Zneuznaný inovátor
Najít mezi konzolovými strategiemi nějakou dobrou není zrovna jednoduché. Ovládací rozhraní konzole je totiž pro ovládání strategií asi tak efektivní, jako se snažit vykopat jámu v zemi pomocí matrace. EndWar však dekádu nazpět nejen překonal konzolové problémy, ale navrch přišel s celou plejádou nových nápadů, jak vyřešit problémy skomírajících strategií. Prakticky žádný z nich se neuchytil – ale přesto si EndWar zaslouží minimálně cenu za snahu.
Ve zdejší třetí světové bojované mezi USA, Ruskem a EU se ujmete role generála na mapě světa způsobem, který tolik jiných her žalostně postrádalo. Kampaň je svého druhu dynamická – mapa světa není přehnaně složitá (ba naopak je možná zjednodušená až příliš), ale přesto tu je a dává možnost vybrat si, zdali chcete spíše provést vylodění na Floridě, nebo zastavit postup Rudé armády ve východní Evropě.
Zdaleka to není cosi na úrovni Hearts of Iron – i mezi jinými tradičními RTS je však znovuhratelná dynamická kampaň stále menším zázrakem. Tím spíše, že jednotky si ve stylu XCOMu přenášíte z bitvy do bitvy a budujete si k nim alespoň nějaký vztah.
Ty pravé zajímavosti začínají až na bitevním poli. Mače jsou krátké, zaberou typicky maximálně deset minut. Ve srovnání s detailními komiksovými bitvami z Red Alertu 2, nebo naopak pseudorealistickým válčením ve World in Conflict tedy bitvy z EndWar postrádají jistou táhlou epiku. Leccos je ale vyváženo novátorským pojetím ovládání. Kvůli konzolovým omezením je totiž kamera v EndWar „přitisknuta“ k aktuální zvolené jednotce.
zdroj: Archiv
Křikem k vítězství
To jednak činí celé válčení daleko intimnějším, jednak i daleko akčnějším. A svého druhu, paradoxně, i o fous věrohodnějším. Už nejste komandér sedící kdesi v pohodlí bunkru. Pokud chcete vzdušný pohled, jedinou možností je označit svou peruť vrtulníků a nad bojištěm se proletět. Aby však EndWar zároveň umožňoval plynulé ovládání i mimo aktuální označenou jednotku, přišel rovněž s možností hlasového udílení pokynů jednotkám jiným.
Křičet do mikrofonu rozkazy se typicky omezovalo jenom na horečnatou snahu stáhnout jednotku pod palbou (aby přežil aspoň jeden tank a elitní formace tak nebyla navždy vygumována), popřípadě udílení palebné podpory. A samozřejmě, ne vždy hlasové ovládání fungovalo zrovna optimálně.
Spolu s kamerovými hrátkami ale EndWar dával víc než jiné real-time strategie průchod pocitu, že jste skutečně velitelem mužů v nějaké nepříjemné válečné situaci. A díky křičení příkazů do mikrofonu se o tom dozvěděli i sousedi.
Výsledek se nepodobal prakticky žádné jiné strategii, která mi za všechny ty dekády přistála na disku. Jenže právě tato jinakost odradila řady tradičních hráčů a těch nových nebylo dost. Ve svém konečném záměru, tedy vtisknout žánru RTS nové mechaniky pro konzolový věk, EndWar bohužel selhal. Jeho nápady jsou ale inspirativní i dekádu poté. A platí to tím spíše, že jsme se za deset let od vydání EndWar nedočkali zase tolika nových zářezů na RTS pažbu.
Trest za originalitu
Překvapivě experimentální přístup z dílny Ubisoft Shanghai byl po zásluze potrestán komerčním neúspěchem, po němž padly plány na rozšíření fronty do Pacifiku, Asie nebo Afriky. Je to dvojnásobná škoda, uvážíme-li, že EndWar měl být jakýmsi ultimátním zakončením clancyovských her. Fanoušci Clancyho her tu našli postavy z Rainbow Six i Ghost Recon a v případě přídavků mohl být dojem ještě zahuštěnější.
Namísto toho jsme se jen v roce 2013 dočkali EndWar Online jako MOBA strategie hrané v prohlížeči. Revolučnější nápady tak šly do kytek a titul byl poslán na odpočinek o tři roky později.
Dnes je EndWar k dispozici za lidových 10 eur na Steamu a pořád ještě stojí za hřích. Budu nejspíše za kacíře, ale rozhodně by mi nevadilo, kdyby se objevilo více her využívajících zdejší nápady. Pokud pro nic jiného, tak už jen kvůli okamžikům, kdy se s kamarády překřikujete, kdo jako první stáhne svou mechanizovanou pěchotu a kdo naopak pošle na cíl silnější dělostřeleckou salvu.
