Recenze

The Lord of the Rings: Adventure Card Game – recenze

„Zase další karetní hra,“ vzdychla aspoň půlka čtenářů nalákaná na krásný tolkienovský obrázek a odvrátila se od obrazovky, mrmlajíc: „Copak není na světě dost Hearthstonů a Magiců?“ Ale ne tak rychle, milí přátelé. Být zbrklý se nevyplácí, jak by vám určitě připomněl jeden moudrý starý pastýř stromů. The Lord of the Rings: Adventure Card Game není další free-to-play přírůstek do kompetitivní rodiny, ale pěkně dopředu placené příběhové dobrodružství pro jednoho nebo dva hráče.

Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze

Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild - recenze

Stalo se to po nějakých 30 hodinách hraní. V dungeonu mi chyběla poslední kovová bedna na propojení poslední části elektrického obvodu. Nepamatuji si, jak jsem o bednu přišel, ale už jsem kvůli tomu chtěl celý puzzle poraženecky restartovat, když v tom se mi vybavila vzpomínka na šílenou bouřku před několika dny. Můj Link tehdy nesl na zádech ocelové kopí, udeřil blesk, kopí zafungovalo coby hromosvod, Link se rozsvítil jako vánoční stromeček a z hyrulského hrdiny byl rázem hyrulský steak na well done. Vzpomínka je to bolestivá, ovšem nyní mi vnukla nápad: co kdybych chybějící bednu nahradil právě kopím? I vyhodil jsem zbraň z inventáře. Jen co se na zemi dotkla dvou konců obvodu, začala skrz ní pulzovat elektřina, obvod se propojil a voilá, cesta byla volná. Podobné zážitky by přitom vydaly na celou recenzi. The Legend of Zelda: Breath of the Wild je totiž mimořádně logická hra, která odměňuje přemýšlivé hráče – a která tak skutečně funguje.

The Sojourn – recenze

The Sojourn od studia Shifting Tides je logická hra, sada hádanek, která před hráče klade poměrně kuriózní paradox: Abyste si ji naplno užili, je potřeba u ní přemýšlet bez přemýšlení. Rébusy, které nabízí, je totiž většinou radost řešit, ale běda, jak se pokusíte zamyslet i nad omáčkou okolo.

The Surge - recenze

Hry typu Dark Souls mě vždy fascinovaly. Zatímco v jiných titulech představuje frustrace nepěknou vlastnost, která změní váš pohled na danou hru k horšímu, v případě akčních RPG je obtížnost vlastně důvod, proč je mnozí hrají. Touha zažít frustraci při neustálém prohrávání v náročných soubojích, má zkrátka něco do sebe. A byť je Dark Souls právoplatný král svého žánru, zamiloval jsem si i jeho dva roky starou „kopii“ Lords of the Fallen, kterou spoluvyvíjeli i tvůrci z německého studia Deck13 Interactive. A když se pak objevila zpráva, že stejný tým pracuje na akčním RPG se sci-fi tematikou, vítězoslavně jsem zvedl ruce a pronesl hlasité „WOW“. Teď už jen zbývá otázka, zda se The Surge povedlo naplnit má očekávání. A odpověď? Minimálně v několika bodech zní rozhodně ano. Je tu ale jedno velké ALE.

The Dwarves - recenze

Vynořili se z podzemí jako zlé a zlomyslné postavy. Malí lidé. Obávaní. Jejich sochy pak zdobily zahrady barokních zámků. Trpaslíci. Úsměvní. A když Tolkienův Bilbo vyrazil s partou malých zmatkářů s velkým srdcem zabít draka Šmaka, byl jejich obraz v moderní kultuře dokonán. Bojovní, hluční, moudří a srdeční lamželezové z důlních měst a jeskynních systémů, to jsou naši dnešní trpaslíci. Je těžké najít mezi jejich interpretacemi v knihách a filmech výrazné odchylky. Ty z The Dwarves vede do bitvy s temnými silami Tungdil Zlatoruký a jeho příběh sepsal v knize Trpaslíci německý spisovatel Markus Heitz.

The Bunker - recenze

Pokud zapátráte v dávno zabarikádovaných zákoutích své paměti, možná si vzpomenete, že kdysi existovala ujetá herní šílenost jménem Phantasmagoria. Nebyla jediná svého žánru, médium interaktivního filmu se před nějakými dvaceti lety jala prozkoumat celá řada projektů. Postupem času se od něj však upustilo, což mělo pochopitelně své důvody. Žádnou pozornost jim však nevěnovali tvůrci nové "hry" The Bunker.

The Way - recenze

Ztráta milované osoby je jednou z nejhorších věcí, které kdy může člověk zažít. Tom, hrdina plošinovky The Way, má ale štěstí - pokud se to tedy tak dá vůbec říct. V jeho světě totiž existuje mizivá naděje, že se se svou zesnulou ženou ještě setká. Cesta na cizí planetu v honbě za mytickým ztraceným městem, které ukrývá tajemství nesmrtelnosti, však bude strastiplná.

The Witness - recenze

Každý problém má své řešení a v The Witness si to mnohokrát vyzkoušíte. V říši rébusů a hádanek ani nebudete vědět, čím mozek potrápit dřív. Pakliže milujete IQ testy a rádi bloudíte labyrinty, The Witness se vám určitě zalíbí. Ovšem tato logická hra opravdu nepřináší nic jiného než jen puzzly a zase puzzly. Schází jí atmosféra, přehlednost i jednotící myšlenka. Ne každý si s ní užije opravdovou zábavu. 

The Park – recenze

Zaběhnuté dítě nikdy nevěstí nic dobrého. Pokud však uteče do lokace známé jako Atlantic Island Park, je teprve zaděláno na pořádný průšvih. Děsivé místo, známé z onlinovky The Secret World, je dějištěm krátkého hororu The Park (Steam, homepage), od kterého se obecně čekal zážitek inspirovaný dílem Stephena Kinga, a zároveň experiment ve virtuálním strašení a tak trochu návrat studia Funcom k singleplayerovému zážitku. Je toho hodně, co vývojáři chtěli vměstnat do jedné či dvou hodin hraní. Vyšel jim však jejich pokus, nebo je The Park kraťas, který si můžete nechat ujít? Cesta k rozřešení této otázky vede přes principy herních hororů.

The Swindle - recenze

Premisa stealth plošinovky The Swindle je jednoduchá. Scotland Yard plánuje spuštění velkobratrského zařízení, umožňujícího absolutní přehled nad Londýnem. To by hlavnímu hrdinovi, lupiči z povolání, samozřejmě udělalo nepříjemnou čáru přes rozpočet. A vám také, protože vašim úkolem je nasbírat dostatek peněz, abyste si mohli dovolit koupit vstupenky do různých částí města, a nakonec se pokusili ukrást ultimátní zbraň přímo z pod rukou mechanických "mužů" zákona. Máte pouhých sto dní na to, abyste se propracovali ze slumů přes skladiště, vily, kasina a banky až do policejního okrsku. Pokud se vám to nepodaří, policie spustí ďábelský projekt a vy už Londýn uvidíte jen zpoza mříží.

The Masterplan - recenze

Pokud jste vždycky přemýšleli, jaké by to bylo přepadnout benzínku s punčochou na hlavě a pistolí v ruce, ale pud sebezáchovy vás pokaždé zastavil, mohla by vás hra od studia Shark Punch zaujmout. Ve shora viděné kriminální simulaci The Masterplan se vracíte v čase do sedmdesátých let minulého století a konečným cílem vašich gaunerských choutek není nic jiného než zdánlivě nedobytný Fort Knox.

The Room - recenze

"Další hloupá tabletová hra, která se prodává skoro zadarmo, a délkou nepřesáhne zábavu na jedno odpoledne. Určitě se blbě ovládá, vypadá odporně a je úplně o ničem." Podobně jste možná reagovali při zjištění, že recenzujeme konverzi původně mobilní hry. Vůbec se vám nedivím, ale stejně jde o předsudky živené špatnou pověstí mobilních her a pravdy je v nich opravdu málo. Ve skutečnosti je The Room hra s překvapivou hloubkou, která skvěle vypadá, a hravě strčí do kapsy kdejakou klasickou adventuru nebo zahloubanou nezávislou hru o smyslu života.

The Fall - recenze

Padá kosmonaut, něco si přej! A můžu si přát dobrou hru? Klidně. Dobrou a chytrou? Taky. The Fall je dobrá i chytrá zároveň, stojí za ní jediný člověk (Kanaďan John Warner) a úplně slyším to syčení z publika. Další nezávislá plošinovka? Ssss. The Swapper přes kopírák? Ssss. Hadi předsudků a skepse ale mohou zůstat ve svých doupatech. Ano, hrajete za kosmonauta. Ano, herní mechanismy jsou provázány s hlubší rovinou příběhu. Ne, The Fall není plošinovka. Ve skutečnosti jde o adventurní jednohubku na tři, čtyři hodiny, během kterých uvaří autor z jednoduché premisy překvapivě silný zážitek.

Professor Layton and the Azran Legacy - recenze

Každé herní univerzum má jistou vnitřní logiku. Sadu pravidel, podle nichž hráč řeší vzniklé situace. V Call of Duty všechny postřílíte, v Devil May Cry všechny zmlátíte, v Pokémonech se nikdy nikoho nedotknete, ale vysíláte své zvířecí prostředníky. No a v sérii Professor Layton si pro změnu vždy poradíte vyřešením nějaké hádanky.

Jack Keane and the Fire Within - recenze

Autoři Jack Keane and the Fire Within se nejspíš domnívají, že klasické point-and-click adventury prochází těžkým obdobím. Že když mají fanoušci tohoto svébytného žánru na výběr, raději sáhnou po akčně pojatém 3D titulu. Jinak si totiž jejich křečovitou snahu o akční podání své hry nedokážu vysvětlit.

Lara Croft and the Guardian of Light - recenze

Tohle mi vždycky přišlo krapet na hlavu: symbolem emancipované virtuální hrdinky je silikonová modelka, obložená zbraněmi. Chápu, že vývoj her je pořád ještě především mužský svět, ale že se budou k Laře Croft hlásit i hráčky? Inu, asi je to ideál, ke kterému střední proud tíhne. A lze mu to prominout vždy, když spolu s vnadnou archeoložkou dorazí i výborná hra. Guardian of Light je oproti původní skepsi přesně ten případ a potlesk zaslouží především za skutečnost, že se jeho tvůrci (a jejich investoři) nebáli jít na zavedenou herní sérii docela jinak.

Unto The End – recenze

Snaha byla. Nestačila

The Outer Worlds – recenze

Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.