Plants vs. Zombies: Garden Warfare 2 - recenze
Když před sedmi lety vyšla tower defense hra Plants vs. Zombies, těžko by někdo předpověděl, že to tahle zdánlivá ujetost dotáhne až na konkurenta klasických multiplayerových stříleček, tradičně spjatých s válečnou tématikou. Garden Warfare 2 totiž skutečně je plnohodnotnou střílečkou se vším, co k multiplayerové akci patří. Oproti předchozímu dílu tak nabobtnala do rozměrů normální hry. Otázka ale zní, nakolik je nový obsah evolucí, a nakolik nastavovanou kaší.
Rainbow Six Siege - recenze
Terorismus je dnes mnohem aktuálnější téma než bychom si všichni přáli. Jak asi vypadá boj proti němu z perspektivy zásahových jednotek, zjistíme po dlouhých sedmi letech v dalším díle série Rainbow Six. Ovšem pozor, ze staré ságy zůstalo pouze jméno. Hra s podtitulem Siege zahodila skoro všechno tradiční ve prospěch čistého multiplayeru a vysoce akčního nasazení. Siege je opravdu jiná. Naštěstí ale právě proto stojí za hřích.
A Fistful of Gun - recenze westernové střílečky
Jeden proti všem, tomu se říká výzva. A všichni proti všem? To je hlavně velká zábava. A Fistful of Gun nabízí obojí. Spojuje totiž tradiční zákony Divokého západu se zběsilou videoherní arkádou. Kdo chce, může si v top-down akci zahrát na osamělého hrdinu, ale teprve kooperativní multiplayer nabídne všem pistolníkům to pravé pomyšlení. Škoda jen občasného herního chaosu. Někdy je ten západ na herní obrazovce až příliš divoký.
Warhammer: The End Times - Vermintide - recenze
Na černočerné obloze zlověstně plane chaotitový měsíc Morrslieb a jeho nazelenalý svit zvěstuje zkázu. Zhoubu, která postihne město Ubersreik, protože právě tam dojde k invazi skavenů, obyvatel podzemních tunelů, vražedné rasy krysích mutantů vzešlých z chaotitu. Skaveni věří, že vláda nad celým světem na povrchu je předurčena právě jim. Na vás a třech dalších hrdinech bude, abyste jim to v kooperativní akci Warhammer: The End Times - Vermintide rozmluvili.
Warlocks vs Shadows - recenze
Některé hry se snaží bořit hranice světů a ukázat nové a nevídané obzory. Jiné opatrně berou neotřelé koncepty a snaží se je překovat v herní formu. Někdy přichází na řadu neobvyklé kombinace žánrů a stylů, jindy vývojáři kradou srdce a duše hráčů uměním či vytříbenou poetikou. O nic z toho se ovšem nesnaží nová plošinovka říznutá RPG s názvem Pokud snad Warlocks vs Shadows. Vlastně ani nepotřebujete znát víc než název hry. Jste čaroděj. Zabíjíte stíny.
The Red Solstice - recenze
Na první pohled je The Red Solstice jen další nevýrazná kooperativní akce. Grafika vypadá přinejlepším průměrně a na klasický mustr tvůrci roubují leitmotiv o kvalitách řecké tragédie. Zkrátka jde o titul, do kterého byste asi za normálních okolností spíš nešli. Ovšem pod nevýrazným audiovizuálním zpracováním a klišovitým příběhem se skrývá hra, která nakonec obstojí. Pokud tedy nepatříte do skupiny méně trpělivých a výzvy vás baví.
LA Cops - recenze
Parádní bourák bez střechy, vítr ve vousech, za než by se nemuseli stydět ani nejvyhlášenější hipstři, a letecké sluneční brýle, které dělají z drsných policajtů kreatury běsnící po koblihách. Takové jsou nezbytné propriety nejen všech klasických filmových a seriálových fláků, ale hlavně tvůrců LA Cops, kteří bizarní reimaginaci policajtských sedmdesátek dovádějí až na vrchol absurdity, a v izometrickém světě zhmotňují ta největší klišé s takovou grácií, až je skoro zločinem je nemilovat. A přesto ho s největší pravděpodobností spácháte, protože když se to nehraje moc dobře, ani naolejované kníry nepomohou.
Magicka 2 - recenze
Čtyři roky! To je docela dlouhá doba. Z puberťačky se stane dospělá a cílevědomá žena, prezident si odkroutí celé volební období a vědátoři stihnou přijít na nových sedmdesát osm běžných potravin, jejichž konzumace vás zaručeně zabije. Stejnou dobu měli vývojáři ze studia Pieces Interactive, aby pod hlavičkou Paradox Interactive navázali na první Magicku od studia Arrowhead. Zmíněná hra se zapsala do povědomí ikonickým systémem kouzlení, který nabízel netušené možnosti a divoké kombinace různých magií, ale také mizerným technickým stavem, a po chvíli hraní ubíjejícím stereotypem. První díl však rozhodně představoval solidní základ, takže jsme byli všichni zvědaví, do jakých nebeských výšin na něm vztyčí vývojáři svou kouzelnickou věž v pokračování.
Guns, Gore & Cannoli - recenze mafiánské střílečky
„Přidej se k mafii, poznáš prima lidi a pak je můžeš rozstřílet na sračky!“ Přesně touhle větou si nakonec zaháčkovala organizace, vedená dvojníkem Marlona Branda, drsňáka Vinnieho Cannoliho. Slíbila mu prachy, ženy, chlast, zkrátka všechno, po čem by mohl toužit. Jako protiváhu za přepych ho však vyslala na výlet do Thugtownu, který se z nějakého důvodu potýká s nemrtvým problémem, a Vinnie by ho mohl vyřešit rozžhaveným olovem.
Evolve - recenze
Týmové střílečky mívají problém, že stojí a padají na, uhodli jste, týmu. Není divu, že úspěch multiplayerových akcí se drolí na řežby, kde vystačíte s individuálním skillem, a vedle toho několik málo úzce profilovaných, většinou „realistických“, válečných her, kde to bez socializace v klanech nemá valného smyslu. Existují samozřejmě výjimky, ale potvrzují pravidlo: abyste si týmovou střílečku užili, potřebujete k sobě spoluhráče, kteří se po spawnu nerozutečou každý svým směrem, a kteří znají své role. A jestli někde platí, že tým je tak silný, jako jeho nejslabší článek. Tak je to v Evolve.
Dying Light - recenze
Mezi nejpalčivější problémy Dying Light patří velké ambice tvůrců a z toho plynoucí velká očekávání ze strany hráčů. Přes parádní trailery a našláplou kampaň Dying Light namlsala prostý herní lid na zombie akci z otevřeného světa, která nejde daleko ani pro nějaký ten efektní "Mirror's Edge moment". A realita? Skutek utek! Dying Light je spíše generická záležitost často hraničící s nudou, která jako první letošní titul ukázkově zahazuje svůj potenciál.
Borderlands: The Pre-Sequel - recenze
Druhý díl Borderlands patří k mým nejoblíbenějším kooperativním hrám. Kombinace svižné hratelnosti, šílených postav, praštěného humoru a kvadrilionu zbraní funguje výborně a zdálo by se, že jde vlastně o univerzální recept na úspěch. Ne vždy ale platí, že jsou kvalitní recept a správné ingredience zárukou úspěchu v podobě výborné hry. Bez šikovného kuchaře dobré jídlo nevznikne a bez šikovných vývojářů zase můžete zapomenout na výbornou hru. Borderlands: The Pre-Sequel je toho důkazem, když tvůrci z Gearboxu přenechali vývoj kolegům z 2K Australia. K dispozici měli všechny potřebné podklady a jistě i někoho z Gearboxu na drátě. Přesto je poznat, že Borderlands: The Pre-Sequel je dílo někoho jiného než Gearboxu.
Crimsonland - recenze
Školní lavice vám opět žerou velkou porci volného času a rádi byste proto hráli na noteboocích, zatímco se špičkujete se spolužáky? Případně si potřebujete v práci dát pauzu, ale na pracovním notebooku nic nového nerozběhnete? Crimsonland by vám mohl v obou případech pomoct. Jde o dostatečně bezhlavou hru a ve více lidech je rozhodně i zábavná.
Divinity: Original Sin - recenze
Hráči, co žehrají v diskusích, že už hry nejsou, co bývaly, obtížnost se rapidně snižuje a noví hráči oldschool peckám vlastně vůbec nerozumí, nyní musí chrochtat blahem a od svého PC se jen tak nehnou. Pokud lze totiž o Divinity: Original Sin od Larian Studios něco opravdu říci, pak to, že do puntíku naplňuje význam zkratky RPG, čili v excelentní a moderní podobě realizuje koncept her jako Ultima nebo Baldur's Gate. Je snad možné, aby současné RPG mělo lepší reference?
Fractured Soul - recenze
Dvojité vidění nemusí být pokaždé důsledek dlouhého posezení v pivnici. A ne vždy na sebe musí tenhle efekt lepit nepříjemné následky spojené s dezorientací. Naopak to může být i zábava a vrchol umění v sebeovládání. Své o tom vědí Endgame Studios, kteří před dvěma lety vydali na 3DS nenápadnou, ale o to povedenější plošinovku, co dokonale využila jeho dva displeje.
LEGO Marvel Super Heroes - recenze
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nápis LEGO na přebalu her už nějaký ten pátek plní funkci pečetě kvality. LEGO hry jsou zábavné akční 3D adventury, které nám (hlavně v posledních letech) přinášejí zábavu na motivy známých filmových a komiksových hrdinů. Po Star Wars, Batmanovi, Indiana Jonesovi a Lord of the Rings v LEGO kabátku nyní přicházejí na přetřes akční hrdinové ze stáje Marvel.
Payday 2 - recenze
Američané jsou unikátní národ. Krom staré pravdy, že toho docela dost snědí, rádi konzumují i fenomén rozdvojování osobností. Nic prý nesmí vypadat tak, jak logika předpokládá, takže když se jde třeba krást, nesmíte vypadat jako zloděj. A protože módní policie spí asi ještě míň než ta normální, před akcí "banka" stráví Američan víc času v šatníku než nad strategickými plány. Maskování zkrátka do zámořské kultury násilného kýče patří. Je v něm kus národní historie, psychologie i tragiky a je vcelku jedno, zda se inspirujete Batmanem či Texaským masakrem a budete vypadat jak něco, co uteklo z manéže nebo chytalo puky.
Monaco: What's Yours is Mine - recenze
O Monacu se kdysi říkalo, že je to hra, ve které „Pacman potká Hitmana“. Ovšem během strastiplných deseti let vývoje z téhle kombinace vyprchalo mnoho atraktivity. Stihla ji totiž předvést spousta jiných her a Monacu uplavala první vlna rozkvětu nezávislé herní scény. Dnes bychom tedy paradoxně řekli, že hra vysála všechnu zábavu z Hotline Miami a Mark of the Ninja, přitom autoři těchto hitů byly v době prvotního zrodu Monaca ještě děti.
Sanctum 2 - recenze
Kdysi dávno (ne nutně v předaleké galaxii) jsem o prvním Sanctum řekl, že je to spíše příslib nežli plnohodnotná hra a ono se nebylo čemu divit. Map nebylo mnoho, hratelnost a herní koncept byly tehdy do jisté míry experimentální a některé herní mechaniky potřebovaly doladit.
Signal Ops - recenze
Podělal jsem to. Zrádce utekl dolů pro brokovnici, ale já za ním nemohl, protože mi signál vysílačky končil u schodiště. Vycouval jsem zpátky a přepnul na elektrikáře, čekajícího v boční ulici. Z jeho úhlu pohledu vidím, že podezřelý dům se dá obejít přes sousední střechu. S inženýrem to taky udělám a najdu na druhé straně zadní dveře do patra. Zašramotím paklíčem, dveře odemknu a – ruce vzhůru! Vpadnul jsem zrádci přímo do zad. Ať žije Temný Otec!
