Když ale nedávno vyšlo DLC pro Battlefield 3 s názvem Close Quarters, kde nejsou žádná vozidla a vše je orientováno na boj na blízko, hned člověku vytanul na mysli průměrný vzhled úrovně z Modern Warfare 3. A když jsem do hry poprvé skočil a za dvě minuty stihl sedmkrát zemřít, protože moje návyky z tradičních map nefungovaly, skoro jsem dal kritikům za pravdu. Skoro. Jenže když dva dělají totéž... tak to vůbec, vůbec nemusí být totéž.
Dokolečka dokola, nezastavovat se!
Před vydáním Close Quarters panoval v komunitě strach, že se nové mapy budou podobat Metru pro 64 hráčů a vše bude špatně, protože Battlefield 3 je přece dělaný na velké mapy, vozidla apod. Naštěstí k ničemu podobnému nedošlo. Metro HC na 64 hráčů si užívám, protože to je naprostý relax, ale je to pravý opak Close Quarters. V Metru se vytvoří dva až tři body, kde se odehrává veškerý boj, takže váš úspěch závisí na perfektní znalosti těch nejmenších zákoutí. Víte, kde vykukují střelci, kde jde ještě hodit granát, kde na vás už dostřelí na schodišti atd.
Mapy v Close Quarters jsou ale založené na cyklickém pohybu úrovněmi. Nejsou tu dva spawn pointy, ale spawnuje se náhodně nebo na členovi družstva. Bitva pak cirkuluje celou mapou bez ohledu na počet hráčů. Prakticky se nestává, že by se někde zasekla. Dá se tedy říci, že jsme zase u MW3, kde mapy také motivují ke zběsilejšímu bojovému víření.
Víc lidí = větší bordel
Jakmile jsem si zvykl na vysoké tempo hry v Close Quarters, uvědomil jsem si, že navzdory všemu je to pořád Battlefield 3 a některé věci se prostě nemění. Nejsou tu šílené perky a bonusy za killstreaky, pořád jste to vy, váš tým a tedy primárně vaše zbraň. Jen (pokud se budeme bavit o hrách za účasti 24 hráčů a víc) ustupuje týmovost ve prospěch reflexů a vlastního odhadu situace. V základní hře, když jste umřeli, většinou jste věděli, v čem jste udělali chybu, co jste přehlédli, kde jste něco neodhadli, kde byl ten druhý prostě lepší.
Tady se vám ale může stát, že i kdybyste se na hlavu stavěli, tak vás někdo sundá, protože „sorry, hochu, náhoda, měl jsi mě v zádech“. To se samozřejmě mění s počtem hráčů. Na většinu map vidím 24 hráčů jako maximum, pokud chcete mít ve hře prostor pro taktiku. Účastnil jsem se ale i bitvy o Pevnost Donya v 64 lidech a kupodivu to nebyl takový chaos, jak by se dalo čekat – ale týmová hra už je v takovém případě opravdu minimální.
zdroj: Archiv
RPG a jiné výbušniny prosím odložte u vstupu
Se změnou map se logicky mění i pravidla - nevynucená i vynucená. V novém typu hry Conquest Domination totiž funguje obsazování vlajek mnohem rychleji. Žádné okusování nehtů, když jste pomalu sledovali sjíždět cizí vlajku. Tady je to hotovo za pár sekund. Je to logické, při zachování původní doby by nikdo nic neobsadil, protože by jej stoprocentně někdo sundal.
Navíc tenhle prvek nahrává větší dynamice hry a přelévání boje z jedné strany na druhou...ehm, tedy vlastně dokola. Další změnu najdete nejspíše u většiny serverů – žádná RPG, miny a granátomety. Někdo povoluje granátomety, RPG jsem zažil jen jednou a je to nekontrolované maso. Ač prosazuji jejich používání v běžných hrách proti pěchotě (ostatně, fungují tak i v reálu), tady to jen kazí hru.
Tluče brokovnice, tluče na buben
U výbavy a zbraní je vidět, že se hráči logicky přizpůsobili novým podmínkám. Protitankové miny jsou vám nanic, protože tu nejsou tanky. Průzkumný dron je vám nanic, protože než s ním něco uděláte, jste mrtví. Užitečnost oživování je diskutabilní a závisí na počtu hráčů. Velmi často vás nějaký ten dobrák oživí jen pro body bez analýzy situace, což vyústí ve vaši okamžitou smrt. Hlavně, že on má sto bodů...
Ze zbraní jasně dominují ty na blízko, což nepřekvapuje. Na sniperky narazíte jen výjimečně, pokud nejde o kombinované. A konečně někdo dokopal ty prachmizerné scouty, aby běhali po mapě a nebyli zalezlí jako snipeři! Já jsem vyměnil svou věrnou A-91 za bubnovou brokovnici DAO-12 a nebyl jsem sám. Kulomety, těžší útočné pušky a brokovnice hrají prim. Velmi často stojíte proti soupeři překvapení, že jste na sebe narazili - kdo má větší "klacek", ten vyhrál.
Přiznám se, že jsem si všechny nové zbraně ještě neodemkl, ale naprosto jsem se zamiloval do brutální brokovnice SPAS-12. Mám pocit, že jedna rána do těla rovnou zabíjí, což dělá z faktu, že je to pumpa, jen drobnou nepříjemnost. Cítím ve vzduchu nerfnutí. Neznamená to ale, že je jedno s čím střílíte, naopak. Jelikož hra stojí na intenzivních střetech, musíte si dobře rozmyslet, čím bude vaše zbraň ověšená. A samozřejmě, z pistolí nejsou jen zbraně poslední pomoci.
Jsou malé, ale šikovné
Zničitelnost prostředí není logicky absolutní, to by se vám baráky sesypaly na hlavu. Je zde ale miliarda předmětů, které podléhají zkáze, jak do nich buší průrazné kulky. Pokud hrajete v méně hráčích, kdy do hry vstupuje taktika, je znalost materiálů na mapách důležitá. Víte, že je soupeř za zdí? A ví on, že je to jen buňka z laciného plastu? Počastujte jej znalostí v olověné podobě. Jinak se mapy krásně mění před očima a musím říct, že je to impresivní pohled, zvláště ke konci bitvy.
Z nových map jsem si dlouho nemohl vybrat favorita a často své preference střídal. Industriální Scrapmetal jsem původně nesnášel, ale když jsem se naučil, jak zde proudí bitva, sedli jsme si. To vlastně platí o všech mapách. Nemám moc rád Ziba Tower, což pramení z toho, že točitá schodiště a modernistický ráz totálně anulují jakýkoliv smysl pro orientaci. Naopak jsem se zabouchl do Pevnost Donya pro pseudoarabskou architekturu, která je někde na půli cesty mezi Alhambrou a vilou nevkusného šejka ze Zálivu. Je to mapa velká, má několik podlaží a hlavně, dá se na ní slušně taktizovat. Operation 925 chce asi nejvíce přizpůsobivosti. Tři úrovně – garáže, kafetérie a hlavně kanceláře jsou dispozičně zcela odlišné a třeba v garážích je tolik prostoru, že si můžete brokovnici strčit za klobouk (a v kanclech s ní zase dělat machra).
zdroj: Archiv
Reálné poměřování, kdo ho má většího
Tím ovšem novinky (a kopírky) nekončí. Ačkoliv není mód Gun Master původně z CoD, v poslední době slavil úspěch a tak si jej půjčil i Battlefield 3. Pravidla jsou jednoduchá. Na začátku má každý pistoli a nůž. Za každá dvě zabití dostanete lepší zbraň, a když se vyšplháte až na vrchol žebříčku, kdy třímáte ultimátní kanón, musíte provést zabití nožem a tak vyhrát. Problém tkví v tom, že v té době už mají pořádné zbraně všichni.
Původně jsem chtěl frkat, že je to demotivační, protože špatní hráči se zaseknou u pistolky, zatímco „skilleři“ je drtí v nekonečném cyklu automaty, ale ukázalo se, že je Gun Master skvělá zábava i pro chudáky jako já, kteří si s pistolemi moc nerozumí. Není tak těžké killy sbírat a lepší zbraň neznamená, že je automaticky lepší pro vás. Opět je to jen o přizpůsobivosti. Když mi místo automatické pistole vrazili do ruky revolver jako „lepší“, vždy jsem plakal, protože mi jeho kadence nesedí. A právě tak se pozná dobrý hráč -zvládne zabíjet se vším.
Prostě eventualita, ne povinnost
Close Quarters tedy rozhodně není standardním produktem, který byste čekali u Battlefield 3. Není to Back to Karkand. Což ale neznamená, že je to špatné DLC. Je to pokus o něco jiného a je jen na vás, co ve hře preferujete, co od ní čekáte. Já jsem, navzdory velké nedůvěře (nemám cyklický boj na menších mapách rád) byl velmi příjemně překvapen. Ano, může to být bordel na kolečkách, ale také to může být napínavá taktická hra, když dáte dokupy jen pár lidí.
Za mě je to jasný palec nahoru, protože mi dává větší svobodu ve výběru stylu dle momentální nálady. Doposud jsme totiž měli na pěchotní boje již zmíněné „zasekávací“ Metro, Dámavand a podobně „zasekávací“ Bazár. Neříkám, že se zase s radostí nevytáhnu Javelin nebo nesešrotuju pár tanků pomocí min a RPG, ale vím, že když budu chtít ryze pěchotní kus nebo totální peklo na zemi, můžu nakliknout Close Quarters.
