Předpokládám, že vůbec, protože tak se to v současnosti nosí, a taky protože spousta recenzentů jsou troubové. Fakt, vím to z první ruky. Disponuju vedením, kterým bych mohl lasovat Jupiter a ještě na košilku by zbylo. Co to znamená v praxi? Že jsem se nechal zvábit cizími hlasy, koupil za sedm dolarů a šestadvacet centů Starseed Pilgrim a... cítil něco jako rozpaky.
Tím spíš pochopím, že když teď napíšu, abys těch sedm dolarů šestadvacet centů vysolil taky, věnuješ téhle větě v lepším případě tázavý, v horším výsměšný pohled. Za v přepočtu něco ke sto padesáti korunám lze přece pořídit tolik čitelnější, spolehlivější legrace! Třeba lístek do kina. Nebo útlou knihu. Vstupenku na koncert. Pět piv!
Ale co když ti ještě napíšu, že v tomhle případě dostaneš za svoje peníze zážitek, který v kině neuvidíš, v knize se ho nedočteš, kapela ti ho nezahraje a fajn, možná se k němu dokážeš propít, ale nebudeš si to pamatovat? Starseed Pilgrim je oproti tomu zábava z ranku nezapomenutelných. Nikdy totiž nezapomenu, jak jsem se první minuty marně rozhlížel s titěrným panákem, nervózně jsme spolu popocházeli tam a zpátky a vyhlíželi TO NĚCO, o čem poslední týdny víří kulturní tamtamy.
To něco samozřejmě nepřicházelo a namísto něj se obrazovkou rozlézaly barevné čtverce, při každém skoku mi pod nohou svítilo takové či onaké číslo, pak jsem se najednou propadl někam úplně do pryč a k čertu s tím, pro tohle jsem obětoval kino a četbu a hudbu a alkohol? Ale protože sebetrýzeň je moje druhé jméno, posbíral jsem odhodlání a do hry se zkusil vrátit. A všímat si, co přesně se děje. Vnímat barvy a ikony semínek, kterými třicet pixelů vysoký hrdina disponuje, a která může vsázet do čtverců pod sebou. Zkusil jsem revoluční přístup, který v naší době obecně moc nefrčí – spoléhat na vlastní úsudek a hlavně se učit.
Odměna? Kdyby David Bowman na cestě k mimozemskému monolitu skutečně zahlásil „bože, je to plné hvězd!“, mohl bych ho teď citovat, ale on namísto toho jen soustředěně funěl, takže se musíme spokojit s konstatováním, že je to tu vážně plné hvězd, ale tak trochu naruby.
Starseed Pilgrim se zážitku z filmové cesty k Jupiteru (který máme pár odstavců hezky v lasu, perfektní!) a dál blíží co do nepostižitelnosti svého kouzla. Oproti Kubrickově cílenému mindfucku tu ale všechno poctivě rozklíčujete a osvojování si herních principů je povznášející. Doslova.
Přes úskalí vás ke hvězdám vynese zprvu především trpělivost a záhy pak pečlivé plánování. V tuhle chvíli mi, drahý čtenáři, prosím odpusť, že nemůžu být konkrétní – už teď jsem prozradil víc, než bych v ideálním světě musel. Dál je to skutečně jen na tvé víře v můj úsudek, respektive schopnosti vztáhnout si ho k tomu svému, a ke svým herním preferencím. Pro jejich klidné spaní můžu konstatovat, že Starseed Pilgrim JE logická hra, ale zároveň je to konstatování podobně mělké, jako označit Vesmírnou odyseu za „film s kosmickými loděmi“.
V jednu chvíli se hra totiž kloní spíš k Minecraftu, jenomže v tu samou chvíli bez ostychu vrká s plošinovkami jako byl Knytt nebo Fez. A doopravdy? Doopravdy jde o zcela svébytné dílo. Uvnitř světa bez hranic zapojíte svá logická i emoční centra naplno, budete nuceni plánovat dopředu i dozadu a ještě u toho stíhat myslet na druhé a třetí plány, ke kterým odkazuje zdánlivě nepřítomná, ale ve skutečnosti velice chytrá symbolika.
A co je nejhorší – kombinace výše uvedeného chytne a nepustí. Znovu a znovu budete opakovat konkrétní výlety v naději, že tentokrát to dopadne lépe, že tentokrát vás varhany temnoty nedostihnou, že tentokrát se vzepnete tam, kde se to včera zdálo být nemožné. Když napíšu, že bych mohl hrát Starseed Pilgrim celý život, samozřejmě přeháním. Na tuhle hru totiž jeden život možná ani nestačí!
Zásadní díl úspěchu nese i naprosto úsporný design VŠEHO, co v ní potkáte. Ruce si vystačí se šipkami a mezerníkem, oči s barvami (hra mimochodem vychází vstříc i barvoslepým) a jedinou číslicí. Manuálu se blíží jen sporadické nápisy v prostoru, které básnickou formou napovídají, jak se popasovat s děním na obrazovce. Hudba šumí v podkresu a reaguje na veškerou akci i reakci, zvoní a duní a kaboní se a raduje, když se raduješ taky.
A právě tohle, když už nic jiného, mi drahý čtenáři prosím věř: Starseed Pilgrim je ohromná, čirá radost, bez jediného flíčku a škobrtnutí, pokud tedy nezakopneš o čas investovaný do pochopení základních principů. Možná tě vlastně, čtenáři můj z nejmilejších, fáze zoufalé nechápavosti docela mine, protože pravděpodobnost, že jsi daleko chytřejší, než darebný kritik, je přece astronomická. Nejsem víc, než trouba, co píše o hrách. Ale zrovna teď hraju Starseed Pilgrim a o tom se nedá napsat jinak.
