Přestože v Deathtrap není v podstatě žádný tutoriál, dostanete se do hry velice rychle. Pohled na mapu z ptačího pohledu odhalí cesty, po nichž chodí nepřátele, a jednotlivé „základny“, na kterých se dají postavit věže. A do hry pak samozřejmě zasahujete i se svou postavou, kterou bez problému obsloužíte s pomocí myši a dalších čtyř kláves.
S příchodem nepřátel se však roztáčí kolotoč, ze kterého se nedostanete, dokud nepadne poslední z nich. Vlny protivníků se sice tříští o vaši obranu, ale přeci jen občas někdo proběhne dál než by bylo zdrávo. A tomu se samozřejmě musí zabránit, ideálně prostřednictvím vylepšení obrany za esenci, herní platidlo, které vypadává z každého zabitého nepřítele. V průběhu akce se tak snažíte utěsnit ty nejproblematičtější škvíry v obraně a ke všemu sami ještě postřílet hordu démonů – vaše věže totiž nezadrží všechny nepřátele a ke slovu se tak dostane akční RPG složka.
Rozvážnost nade vše
Často se tedy stane, že z taktických důvodů musíte jednu cestičku kvůli nedostatku esence osadit slabšími kanóny, a logicky pak právě u ní budete trávit většinu času. Akční vsuvky tak příjemně dokáží ozvláštnit tempo a vyzývají k využití speciálních schopností, které se pro jednotlivé postavy liší. Hra vás však neustále nutí udržet si přehled i o ostatních částech bojiště, abyste tam případně doběhli něco postavit či uhasit nejpalčivější problém.
Tempo je však spíše pomalé, a pokud by se měla Deathtrap stát nepřehlednou, lze ji ještě zpomalit. Na jednu stranu je to fajn, na druhou by ale občasné zvýšení tempa neuškodilo. Dynamika celé hry totiž většinu času nedrnká na nervy. Spíše vás s útrpným výrazem nutí sledovat, jak si to k portálu šine potvora, kterou nemáte šanci uhlodat. A ani se nejspíš nemá cenu zoufale snažit. V porovnání třeba se Sanctum či Orcs Must Die! je takové řešení spíš přežitek.
zdroj: Vlastní
Deathtrap celkově po několika úrovních vyčerpá většinu své invence v oblasti potvor, a pak už na vás hází jen to samé v jiném skinu, s lehce upravenou schopností a hlavně s větší porcí zdraví. Což o to, fungovat to může, ale zábava to nijak velká není – na nějakou pestrost zapomenete.
Laťku, co se týče nápadů, nijak zvlášť nezvedá ani design úrovní. Ve hře vás jich čeká celkem 13 + 6 speciálních, ale nečekejte žádné skvělé mapy, které budete chtít hrát znovu a znovu. Většinou jde o příjemný standard, který ale tvůrci nedokáží ozvláštnit novými prvky nebo nápady – prostě tu máš hráči pár cest, můžeš na nich postavit pár pastí, ale jen na místech, která ti určíme… a hraj si, co chceš víc? Svobodu volby, zabrblal bych osobně.
Logická i nelogická omezení
Hru bohužel svazuje celá řada různých omezení. Stavět můžete jen dané druhy pastí na předem daných místech. Po dohrání se vám pak od každé mapy objeví „nová verze“, v níž se trochu změní základy pastí a jejich rozmístění, a samozřejmě posílí i nepřátelé. Celkem si každou mapu můžete projít čtyřikrát, nicméně nápaditost ani v dalších verzích nestoupá.
Nové pasti a jejich vylepšení, které přímo v misi musíte nakoupit za esenci, pak ještě odemykáte rozdělováním zkušenostních bodů a plněním speciálních úkolů. Jiný druh pasti, která po váš bok povolá přátelské verze stvůr, třeba odemknete teprve tehdy, až dosáhnete určité úrovně a pastí první kategorie zabijete dostatek nepřátel. I zde tak zasahují RPG prvky. Nejvýrazněji se projevují při levelování vaší postavy, sběru výbavy a jejím nákupu za zlaťáky, a také jednoduchým systémem tvorby předmětů (při jeho zapnutí hra po posledním patchi bohužel padala).
Deathtrap se pak snaží zaujmout i v multiplayeru, kde bohužel doplácí na příliš malou hráčskou základnu. Už v průběhu early access fáze jsem měl problém najít spoluhráče, při recenzování jsem jej ale přes týdenní snažení nesehnal vůbec. Musím tak vzít za vděk jen dojmy z nehotové verze, ve které multiplayer nabízel příjemnou kombinaci akce i taktiky, zatímco Versus se v jedné z pozdějších verzí přetavil ve velmi zábavný herní mód, v němž útočící hráč mohl k obrazu svému upravit chování potvor a dodat tak jinak předvídatelným mechanismům trochu šťávy.
Krátkost a nepříjemná šeď
Větší pestrost by rozhodně pomohla i grafickému ztvárnění – hlavně poslední úroveň a dva levely, odehrávající se na pustých ostrůvcích, jsou neuvěřitelně chudé a vypadají, jako by je v editoru splácal za odpoledne nepříliš šikovný designér s povrchní znalostí grafiky.
Deathtrap tedy není ani špatná hra, ale zároveň ani extra dobrá hra. Herní mechanismy jsou v základu dobré, takže vás čeká spousta hezkých chvilek, ale rovněž i spousta nudy, která se násobí, čím déle hrajete. Design úrovní je ukrutně uniformní a nemá sílu vás něčím překvapit. Na Deathtrap je tak i přes veškerou snahu vidět, že jde jen o minihru ze série Van Helsing, kterou tvůrci natáhli do velikosti plnohodnotné hry.
