Až za hranicemi vkusu
Zatímco v předchozích dvou případech (viz recenze Deponia a Chaos on Deponia) jsme ale všechny ty vtípky, nekorektní narážky a uhozené nápady sežrali i s navijákem, tentokráte nám některé z nich do žaludku nějak ne a ne sklouznout. Důvod je velmi jednoduchý, Rufus se zkrátka loučí až moc drsným způsobem a dojde i na hodně zvláštní momenty, které jsou všechno, jen ne směšné.
Tentokrát prostě autoři zašli v některých okamžicích až za pomyslnou hranici jakéhokoli vkusu. Za všechny přešlapy můžu jmenovat třeba zcela nemístné vraždění nebo hodně nevkusnou parodii prostituce. Z toho ani Deponia nedokáže udělat vtip, i když si jinak přímo libuje v nekorektnostech.
Pokud se ale přes dvě, možná tři podobná klopýtnutí dokážete přenést, opět se můžete těšit na brilantní vtipy jen těžko hledající hledající konkurenci. Pořád totiž platí, že tady jde především o kvalitní humor. Postavy balancující mezi vážně míněnými charaktery a úsměvnými karikaturami, svět je plný absurdit a dialogy jsou ostré jako břitva, takže téměř vždy tnou do živého. To všechno skutečně funguje i napotřetí a je opravdu škoda, že dobře rozjetý vlak brzdí na trati pár nepříjemných překážek.
Znalost minulosti je základ
Ať už ale Goodbye Deponia nabídne sebelepší humor, je to humor vhodný pouze pro znalce předchozích epizod. Ohromné množství vtipných hlášek nebo propracovaných, klidně i po několik minut budovaných situačních vtipů totiž staví na dvojici předešlých dílů. Pokud tedy přicházíte k sérii jako úplný nováček, moc vám toho neřekne. Nejde přitom jen o samotné vtipy. Hra vás hodí do rozjetého vlaku i příběhově. Menší opáčko před zapnutím třetího dílu určitě přijde vhod všem.
Rufus přeci jen na cestě za svým snem (domovem na Elysiu) ušel dlouhou cestu a osudy starých známých, jako je Bozo či Goal jsou taktéž dosti spletité. O nějaké té záchraně světa ani nemluvě. Jako správné zakončení totiž Goodbye Deponia nezapomíná vůbec na nic a dalo by se říci, že téměř všechny kruhy se na konci uzavírají. Jestli se uzavřou úplně všechny, si už ale budete muset zjistit sami. Když vám to prozradím, přijdete nejen o několik parádních zvratů, ale hlavně o hodně dobrou hru.
Rozpustilé řemeslo
Neskutečně zvláštní herní svět si minimálně jeden průchod ostatně zaslouží. Stejně jako asi dvacítka ostatních her od Daedalicu je i tahle Deponia opět oděná do ručně malované komiksové grafiky. Rozhodně neurazí a na mnoha místech naopak dokáže slušně okouzlit.
Co je ale hlavní, k žertovnému ladění příběhu se rozpustilé tvary doplněné o pestrou paletu barev náramně hodí. Autoři zkrátka mají styl, a když dojde na úžasnou parodii ikon jako je Scooby Doo, hravost a vyzrálost s jakou se Deponia prezentuje, oceníte opravdu hlasitým smíchem.
Nad čím se ale vlastně tak moc podivuji! Daedalic už ukázali mnohokrát předtím, že po formální stránce jim není co vytýkat. Grafika v jejich hrách táhne za jeden provaz s příběhem a hudbou pokaždé a ani tohle loučení není jiné. Přesto ale jeden prvek zaslouží vyzvednout nad všechny ostatní - dabing. Minimálně ten anglický je na špičkové úrovni a obzvláště Kerry Shale v roli Rufuse exceluje.
Klasika s dodatkem
Stejně tradiční jako audiovizuální ztvárnění je i hratelnost. Můžete se těšit na absolutní klasiku žánru plnou sbírání předmětů a řešení hádanek. Podobně jako předchozí dvě hry se však i třetí Deponia diametrálně odlišuje od ostatních značek. Zatímco jinde oceňujeme logické hádanky, které zbytečně neotravují, tady je to úplně opačně. Deponia přímo vyniká absurdními problémy a jejich bizarními řešeními. Všechno to ale vyplývá z povahy příběhu a dokonale celou sérii odlišuje od konkurence.
Žádná jiná hra nepoužívá toaletní papír jako šmirgl a ani vás nenutí utírat si zadek bankovkami. Bohužel je tato vlastnost stejnou měrou požehnáním i prokletím. Takto netradiční styl a hodně vysoká obtížnost holt není pro každého. Na žádnou z hádanek nelze aplikovat selský rozum a ani na ně pohlížet optikou normální člověka.
Celá tahle hra je o Rufusovi - egocentrickém antihrdinovi bez morálních zábran. Radím vám tedy dobře, mozek nechte v loadingu! Goodbye Deponia a vlastně i obě předchozí hry jsou jakousi směskou klasické hratelnosti a hodně unikátního přístupu plného netradičních řešení i bizarních lokací.
Říci vám, že základní principy hry jsou úplně tradiční, ale není k autorům úplně fér. Jeden hodně výrazný a zajímavý prvek se v Goodbye Deponia přeci jen najde. V jistém okamžiku se chopíte trojice postav a hra se svým způsobem rozejde hned do třech směrů. Jedná se o skvělý nápad, který oživuje hratelnost a představuje nějaký vývoj oproti minulým hrám. Zpracování však mohlo být o fous lepší. Někdy autoři moc netuší, jak s trojící postav, a tedy i rozličných linií, naložit. Určitě bych však chtěl podobnou snahu vidět i v jejich budoucích hrách.
Pár kroků zpět
Kdyby tohle byla první podobná hra, asi bych neměl výhrad. Chaos on Deponia však nabídla mnohem dospělejší pojetí příběhu, který si nedovoloval tolik přešlapů, a herně šlo téměř o to stejné. Po třetí už přeci jen některé kusy skládačky tak úplně neštymují dohromady a ani nejsou moc zajímavé.
Goodbye Deponia zkrátka vrací Daedalic o nějaký ten rok dozadu. V drtivé většině případů ji ocení jen fandové předchozích dvou dílů (kteří si obligátně mohou klidně bodík přidat), a na kvality The Night of the Rabbit nemá ani náhodou.
