sobě natahují ruce a konečky prstů už se téměř dotýkají. Kmet Graham stále tvrdohlavě čeká na ještě jedno dobrodružství, ačkoliv už ani nedokáže vstát z postele. Vnučce při tom vypráví o svém posledním setkání s Mannym, který se ani po desítkách let nedokáže zbavit pocitu křivdy.

Upřímně, od úplného zakončení jsem očekával trochu víc než jen tradiční gilgamešovské prozření (ačkoliv s drobným zvratem). Ale způsob, jakým je představeno, a jak se k němu autoři dostávají, ukazuje, že svůj vypravěčský um neztratili. Zkoumají pomíjivost. Bilancují. Přináší pohled na stáří, vnímání smrti. Pachuť předposlední epizody rázem mizí a na její místo nastupuje zvědavost a v nemenší míře i dojetí.

zdroj: Archiv

Vyřešení Mannyho dějové linie je také uspokojivé, ačkoliv se nemohu ubránit dojmu, že si ho tvůrci lehce vypůjčili z jistého filmu od George Lucase. Hlavní síla ale opět tkví v prezentaci. V tom, jak se příběh odvíjí. Grahamovi už moc neslouží paměť, nedokáže si občas vzpomenout, co kde přesně bylo, a proto se některé scény mění pokaždé, když do nich přijdete, s čímž hra samozřejmě pracuje.

Samotné hádanky trochu recyklují nápady z minulých kapitol, ale nejedná se o žádnou tragédii. Dávají navíc větší smysl než prvoplánová lavina přemisťování dlaždic z předchozího dílu. Je sice poněkud mrzuté, že vynikající mix mrazení, vtipu a chytrých rébusů z A Knight to Remember už se znovu namíchat nepodařilo, ale Good Knight je i přesto kvalitní díl a důstojný závěr série, který dýchá silnou atmosférou s místy veselou a jindy zas zajíkavě posmutnělou příchutí. Hořkosladká. Taková je poslední kapitola.

Suma sumárum

Celou sérii si lze z herního, kvalitativního i stylového hlediska představit tak trochu jako sinusoidu. Leitmotivy se střídají jak přeháňky se slunečními paprsky na Moherských útesech, není tedy úplně snadné popsat styčné plochy. Pár by se jich však našlo.

Krom povedeného stylu vyprávění se jako zlatá nit vine všemi epizodami například výborná práce se zvukem, a hlavně fantastický dabing, který je nenucený, uvěřitelný a vtahuje do děje bez výjimky vždycky. Na druhé straně naopak stojí ovládání postavy. To se také nemění, ani ho bohužel nelze měnit ručně. Je koncipováno na gamepad, a přestože mi po chvíli přestalo vyloženě vadit, nikdy jsem si na něj úplně nezvykl. Za nemožnost zavírat inventář klávesou escape bych navíc někomu nejradši věnoval velice nevraživý pohled, protože jsem kvůli tomu omylem odcházel do menu snad po každé návštěvě inventáře.

Jako celek ale nemám problém hru fanouškům adventur doporučit. První tři díly za to rozhodně stojí a pátý také. Pokud zaskřípete zuby a přežijete dvě tři hodiny nepovedené čtyřky, čeká na vás zbývajících zhruba šestnáct hodin vtipné i chmurné, magické, vážné i rozverné pohádky.