Za nepříliš dávných starých dobrých časů, v éře FIFA 15 či 16, absolutnímu vrcholu kralovali Messi a Ronaldo se svým hodnocením 94, respektive 93. Společnost jim z dálky dělali jeden, dva další devadesátkoví maníci, ale přes onu magickou zaokrouhlenou hranici se nepřehoupl už nikdo další. Abyste se dostali do top 20 hráčů na světě, stačilo vám k tomu přibližně hodnocení 86.
Dnes je situace jiná. V minulém ročníku bylo devadesátkářů hned 10, a letos ještě jeden přibyl. Hned dva z nich (Suárez a Neymar) disponují číslem 92, tedy jediný bodík pod Messim. Hodnocení 86 vás pak zařadí někam na 50. místo žebříčku, a do dvacítky se dostanete leda s téměř-devadesátkovým číslem 89. Ale jsou snad hráči jako Higuaín, Hazard nebo Lewandowski ve skutečném fotbale v podstatě stejně dobří, jako Cristiano a Lionel?
zdroj: Archiv
Nemyslím si. Za pár let, až oba borci patřičně zestárnou, jim možná trůn zasednou mladší hvězdy jako Neymar nebo Mbappé, ale v současnosti je podle mě předčasné předstírat, že dlouholetá top dvojka už není suverénně nejlepší na světě. Spíš než skutečné sportovní důvody za touhle inflací vidím jiný důvod – zmiňovaný Ultimate Team.
Pro opravdové peníze za balíček fotbalistů sáhnete mnohem raději, pokud víte, že se někde mezi záplavou kartiček pohybuje celá hromada špičkových hráčů, nikoli jen dva. FIFA vám v průběhu roku navíc postupně dosypává další dobroty – speciální hráče „ve formě“ nebo „v týmu sezóny“, jejichž vylepšené hodnocení někdy stoupá do absurdních výšin. Pro představu, v loňském ročníku jste ve FUT mohli narazit na Messiho a Ronalda s hodnocením 99, na pět dalších hráčů s hodnocením 98, a tak dále.
Tahle praktika mi z hlediska hráče zaujatého především kariérním módem vadí daleko méně – jen ať si lidé v multiplayeru hrají s těmi nejúžasnějšími hračkami! Existence naprosto dokonalých fotbalistů samozřejmě moc velký smysl nedává, ale to je fuk. Je to přece Ultimate Team, kde se na nějakou velkou věrohodnost zákonitě hrát nemůže, když si tam všichni sestavují vlastní týmy plné stejných hráčů nebo dokonce už dávno nehrajících legend.
Postupné zvyšování základního hráčského hodnocení je jinačí písnička. V kariéře bych mnohem raději viděl větší prostor k postupnému zlepšování nových hvězd, protože si pamatuju, jakou euforii jsem zažíval někdy v dobách FIFA 14, kdy se mi podařilo vypěstovat svého prvního talentovaného mladíka až k hodnocení 90 a mohl jsem zajásat: „Hurá, teď po mém domácím trávníku běhá jeden ze tří nejlepších hráčů na světě!“
Dnes by ta věta měla znít spíš: „No tak fajn, konečně jsem ho vytrénoval mezi patnáctku nejlepších, a na záda mi dýchá dalších dvacet borců.“ To je rozhodně méně motivační, a osobně bych preferoval, kdyby byla úplně nejvyšší patra zabydlena trochu řidčeji – nejen kvůli zlepšování nových talentů, ale i kvůli věrnosti reálnému fotbalu. Stále ještě totiž věřím v argentinsko-portugalskou diarchii.
