Kdysi dávno v kráteru
Krater se odehrává ve Švédsku, které bylo během apokalyptického konfliktu obdařeno kráterem. Kráterem tak obrovským a jedinečným, že se kolem něj změnil život, flora i fauna zalezla i do jeho nitra a lidská havěť zamořila okolí. Vedle zmutovaných životních forem se totiž objevily také artefakty a poklady, pro které se duše každého správného dobrodruha rozhodne obětovat cokoliv - a tak začala švédská pokladová horečka.
Dobrodruhové zakládali osady a frakce, frakce měly různé názory a plány, které se obvykle pod vidinou úspěchu křížily s plány jiných, a tak vznikaly první konflikty a rozpory. Zkrátka se objevil takový malý svět ve světě, s vlastními pravidly a dynamikou. Jako hráči se v něm ujmete role skupinky zlatokopů a dobrodruhů, kteří se rozhodnou na dně kráteru nalézt své štěstí - a vedle toho pravděpodobně nadělají co možná nejvíce paseky, případně zachrání svět nebo tak něco...
Takže už od pohledu je jasné, že Krater rozhodně není titul, který budete hrát kvůli příběhu. Čím by vás naopak lákat mohla, je dobrodružství. Herní svět je plný nástrah a míst k prozkoumávání, která se hemží nepřáteli a poklady. Úkolů také není málo, a co je nejlepší, atmosféra hry je přímo vynikající.
Autoři pojali život v kráteru značně nehostinně, proto každý obyvatel nosí slušivou plynovou masku a během rozhovorů z ní mile huhňá. Zároveň se jedná o hru z budoucnosti, takže postavy vypadají podivně ujetě a místy dokonce vtipně.
Této příjemné a milé atmosféře napomáhá slušivá grafika, která je sice jednoduchá, ale zato stylová a místy skutečně nádherná. Pokud by tedy ve hře všechno fungovalo, jak má, v podstatě tady máte vynikající oddechovku na léto, u níž strávíte příjemné chvíle plné odpočinkového grindování v malebných kulisách zajímavého a originálního prostředí.
Přešlapování na místě
Jenže ono „pokud“ má v tomhle případě váhu několika megatun. Autoři totiž všechno dobré, co jejich titul má, zabili nápady, nad nimiž rozum zůstává skutečně stát. Selhali zejména v tom nejdůležitějším, co má každé RPG - ve vývoji postav a v motivaci. Zásadní a zdaleka největší problém je maximální úroveň.
Zatímco jiné hry před vás staví vidinu dosažení třeba 60. levelu a nějakou chvíli (nebo i několik dohrání hry) trvá, než se na něj vyškrábete, vývojáři Krateru šli na věc jinak. Počáteční trojici postav, kterou v podstatě dostanete, aniž byste cokoliv měnili, totiž obdařili maximální úrovní pět. Což je hranice, které dosáhnete během pár úkolů, a pak vám přestanou levely přibývat. Chvíli jsem se tomu divil a až posléze zjistil, že pakliže chci postavy dostat na vyšší úroveň, musím jít do jiného města, a pokud budu dostatečně daleko v „příběhu“, dostanu možnost si najmout postavy, které budou schopny dosáhnout levelu 10. - a tak pokračovat až do kdoví kolika.
Vtip je v tom, že když si naverbujete postavy, které jsou schopné jít výš, začínáte s nimi na nule. Hra okolo je ale v plném proudu a je náležitě těžká. Takže s vašimi nováčky budete solidně trpět. Co je ale ještě horší - všechny implantáty (jež zde slouží jako dovednostní body), které do postav voperujete, v nich zůstávají. V podstatě vás tedy hra bude opakovaně nutit zahodit veškerý váš čas, který jste do ní investovali, což se musím přiznat, jsem u RPG snad ještě neviděl.
Motivace
I když je ve hře jen pár klasických tříd, postupným přidáváním implantátů a vylepšení do slotů, které se odemykají levelováním, se z nich dají udělat skutečně zajímavé kreace. Jenže kde k tomu vzít chuť a sílu, když víte, že to, co si teď pipláte, během dvou hodin budete muset zahodit a začít pracovat od začátku.
Hře navíc nedělá problém vás jednoduše uzamknout na desátém levelu, abyste se plácali ve světě, kde nepřibývají zkušenosti, protože charaktery, které by mohly jít výš, nejsou k dostání. V takových momentech se jednoduše vytratí veškerá chuť hrát, protože neexistuje žádná motivace. Kdyby zde byl aspoň příběh, který by nutil k odhalování a hraní, ale není. Zábavě nepřidává ani fakt, že každá postava má pouze dvě schopnosti, takže variabilita těží z velmi omezených možností.
zdroj: Archiv
Svéhlavá jednoduchost
Na druhé straně je pravda, že ukočírovat tři odlišné charaktery není vyloženě jednoduché, jelikož hra nejde zapauzovat (což je strašná škoda). Agresivita totiž nezná hranic a než stihnete cokoliv provést, najednou se na obrazovce bojuje. Postavy pohání jednoduchý pathfinding, který, namísto aby vymýšlel chytré trasy, se snaží mezi postavami „protlačit“. Klidně se stane, že se váš tank sekne za ostatními a „spellcasteři“ umírají.
A i když si nakonec vyrobíte družinu, která se dobře ovládá, a naperete do ní nějaké ty implantáty, stejně jen pobíháte po mapě, nezáživně likvidujete hloučky nepřátel a ještě k tomu za to nedostáváte zkušenosti. Onen pocit progrese byl v RPG hrách odjakživa tak uspokojující a přirozený, že nám možná nikdy nedošlo, jak zásadní roli hraje. Jednou z výhod Krateru je, že si to díky němu uvědomíte.
Utrpení jiných
Situaci by aspoň lehce mohl v následujících týdnech změnit multiplayer v podobě kooperace a časem dokonce i PvP složky, čímž se hra pokusí některé nedostatky zakrýt přítomností lidských spoluhráčů. Jenže Krater není onlineovka ani hra postavená na uživatelském obsahu, takže si žádnou shovívavost s ohledem na možný budoucí potenciál prostě nezaslouží.
V této chvíli je to zkrátka na mnoha místech nedomyšlená, na mnoha naopak překombinovaná a na ještě více místech nedodělaná hra. Potenciál k zábavě tam někde hluboko v kráteru pořád je, zejména pokud máte náklonnost k hernímu masochismu. Mám však jisté pochybnosti o tom, že tak závažné nedostatky, které Krater v podstatě pohřbívají, se vůbec někdy podaří vyžehlit. Jestli ano, určitě vám dám vědět.
