Payday 2 - recenze
Američané jsou unikátní národ. Krom staré pravdy, že toho docela dost snědí, rádi konzumují i fenomén rozdvojování osobností. Nic prý nesmí vypadat tak, jak logika předpokládá, takže když se jde třeba krást, nesmíte vypadat jako zloděj. A protože módní policie spí asi ještě míň než ta normální, před akcí "banka" stráví Američan víc času v šatníku než nad strategickými plány. Maskování zkrátka do zámořské kultury násilného kýče patří. Je v něm kus národní historie, psychologie i tragiky a je vcelku jedno, zda se inspirujete Batmanem či Texaským masakrem a budete vypadat jak něco, co uteklo z manéže nebo chytalo puky.
Monaco: What's Yours is Mine - recenze
O Monacu se kdysi říkalo, že je to hra, ve které „Pacman potká Hitmana“. Ovšem během strastiplných deseti let vývoje z téhle kombinace vyprchalo mnoho atraktivity. Stihla ji totiž předvést spousta jiných her a Monacu uplavala první vlna rozkvětu nezávislé herní scény. Dnes bychom tedy paradoxně řekli, že hra vysála všechnu zábavu z Hotline Miami a Mark of the Ninja, přitom autoři těchto hitů byly v době prvotního zrodu Monaca ještě děti.
Sanctum 2 - recenze
Kdysi dávno (ne nutně v předaleké galaxii) jsem o prvním Sanctum řekl, že je to spíše příslib nežli plnohodnotná hra a ono se nebylo čemu divit. Map nebylo mnoho, hratelnost a herní koncept byly tehdy do jisté míry experimentální a některé herní mechaniky potřebovaly doladit.
Monster Hunter 3: Ultimate - recenze
Série Monster Hunter je oblíbená především v Japonsku a v USA, u nás (čti v Evropě) ji moc lidí, alespoň dle mého dojmu, nezná. S každým dalším dílem se ale ukazuje, jaká to je škoda. Monster Hunter je totiž oslava hardcore RPG, které se dá hrát stovky hodin, dají se v něm vyrábět meče, brnění, pasti a hlavně tedy lovit obří monstra, která si nedají nic líbit. A když myslím nic, myslím tím nic ve stylu v poslední době populárního Dark Souls.
Signal Ops - recenze
Podělal jsem to. Zrádce utekl dolů pro brokovnici, ale já za ním nemohl, protože mi signál vysílačky končil u schodiště. Vycouval jsem zpátky a přepnul na elektrikáře, čekajícího v boční ulici. Z jeho úhlu pohledu vidím, že podezřelý dům se dá obejít přes sousední střechu. S inženýrem to taky udělám a najdu na druhé straně zadní dveře do patra. Zašramotím paklíčem, dveře odemknu a – ruce vzhůru! Vpadnul jsem zrádci přímo do zad. Ať žije Temný Otec!
Dead Island: Riptide - recenze
Trhlá a dekadentní. Jaká jiná vlastně může být hra, kterou zakázali v Německu? Ale vážně. Dead Island: Riptide má v sobě zvláštní kouzlo přitažlivosti. Je krásná, dynamická a chvílemi i extrémně zábavná, přestože dokáže být i neurvalá, nešetří hejskovskými manýry a hýří divnými chybami.
Army of Two: The Devil's Cartel - recenze
První a druhý díl série Army of Two jsem měl rád. Obě hry kombinovaly ujeté charaktery ústřední dvojice postav s béčkovou akcí a patřičně nepatřičnými vtípky, ale hlavně kladly velký důraz na kooperaci, kterou dnešní střílečky z pohledu třetí osoby nepropagují v takové míře, v jaké by mohly. Když byla oznámena Army of Two: The Devil's Cartel, začal jsem se tudíž těšit na pořádnou dávku propracované kooperace.
Dungeonland - recenze
Zapomeňte na příběh a upozaďte význam zkratky RPG, který se ve spojení s dungeony a kobkami všeobecně skloňuje. Dungeonland je spíše akční mlátička, než nějaká hra na hrdiny, kde je třeba rozvíjet své schopnosti a činit důležitá rozhodnutí. S oběma přimhouřenýma očima by se hra dala označit za brutálně osekaný hack ‘n’ slash, který vás nejdříve vyděsí šíleně vysokou obtížností, aby vzápětí odkryl chytlavé jádro hry, které spočívá procházení tří víceméně náhodně generovaných prostředí a porážení desítek silných nepřátel. Ideálně v multiplayeru.
Dead Space 3 - recenze
V očekávání před vydáním dalšího pokračování původně hororové sci-fi série Dead Space nejspíš každého zajímalo, nakolik příklon k akční stránce potlačí hororovou atmosféru obdivovanou v prvním díle. A nejspíš každý si z traileru nebo dema s nostalgickým posteskem vyvodil, že to prostě nebude stejné. Inu není. No a?
New Super Mario Bros U - recenze
Ke konci Sodovkové džungle měl Mario dvacet životů a spokojeně hopkal po plošinkách směrem k hradu s minibossem. A pak, na jednom ošemetném precizním skoku, přišel postupně o všechny životy a vrátil se na poslední checkpoint v polovině džungle.
Resident Evil 6 - recenze
„Tohle není Resident Evil!“ zahuhňala (drahnou dobu nepoužívanými hlasivkami) zombie, a jako masivní (ne)živá ozvěna se ozvali její nehezky vonící kumpáni: „Tohle není Resident Evil!“ Vzhledem k tomu, že se nakupili v malém prostoru ve značně nezdravém množství, obětoval jsem jeden ze zápalných granátů a proměnil celé skuhrající defilé v mnohem voňavější zdroje světla.
Counter-Strike: Global Offensive - recenze
Před dlouhými 13 lety spatřil světlo světa mod pro Half-Life, který takříkajíc změnil pohled na multiplayer střílečky. Do světa Unreal, Quake a dalších borců se probudil nedomrlý, minimálně z pohledu tehdejších multiplayerových velikánů, tvor. Dalo by se říci ošklivé káčátko. A přece, jak už to tak na světě chodí, se právě ono největší měrou zasadilo o upozadění extrémně rychlé deathmatch akce a masové nastolení taktičtějšího týmového deathmatche. Samozřejmě je řeč o Counter-Strike, který se nyní dočkal skutečného nástupce.
Orcs Must Die! 2 - recenze
Když před necelým rokem vyšel vynikající mix akční hry a tower defense strategie jménem Orcs Must Die!, rozhodně jsem nešetřil chválou a hlavně si užíval perfektní zábavy. Druhý díl jsem si proto nesměl nechat ujít.
LEGO Batman 2: DC Super Heroes - recenze
Gotham City opět obléhají zlověstné síly. Tentokrát však útočí s takovou silou, že už nestačí, aby se jim postavil pouze Batman. Ke svému odboji si musel povolat i další superhrdiny z komiksové stáje DC. Ti s sebou do druhého LEGO Batman dobrodružství přinášejí, vedle potřebného klidu a míru pro tamní obyvatele, svěží větřík, jenž z něj dělá jednu z nejlepších her, která pod LEGO licencí doposud vyšla.
Shank 2 - recenze
Když jsem kdysi dávno psal recenzi na prvního Shanka, přirovnával jsem ho v úvodu k mixu, který jakoby vzešel z hlavy Roberta Rodrigueze a studio Klei Entertainment ho následně předělalo do videoherní podoby. Ani tentokrát se Robertovi nevyhnu, ale dosadím ho na druhý konec rovnice. Tentokrát jde totiž po ulici on a potká vývojáře z Klei, uctivě jim potřese rukou a začne se jich vyptávat na to, co jeho posledním filmům chybí a oni to naopak mají.
Dungeon Defenders - recenze
Dungeon Defenders se už od svého oznámení drží spíš při zemi. To, že o hře nebylo tolik slyšet, ale neznamená, že by měla v klidu ujít vaší pozornosti. Naopak, jedná se o jedno z největších překvapení právě končícího roku, obzvláště pro LAN party pozitivní hráče. Jde o zajímavý a originální mix akčního RPG a tower defense her, které vzaly útokem hlavně chytré mobily. Pamětníci možná zavzpomínají, jak mastili TD mapy pro Warcraft 3. Dungeon Defenders vám LAN orgie s W3 mody v mnohém připomenou, obzvlášť pokud seberete počítače, svezete si je na jedno místo nebo vyrazíte do herny.
Rayman Origins - recenze
Je odvážné přijít v dnešní době s plošinovkou, která sází na zcela tradiční schéma, na jaké jsme byli zvyklí před mnoha lety a chtít za ni běžnou cenu. Žádné XBLA a PSN tituly se slevou, ale pěkně naplno. Mohu však zodpovědně říct, že se tyhle peníze vydané za Rayman Origins vyplatí. Není to inovativní hra, není to hra, která by sázela na moderní prvky, není to typický AAA titul, který na vás dělá ramena. Ale je to pekelně návyková, zábavná a krásná hra, která vás velmi pomalu omotá svými digitálními chapadly a než se nadějete, už jste v jejím pestrobarevném chřtánu.
Serious Sam 3: BFE - recenze
Ani jeden historický pramen se nezmiňuje o tom, že by staroegyptští bohové nosili na očích oranžové zrcadlovky kradené ze šaten jezdců na BMX kolech. Chorvatské studio Croteam si proto takové zjevení muselo vymyslet. Pravda, jejich bůh si ještě nevybudoval velkou tradici, vždyť je věřícími uctíván teprve deset let. Na druhou stranu už jich jsou ale miliony a o tom si takový Anubis, klimbající tisíce let nad hrobkami králů, může nechat opravdu jenom zdát. Croteam vyrobil boha moderního. Je to Serious Sam, bůh lakonicky štěkajícího kulometu. Nesesílá na kacíře hromy, blesky a neplodnost. Trestá je minigunem.
LEGO Harry Potter: Years 5-7 - recenze
K hraní LEGO her potřebujete pouze správnou náturu, smysl pro humor a nesmí vám vadit samotná podstata výtvoru, tedy marketingové propojení dvou produktů ve třetím, tvářícím se jako ojedinělá herní bomba. Pokud ani jednou z těchto vlastností neoplýváte, pak je pro vás LEGO Harry Potter: Years 5-7 ztrátou času, který vám nic a nikdo nenahradí. V opačném případě k vám štěstěna byla nakloněna, protože se chcete a umíte bavit nad lehce infantilní hříčkou, která v počítačovém světě jako zásadní komunikační nástroj používá barevné kostičky stále velmi populární stavebnice.
Renegade Ops - recenze
I obyčejná tuctová střílečka se za určitých okolností může stát neuvěřitelně zábavnou a pořádně adrenalinovou hrou. Tvůrci Just Cause si prostě řekli, že si zkrátí čas nějakou staromilskou izometrickou adrenalinovou akcí a vytvořili Renegade Ops - nejzábavnější titul upadajícího žánru za posledních několik let.
