Nové platformy. Nový engine. Nový protagonista. Nový příběh. A už žádný Desmond. Assassin's Creed Unity byl naprosto ideálním odrazovým můstkem pro rozjezd nové éry série, která patří mezi nejzvučnější značky v celém herním průmyslu. Vývojáři však tuto příležitost promarnili, svou marketingovou kampaní na sebe upletli bič a naservírovali hru, která se zapíše do historie jako „prostě jen další Assassin“.
Unity dává zapomenout na námořní Black Flag nebo venkovní AC II a vrací se k městským kořenům ságy. Krom Paříže se podíváte ještě do Versailles, ale mezi touto dvojicí lokací se akorát teleportujete, mimo zástavbu v podstatě nezavítáte a komu tedy nesedla mořeplavba z minulých dvou dílů, bude u suchozemského Unity spokojenější. Vrací se i klasická náplň. Splýváte s davy, pronásledujete cíle, šplháte po budovách, obhlížíte nepřátelské bašty, plánujete vraždy, unikáte z místa činu… A kolikrát u toho nadáváte.
Starý pes
Neviditelné kontextové mechanismy v pozadí občas rozhodnou, že vaše postavička během sprintování začne zničehonic hopsat po vedlejším plotě. Nebo odmítne vlézt do otevřeného okna, ledaže se otevřené okno zrovna snažíte oblézt – v tom případě do něj naopak jistojistě vleze. Jako na potvoru.
Je až neuvěřitelné, že i sedm let po vydání prvního dílu série trpí těmi samými frustrujícími problémy s ovládáním. Udělat intuitivní parkour v otevřeném světě není vůbec jednoduché a Assassin's Creed Unity stále cupitá elegantněji než většina konkurence, leč za tuto alibistickou výmluvu se nemůže schovávat donekonečna.
Někdy tuze uspokojivý, jindy zase frustrující pohyb po světě navíc umocňuje novinka v podobě interiérů. Jsou detailně vymodelované, plné života a zkrátka překrásné. Poprvé v sérii můžete do spousty domů vcházet a kochat se detailními zdobnými vnitřnostmi, jenže zkuste se pak z takového labyrintu úzkých chodbiček rychle vymotat, když vám zadek ohryzává armáda templářských pistolí. Pět metrů sprint, náraz do zdi, šest metrů sprint, náraz do zdi, nechtěné zavěšení se na zábradlí, neochota postavy ze zábradlí seskočit, smrt a repete.
zdroj: Vlastní
Stejně neuvěřitelné je, že vedle stoprocentně spolehlivého parkouru nadále chybí i pohodlně ovladatelný stealth. Plížením strávíte spoustu času, ale přitlačení k překážkám stále není dostatečně responzivní a polobůh v hlavní roli stále neumí oblézat devadesátistupňové rohy. Když se doplazí na konec zídky, která za rohem pokračuje, musí se od překážky odlepit, riskovat detekci, roh normálně obejít a zase se přilepit. Nechápu. Tohle jsou dnes už naprosté základy a výsledkem je, že se hra v mnoha situacích prostě nehraje moc dobře.
V rámci fair play je nutné podotknout, že tvůrci na parkouru přeci jen trochu zapracovali a nejde o ctrl+c a ctrl+v z minula. Nejmilejší novinkou je schopnost hrdiny konečně rychlé slézat dolů. Sprintujete po střeše a namísto hopsacího tlačítka přidržíte tlačítko padací, čímž zahájíte bleskový sestup přes nejbližší hranu.
Už nemusíte zastavovat těsně před koncem střechy a drtit sestupový čudlík. Hra to udělá za vás a výsledek je mile intuitivní. Potěšilo mě i to, že asasín konečně umí zdolávat i šikmé plochy jako např. šedesátistupňové taškové střechy, a že po nich už jen beznadějně neklouže.
Monsiuer Arno
Assassin's Creed Unity se odehrává na pozadí Velké francouzské revoluce, byť v praxi jde o osobní pouť Arna Victora Doriana, kterého více než politika zajímá Élise de la Serre, jeho milovaná z dětství. Jenže stejně jako Romeo nemohl randit s dcerou Kapuletů, nemůže Arno dost dobře randit se slečnou od templářů. Nebo může…? Vždyť láska i přes hory přenáší a není divu, že francouzská hra odehrávající se ve francouzském státě je vlastně milostným příběhem.
Když byl Arno malý, zavraždili mu otce, a když byl Arno o nějakých deset let starší, zavraždili otce Élise. Co naplat, je revoluce a padají hlavy. Chudák Dorian jr. to odskákal, skončil v Bastile, od svého spoluvězně se nechal zverbovat do řádu asasínů a vyrazil za osobní mstou. Bon Voyage! Postavy sice mluví perfektní angličtinou bez přízvuku (čili žádný Ezio), ale občas do toho přihodí merci, mademoiselle a autentickou výslovnost jmen i názvů.
zdroj: Archiv
Arno je uštěpačný chytrolín a přirozený talent. Ještě než vůbec přišel do styku s asasíny (pomineme-li fakt, že jeho otec byl asasínem celou dobu), už uměl hopsat po pařížských střechách, bleskově lézt a bez mrknutí oka padat z desetimetrových výšek. Co více, zvonkové alarmy sabotoval vystřelovací čepelí ještě předtím, než mu byla tato ikonická zbraň slavnostně předána po vstupu do řádu, což je pěkná díra ve scénáři.
Mimochodem, alarmy teoreticky fungují podobně jako Far Cry a jde o další prvek, který Ubisoft strká do několika svých her najednou. „Teoreticky“ říkám proto, že umělá inteligence nepřátel je náramně hloupá, a i když vojáček najde na zemi několik ještě teplých těl svých kolegů, akorát na pár vteřin zbystří a zase se vrátí ke svému čučení do zdi. Alarm nezburcuje. A vlastně ho kolikrát nezburcuje ani při otevřených konfliktech – jednou jsem takhle utíkal jako by mě na nože brali, v patách dobrá dvacítka nepřátel a misi jsem přesto dokončil s tichošlápkovým bonusem za nespuštění alarmu. Inu dobrá. Děkuji pěkně.
Peníze, nebo život
Ve výsledku jsem byl za tupost svých oponentů rád, protože Unity je nejtěžší díl z celé série Assassin’s Creed - během hraní jsem umřel víckrát, než ve všech ostatních dílech série dohromady. Stačí pár ran (někdy doslova) a jdete k zemi. Nepřátelé se konečně nebojí útočit najednou, a jakmile se od nich vzdálíte na pár metrů, už tahají zpoza opasků pistole s nemožně přesnou muškou. Nemám problém s umíráním (bavíme se stále o hrách, ano?). Problémem je, že jsem kolikrát umíral s pocitem, to to nebylo fér.
V bitkách jsem postrádal dostatečnou odezvu při zásazích, což činilo problémy s řetězením útoků, protože kvůli neexaktním animacím člověk kolikrát nevěděl, zda se trefil, nebo ne. Co více, zlobivá kamera zaclání ve výhledu a zejména v interiérech tak vznikají trable s časováním protiútoků, poněvadž kolikrát nevidíte, že vůbec někdo útočí.
Při střelbě zase mnohokrát nevidíte přes Arnovu hlavu, nemluvě o tom, že hrdina se občas zasekne v jedné póze, odmítne uskakovat a následuje zdlouhavý loading. Nevím, jestli je to selektivní paměť nebo jsem teď prostě jen zhýčkán excelentním soubojovým systémem z Shadow of Mordor, ale na šerm v předchozích dílech vzpomínám raději.
Assassin’s Creed Unity je těžká hra, kterou si můžete výrazně ulehčit nákupem silnějších zbraní a odolnějších obleků, díky čemuž v podstatě levelujete. Na výběr jsou stovky kombinací, jenže je to drahá sranda. Jakože hodně drahá – při hraní jsem se soustředil na plnění příběhových misí a ani na začátku druhé poloviny dějové linky jsem neměl dost peněz na nákup smysluplně lepší výbavy.
Hra vám přitom konstantně připomíná, ať si něco lepšího pořídíte a nápor všemožných vyskakujících zpráviček vede až ke komickým situacím, kdy jedna překrývá druhou a vy si tu první nemůžete přečíst, dokud nezmizí ta druhá. Přebujelý HUD lze naštěstí v menu osekat.
zdroj: Archiv
Co s tím? Buď strávíte hodiny a hodiny plněním vedlejších úkolů a vybíráním truhel (některé otevřete jen skrze mobilní aplikaci a jiné jsou zase svázané s online účtem od Ubi, což úžasně bortí pocit imerze), nebo jednoduše vysolíte skutečné peníze, nakoupíte herní měnu a za ní pořídíte lepší vercajk. Nebavíme se teď o žádných zanedbatelných mikrotransakcích – za největší balík in-game kreditů dáte bezmála tři tisíce korun, skoro dvojnásobek ceny samotné hry.
Celé to už nebezpečně hraničí s praktikami free to play titulů, které stojí na následujícím modelu: „Milý hráči, buď budeš grindovat, nebo pustíš pár peněz a my tě na oplátku pustíme dál.“ O vysloveně tupé grindování zde sice ještě nejde – vyšetřování vražd nebo rozlouskávání Nostradamových šifer jsou zábavné vedlejší aktivity, a lov truhel je vlastně taky fajn, protože překrásnou virtuální Paříž je radost prozkoumávat. Pokud si ale chcete v Unity užít jen hlavní příběh, tak vás vysoká obtížnost pořádně potrápí.
Párkrát jsem měl už sto chutí prohodit ovladač oknem, až jsem se nakonec radši začetl do bohaté encyklopedie nebo šel na procházku. Po Paříži, samozřejmě. Vylezl jsem na fantasticky vymodelovanou budovu, pokochal se dech beroucím výhledem, skočil šipku do sena a chvilku trajdal po ulici. Jednou jsem si takhle vybral náhodnou slečnu a zkusmo ji sledoval. Během pěti minut pohladila jednoho chlapa po tváři, druhého políbila, pak se potkala s kamarádkou, zřejmě se hecla a s třetím chlapem odešla za ruku neznámo kam.
V Paříži to zkrátka žije, takhle rušné město jsem ještě nikde jinde neviděl a ani mě nemrzelo, že většinu času nehraje žádná hudba. Jednak za moc nestojí (v porovnání s fantastickým soundtracky Jespera Kyda a Briana Taylora), jednak jsem radši poslouchal cvrkot metropole.
Asasín klopýtající
Jedna z prvních Arnových misí se odehrávala v katedrále Notre-Dame. Vše šlo podle plánu. Vplížil jsem se do zpovědnice, počkal na nic netušící oběť a zavraždil ji za plentou. Čistá práce. Zbývalo už jen jedno: zmizet. Při opouštění kabinky si mě bohužel všimla hlídka a dosud klidný den se změnil v hektický úprk. Zasekl jsem se však o hromady beden, které z nepochopitelného důvodu nešlo přelézt, dostihlo mě stádo nepřátel, hra se propadla na nějakých patnáct dvacet snímků za vteřinu a já nebyl schopen trefovat lezecké nástupy, protože při sekaném obrazu se pěkně blbě ovládala. Nakonec jsem se přeci jen vymotal, zážitek z perfektní vraždy byl ovšem poskvrněn.
Celá tato historka měla ilustrovat jednu věc: Assassin's Creed Unity není technicky zvládnutá hra. Postavy mizí nebo doskakují, procházejí texturami nebo rovnou propadají zemí. Včetně Arna, takže musíte nahrávat poslední checkpoint, což trvá věčnost. Jenom samotná hra se spouští skoro dvě minuty, a kdybych měl sečíst všechny loadingy, které jsem s Unity absolvoval, dostal bych se bez nadsázky k hodině promarněného času. To je samozřejmě k pláči.
zdroj: Archiv
Problémy se nevyhnuly ani kooperativnímu multiplayeru až pro čtyři lidi. Častokrát se jednoduše nespojíte s ostatními (bodejť by frčel multiplayer, když se mi doteď spolehlivě nenačítá ani menu obchodu). V praxi každopádně kooperace funguje přesně tak, jak byste si představovali – plníte klasické asasínské úkoly, akorát jedete ve dvou až čtyřech lidech (lze je dát i sólově, ale zapotíte se). Pokud dáte dohromady partu a přes hlasový chat zorchestrujete perfektní atentát, budete se náramně bavit. Jinak je to trochu chaos.
Ubisoft již stihl vydat dvě záplaty, které adresují některé špatné kolize, ale padající framerate na konzolích (testoval jsem verzi na PS4) je pořád problémem, o hromadě jiných roztodivných glitchů ani nemluvě. Předpokládám, že to celé dopadne jako s Watch Dogs a měsíc po vydání už bude hra ve skvělém stavu. Ubisoft (a všichni ostatní vývojáři a vydavatelé) si ale musí uvědomit, že vydávat takhle nehotové produkty za plnou cenu není v pořádku. Kdyby Unity fungovala pořádně, šlo by přes všechny výhrady o velmi dobrou hru.
Repose en paix
Nečetlo se to moc hezky, viďte? Od Assassin’s Creed člověk automaticky očekává špičkový titul, a když jej nedostane, pociťuje zklamání. V jádru přitom nejde o špatnou hru a párkrát dokáže velmi příjemně šokovat (těžko říct, proč markeťáci Ubisoftu předem vyzradili výlet do druhé světové, mohl to být jeden z nejpřekvapivějších momentů celé hry).
Onen osvědčený základ, který Assassin’s Creed dělá Assassin’s Creed, tu samozřejmě stále je. Pokud vás předchozí díly bavily, už jste se obrnili proti ne stoprocentnímu ovládání a máte chuť na další nášup něčeho víceméně stejného, Assassin's Creed Unity rozhodně nezklame. Akorát počkejte aspoň do Vánoc, než vývojáři hru opraví.
Anebo si pořiďte Středozem od Monolithu. Není sice tak graficky vypiplaná, ale běží spolehlivě, neotravuje, má pár nových nápadů a hraje se zkrátka líp. Nejlepší Assassin’s Creed letošního roku se vlastně nejmenuje Assassin’s Creed, ale Shadow of Mordor.
