Call of Duty: Black Ops 2 - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Call of Duty: Black Ops 2 - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

20. 11. 2012 20:00 | Recenze | autor: Vilém Koubek |

Když jsem v závěru recenze Medal of Honor: Warfighter psal, že i díly Call of Duty od Treyarchu jsou o stupeň a někdy i o dva lepší, než Warfighter, v kontextu to vyznělo jako lichotka, i když jsem v zápětí dodával, že se v žádném případě nejedná o zázraky. Treyarch totiž opakovaně v historii CoD dokázal, že jeho příspěvkům do série prostě něco chybí. Něco, co by je dělalo zábavnými a zajímavými.

Málokdo z redakce se proto dokázal dívat na Black Ops 2 s bůhví jak kladným očekáváním. Upřímně se přiznám, že ani já jsem ke hře nepřistupoval nijak ochotně a ze zasazení do budoucnosti jsem měl dokonce i strach. Co mě však přivítalo po spuštění a při následném hraní, to bylo opravdové a nefalšované překvapení!

Jak jsem nevěřil

Od událostí prvního Black Ops uplynulo mnoho let, bývalý hlavní hrdina Alex Mason je dávno mrtvý, z Woodse je plesnivý vozíčkářský cholerik a házení granátů rukou už dávno vyšlo z módy. Vy se zhostíte syna Alexe Masona, Davida, a pokusíte se s ním - jak jinak - zachránit svět.

Jistý postarší kyklop zvaný Menendez se totiž dostal k technologii, která má obrovský výpočetní výkon a dokáže s ní odstavit vojenskou síť ve světě, kde boj lidí už není moderní a všechno se řeší pomocí rozličných bitevních dronů. Menendez je samozřejmě schopen tyto drony ovládnout a orat pole ani zalévat záhony s nimi rozhodně nehodlá.

Menendez je liška podšitá, dostat se mu do hlavy a rozplést jeho sítě intrik je nelehký úkol. Proto je nezbytné vyrážet v sérii misí do minulosti skrze vyprávění Woodse a odkrýt postupně kořeny nenávisti, která Menendeze pohání v herní současnosti - z našeho pohledu blízké budoucnosti. Samozřejmě během toho přijdete i na to, kdo zabil Davidova otce a zjistíte další várku zcela nečekaných a zajímavých informací.

Takže ano, s genialitou se soudruzi scénáristi rozhodně nepředali a neservírují vám nic, co by vás po příběhové stránce posadilo na zadek. Naštěstí je kryjí kolegové z designérského oddělení a obyčejný příběh vyprávějí tak, že se vám ve výsledku bude líbit. V čem je ten trik? Jednoduše vás zapojí do vývoje příběhu - dají vám možnost volit a následně pocítit na vlastní kůži následky vašich rozhodnutí.

Samozřejmě se nedočkáte komplexní sítě možností na každém kroku jako v Deus Ex, ale čas od času vám hra dá vybrat a věřte, že rozhodování to nikdy nebude lehké. Tvůrci toho docílili tím, že vám nedají na výběr pouze z jednoho úhlu, ale nechají vás na situaci mrknout i z pohledu strany druhé. Ve vypjatém momentě se tedy převtělíte do jedné postavy a něco provedete, abyste se na druhé straně v následujícím úseku vtělili do druhé strany a na onu událost nějak zareagovali (zahrajete si dokonce i za samotného Menendeze).

Rozhodnutí také sama o sobě nejsou triviální. Zapomeňte na volbu typu „půjdu na záchod“ - „ještě se mi nechce“. Budete volit mezi zabíjením nebo nezabíjením klíčových charakterů, vybírat cestu, jakou se vydáte, a podobně. Hra vám navíc na základě vašich voleb vygeneruje jeden z několika konců, což dokonce zavání znovuhratelností! U CoD her něco neuvěřitelného.

zdroj: Archiv

Samozřejmě, že bez nějakého citového spojení s hrou samotnou vám můžou být jednotlivá rozhodnutí úplně ukradená. Překvapivě i v tomto ohledu se mi nějakým způsobem dokázala hra dostat pod kůži. Nenechte se zmást, žádný intelektuální opus o rozjímání nad válkou a propracovaných charakterech se nekoná. Black Ops 2 je naopak v tomhle směru tak špatné, až je vlastně dobré - jako béčkové krváky, které prostě musíte milovat kvůli hláškám a jejich výstřednosti.

Budete-li se na hru dívat tímhle pohledem, najednou si uvědomíte, že třeba Woods sype jednu hlášku za druhou, že tahle postava přehrává takovým způsobem, že má v každém souvětí pomalu víc nadávek, jak regulérních slov, a tenhle zase je jen zkrachovalý zoufalec, který svou slabost maskuje vystupováním za chudý lid... Charaktery zkrátka mají jisté kouzlo, které jednak buduje fakt, že za ně místy budete hrát, a jednak možnost v jejich kůži činit rozhodnutí.

Jak jsem byl bezradný

Umět vyprávět béčkové akční filmy je ale jedna věc, zatímco vyrobit adekvátně zábavnou hratelnost je věc druhá. Nutno dodat, že právě v tomhle ohledu Treyarch vždycky zklamal. V Black Ops 2 ne, i když první mise značí opak. Octnete se v ní na planině plné lidí a výbuchů a prostě jen střílíte do všeho, co se hne. Stejně tupě a jednoduše, jak to zní. I když ji dohrajete s pocitem, že to jako nebyla úplně největší hitparáda, stále jste zažili lepší akci, jak za celý Warfighter, a tak trochu čekáte, co se bude dít dál. A dál se naštěstí dějí věci!

Nerad bych vám něco vyzrazoval, abyste si užili taky nějaké ty „wow“ momenty, když už je na nich hra postavená. Musím se však přiznat, že raketometem ze hřbetu bujného oře jsem ještě nikdy nesestřeloval bojovou techniku na zemi i ve vzduchu a už hodně dlouho jsem se nepřistihl, jak během vyloženě hloupé akční scény můj adrenalin vybuchuje a já hulákám nadšením (ke zděšení mého blízkého okolí).

Těžko říct, co se v Treyarchu zlomilo, ale je to tak. Jejich hra působí jako malé děcko, které necháte samotné přes noc v cukrárně, ono ji začne systematicky demolovat a vyjídat, ale zatraceně si to užívá. Celé kouzlo Black Ops 2 spočívá v tom, že se vývojáři vykašlali na zábrany. Jako by se přestali snažit vyrobit hru, která musí nutně být temná, dusivá a vážná a namísto toho si prostě řekli, že ji udělají zábavnou.

Brutality si tu samozřejmě užijete požehnaně a vulgarit jakbysmet, ale tentokrát to nepůsobí rušivě. Možná ono částečné zasazení do nedaleké budoucnosti konečně Treyarchu rozvázalo ruce a dovolilo si mu hrát, vystoupit ze stínu pověsti Infinity Ward a vyrobit hru, která se mu líbí. A že se tihle lidé vyžívají v epických bitvách a megalomanii, asi netřeba dodávat. Dokonce i v místech, kdy už jsem si říkal, že se musí blížit konec, protože kdyby ne, následovalo by propuknutí regulérního konfliktu a na to nemají poslední dobou vývojáři koule, Treyarch nepolevil a naservíroval ho - bravurně.

Dokonce ani ten level design není hloupý a místy - doufám, že sedíte - se v přímé cestě kupředu objeví „křižovatka“, která vám dovolí na malou chvilku jít svou vlastní cestou. To samé vám umožní také volitelné Strike Force mise, které se postupně objevují v průběhu kampaně a dovolí vám si na malou chvíli odpočinout od hlavní dějové linky - i když ji ovlivňují.

Každá Strike Force mise je jiná, ale všechny spojuje fakt, že ovládáte malou skupinku jednotek, ať už dronů nebo vojáků, a řešíte různé bojové situace, jako doprovody konvojů, obrany základen, likvidace cílů nebo zachraňování rukojmích. Samotné ovládání jednotek je však neohrabané a velice nepohodlné, což činí z první mise, která se tváří jako jakási verze tower defense, utrpení.

zdroj: Archiv

Následující Strike Force mise už se ale hrají o poznání příjemněji, takže s trochou dovedností si vystačíte sami a s jedním povelem, který budete zadávat všem jednotkám najednou. Zde by se ještě brousit a pilovat dalo, ale i tak se jedná spíše o bonus, který ve většině případů plní svou roli - zpestření.

Naopak, standardně poněkud horší je umělá inteligence a technické zpracování celkově. AI, co si budeme povídat, funguje jen na první pohled a jejím vrcholným uměním je běh kupředu nebo stání na místě. Hra proto působí jako glorifikovaná střelnice, ale překvapivě se to vývojářům docela obstojně daří krýt hektičností samotné akce, kdy zkrátka nemáte čas nad podobnými věcmi přemýšlet.

Tempo zvolňuje pouze při několika stealth pasážích, které jako koření fungují dobře, ale autoři si je měli lépe ohlídat a minimálně jednu, kde vám po krku jdou lítající bojoví droni, neměli nechat zvrhnout v pokus-omyl. Obzvláště, když se mi stávalo, že mě droni viděli, i když jsem jim nevlezl do světelného kuželu.

Jak jsem si přiznal skutečnost

Grafika jako taková asi nepotřebuje moc komentovat. Jede se na enginu, jehož rok vzniku už bych si netroufl z hlavy ani střelit, a i když je neustále omlazován a obalován novými technologiemi, stáří už je na něm prostě znát. Na druhé straně díky němu hru rozjedete i na starších mašinách a Treyarch jako by se s ním konečně naučil pořádně pracovat - těží z něj opravdu hodně. Podpírá ho navíc kvalitním soundtrackem, do něhož se zapojil i Trent Reznor a hlavní roli v něm sehrál Jack Wall, kterého znáte z ozvučení například Mass Effectu. Takže o atmosféru Black Ops 2 rozhodně nouzi nemá.

Tři dny jsem s tím pocitem zápasil a moje tělo ho ani za nic nechtělo vstřebat, ale nakonec podlehlo. Treyarch to z mého pohledu prostě dokázal a vyrobil sedmihodinovou kampaň, kterou bych se nebál zařadit před většinu předešlých dílů vedle vynikajícího Call of Duty 4: Modern Warfare.

Kdybyste mi před Black Ops 2 řekli, že někdy napíšu něco podobného, nevěřil bych vám. Teď tu sedím nad klávesnicí a datluju to, aniž bych si z vás chtěl dělat srandu, nebo bylo Apríla. Občas jsou holt překvapení skutečně milá.

Kolektivní víra

Singleplayer je samozřejmě jen třetina toho, co si koupíte pod názvem Black Ops 2. Stejně jako v případě dalších dílů je nedílnou součástí i multiplayer a nutno podotknout, že oproti Modern Warfare 3 se tahle hra pokusila být odvážnou a experimentuje hlavně s balancováním.

Polovina internetu brečí nad neférovostí a křivděním, na což vývojáři odpovídají, že se mají lidé naučit pořádně hrát. Pravdou je, že Black Ops 2 multiplayer není ani z daleka tak zatížený na zkušenostech a odemknutých odměnách, jako je tomu od vydání prvního Modern Warfare. V podstatě by se dalo říct, že Treyarch zkusil v tomto ohledu vystřízlivět a postavit hru více na vašich dovednostech. Aby toho docílil, připravil si pro vás omezení tvorby postavy.

Nově už si nemůžete nakrmit vojáka spoustou perků, zbraně si oblepit technologiemi a ověsit se granáty jako vánoční stromeček. Odteď máte limit úprav, který se vztahuje na všechno, co s výbavou provedete. Každý granát, perk, zbraň nebo její vylepšení zabírá místo a vy si musíte nakombinovat postavu tak, abyste se vešli do limitu.

zdroj: Archiv

V praxi to znamená, že pokud chcete spoustu granátů a perků, budete muset obětovat například vaši sekundární zbraň a vyrážet do boje pouze s primární. Nebo si na primárku navěšíte tři nějaká vylepšení a najednou nebudete mít místo na granáty...

Lehce poddimenzovány byly i samotné perky, které z vás nedělají nadlidi, ale decentně vás pošťuchují nějakým směrem kupředu - například jste rychlejší, míň otřesení výbuchy a tak dále.

V konečném důsledku se tedy hra odklonila od honby za dokonalou kombinací vylepšení, což je rozhodně milé. V tomto duchu byl upraven si systém score-streaků, který už se neodvíjí pouze od počtu po sobě zabitých nepřátel, ale vztahuje se na vaše celkové zásluhy.

Nově nedostáváte odměny jen za počet zabití, ale hlavně za získané body a pouhou likvidací nepřátel se ke skutečně šťavnatým vypečenostem dostanete jen velmi těžko. Chce to týmovou spolupráci a účastnit se na mnoha kolektivních aktivitách, což opět hráče navádí k lepšímu hraní.

A když už budete plní skillu nebo aspoň odvahy, můžete zabřednout do ligového multiplayeru. Podobně jako například StarCraft II řeší svá multiplayerová klání v rámci lig a žebříčků, i Black Ops 2 vám dovolí zahrát si pět rozřazovacích map, nechat se přidělit do nějaké ligy dle vašich schopností a následně hrát o body v rámci žebře.

Od samého začátku jsou vám přístupné všechny jinak zamčené věci, takže se nemusíte bát, že oponenti na vás vytáhnou s lepší výbavou. Šance jsou rovné a všechno závisí jen na tom, jak si namícháte postavu a co s ní následně předvedete. Když už se vám něco povede, dá vám hra možnost si svoje matche prohlédnout, vytvářet si z nich zajímavá videa a následně je uploadovat na internety...

zdroj: Archiv

Jinak je v jádru multiplayer to samé, na co jste zvyklí z dřívějších dílů. Divoká akce zatížená na reflexy a odemykání vylepšení. Zbraně se chovají samozřejmě arkádově, vozidla k dispozici nejsou... Black Ops 2 zkrátka opět neleze do zelí Battlefieldu, protože to samozřejmě nemá zapotřebí.

Mapy jako takové nepředstavují v žádném případě žánrovou špičku, ale neplazí se v žádném případě na dně mizérie. Jsou to klasické lokace plné beden, úkrytů, domů a dalších taktických elementů, které samy o sobě většinou nepůsobí nijak zajímavě a ožívají až díky plejádě herních módů - ať už těch standardních, hardcore nebo party. A pak je tu Nuketown.

Neduživí nemrtví

Poslední součástí balení je samozřejmě zombie mód, který se v sérii objevuje již potřetí a podobně jako v případě multiplayeru i on se dočkal jistých obměn. Nově už se pouze nebráníte v rámci lokace, ale Treyarch trochu kopíroval od série Left 4 Dead a zkouší i něco jako scénáře. V jednom například cestujete zastávku od zastávky autobusem a snažíte se propracovat, co možná nejdále.

V jiném jste zase vrženi do mapy vedle druhého týmu hráčů a soutěžíte o to, kdo vydrží déle. Střílením oponentů ale nic nezískáte, protože není povoleno - od zabíjení jsou tu mrtváci. Soupeřit budete tedy hlavně kradením vypadávajících bonusů a vašimi dovednostmi... Bohužel z mého pohledu je zombie mód nejslabší (ale pořád použitelnou) složkou Black Ops 2, protože v jádru nenabízí nic nového ani třeskutě zábavného. Ač se hra snaží, v podstatě stále střílíte do těch samých mrtvol, které jsou akorát s časem rychlejší a silnější.

Stereotyp se dostavuje velmi rychle a chuť vrátit se zpět do map zamořených nemrtvými se po chvíli hraní naopak už jaksi nedostavila. Samozřejmě si tento mód své fanoušky najde, o tom nepochybuju, ale já bych za všech okolností dal vždy přednost Left 4 Dead 2.

Budoucnost je černá?

Buď jak buď, vyjma zombie módu je pro mě Call of Duty: Black Ops 2 nejmilejší překvapení za hodně dlouhou dobu. Kampaň mi vyrazila dech celou řadou předností a multiplayer se konečně po několika letech pohnul z místa.

Samozřejmě má hra své nedostatky, není originální a furt je to „jen“ skriptová jízda, ale jízda monumentální a zábavná. Pokud jste tedy po Modern Warfare 3 na sérii zanevřeli, možná by nebylo od věci, dát jí ještě jeden výstřel.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Velmi milé překvapení. Singleplayer je pořád skriptovaná jízda, ale je macatý, dobře poskládaný a dokonce i zábavný, zatímco multiplayer se při nepopiratelných vysokých kvalitách navíc pokouší lehce rozčeřit jinak stojaté vody série. Nemrtvým sice tak trochu dochází dech, přesto je to však po letech Call of Duty, které se vám nebojím doporučit.

Nejnovější články