Total War: Rome II - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Vynikající a zábavné završení ságy, které s sebou bohužel nese i porodní bolesti v podobě hardwarové optimalizace. Po těch ale za čas nebude ani vidu ani slechu a zbude masivní strategie, která k základní formuli Total War přidává funkční a většinou zábavné prvky.

Hodnocení redakce 9/10

Jak hodnotíme

metacritic 76/100

Objednat na JRC.cz - obchod plný zábavy

6. 9. 2013 v 20:00 - Recenze Autor: Aleš Smutný Komentáře: 0

Na dlouhou dobu je to prý poslední velká hra v sérii Total War. Creative Assembly se v Total War: Rome II vrací ke své, z historického hlediska nejstarší, tematice a kromě toho, že se musí vyrovnat prakticky nereálným očekáváním, musí navíc zodpovědět otázku, kam dále rozvíjet systém, který z hlediska herních mechanik už není kam rozvíjet. Rozhodně ne bez toho, aby došlo k porušení či změně základní formule.

Total War: Rome II - recenze

Rome II se i kvůli tomu může po pár hodinách hraní tvářit jako kosmeticky upravená verze předchozích her. Protože jsme na celý systém navyklí a máme ho v krvi, tak přeci jen chvilku trvá, než začnou být všechny nedostatky a nesrovnalosti zřejmé. Zároveň však Rome II není žádný neznámý spasitel, který se natáhne z monitoru, praští hráče přes hlavu a následně mu zaplní mozek slastnými pocity, vedle nichž je trip na LSD nudnou exkurzí v zatuchlém archivu.

Na základě prvních pár hodina hraní lze Rome II velmi snadno odsoudit, přestože tím nepostihne celá řada vrstev, k nimž se dostanete ne po pár, ale po desítkách hodin hraní. Stejně tak se až po delší době hraní rozkryje megalomanský rozměr celé hry, který je jí občas až ke škodě. Pokud ale vydržíte, zjistíte, že jde o obrovskou, nedokonalou hru, která znatelně vylepšuje roky starý model a završuje celou ságu více než důstojně. Stačí chtít hrát a nehledat realismus na každém kroku, protože přílišný realismus zabíjí zábavu. Samozřejmě, jen pokud se k ní dostanete.

Tobě půjde, tobě ne, tobě ne, tobě ano...

Total War: Rome II je typický produkt Creative Assembly. Problémem není hardwarová náročnost, nýbrž hardwarová nevypočitatelnost. Neměl jsem s optimalizací hry nejmenší problém a za skoro čtyřicet hodin hraní program jedinkrát nespadl. Vše se vykreslovalo korektně a z tohoto hlediska si tedy nemám nač stěžovat. Na rozdíl od jiných hráčů. Stejně jako Medieval II, Empire, Napoleon a Shogun 2 si také Rome II občas hodí zlomyslně korunou a posléze se rozhodne, jestli bude dělat neplechu, nebo ne.

Ani s jedním Total War titulem jsem neměl problém, ale vím o lidech, kteří jsou na základě osobních zkušeností schopní přísahat, že Empire byl v pořádku a Napoleon tvůrci pokazili, a naopak. A kdo má jinou zkušenost, ten prostě lže. Ve výsledku jde však jen o to, že někteří z nás jsou vyvolení a možná kvůli staršímu HW hra funguje hůř, ale nedělá psí kusy. Opravdu nemůžu Rome II bičovat za technické nedostatky (za jiné ano), protože jsem se s padáním a jinými problémy nesetkal. Neškodilo by však udělat program na otestování se systému, aby věděli, jak na tom jsou. Creative Assembly alespoň slíbili patche skoro každý týden, což by hru do pár týdnů mělo zbavit největších problémů.

Kampaň, vše při starém

Pokud pomineme krátký prolog, nenabízí Rome II žádnou příběhovou kampaň ve stylu Napoleona, jeho pyrenejského tažení nebo Alexandera. Zvolíte si národ a vydáváte se na cestu dějinami. Příběhová kampaň mi tedy nechyběla, protože kouzlo Total War her spočívá ve vytváření vlastních dějin.

Pokud jste četli obrázkový prolog k recenzi (což vám kvůli některým informacím doporučuji), víte, že jsou ve hře nepovinné úkoly, které vás navádí cestou, jakou se ubíraly dějiny. Jednou dostanete odměnu za pokoření Etrusků, pak za expanzi na jejich území nebo za vyhlášení války Kartágu. Hra vás ale k těmto krokům nenutí – klidně můžete být za Řím s Kartágem kamarádi, ale bude to chtít trochu diplomatického žonglování.

...

Diplomacie chytřejší, než se zdá

Diplomacie se na první pohled od minula nezměnila, ale ve skutečnosti je komplexnější a náročnější. U každého státu vidíte, co ovlivňuje jeho vztah k vám. Pokud hrajete za velmi specifickou kulturu, jako je třeba Řím, zjistíte, že kvůli kulturní averzi se na vás řada ostatních dívá skrze prsty a bude se vám s nimi mizerně obchodovat.

V rámci pravidla „přítel mého přítele je také můj přítel, i když ho vlastně nemůžu ani cítit“ se však dá lecjaká kulturní nesnášenlivost vyřešit. Stačí se smluvně spřátelit se státem či národem, který se kamarádí s kulturou, co se s vámi doposud nebavila. A rázem je po problému. Funguje to však i opačně. Stačí mít společného nepřítele a rázem nehraje kulturní averzi zas tak velkou roli.

V praxi to znamená, že musíte neustále s něčím kalkulovat. Jakkoliv se třeba galské kmeny mohou tvářit nepřístupně jakékoli spolupráci, jde tuto hradbu prorazit. Zkuste se mohutnými úplatky dostat do přízně někoho, s kým jsou Galové zadobře. Budou pak zadobře i s vámi. Nebo ještě lépe, zkuste zjistit, koho Galové nesnáší nebo s kým válčí a vyhlaste jejich soupeřům válku. Pár kmenů náhle roztaje, dá vám klíčové smlouvy a umožní další spolupráci. Zní to prostě a jednoduše, ale při megalomanském záběru hru s desítkami států to je solidní výzva a zároveň zábava. Zrovna tento prvek je velkým a podstatným krokem vpřed v rámci systému diplomacie.

Celé to ale funguje i naopak. Přátelství s jedním státem znamená, že se na vás začnou skrze prsty dívat jeho nepřátelé. Vyhlaste někomu válku a uvidíte, co provedou jeho spojenci. Dříve jste museli řešit jen spojenecké aliance. Nyní už musíte řešit celkový obraz regionu. Možná vám přátelé vašich nepřátel nevyhlásí válku, ale rozhodně nebudou nakloněni smlouvám.

Vyhlásil jsem válku Épeiru, protože mě neměl rád a podmanil si dva mé obchodní partnery - Athény a Spartu. Nebylo co řešit. Zároveň jsem ale udržoval skvělé vztahy se Syrakusami, které se s Épeirem přátelí. Během války klesly naše vztahy do bodu mrazu a ve chvíli, kdy začaly Syrakusy zbrojit, začal jsem se bát otevření druhé fronty, což jsem si nemohl dovolit. Naštěstí se státy nechovají sebevražedně a ve chvíli, kdy padla poslední armáda generála Lysandra, Syrakusy se zase uklidnily s tím, že tedy holt co nadělají.

Nové rozhraní, nová výzva

V rámci celkového pohybu po strategické mapě světa si hned všimnete pozměněného uživatelského rozhraní, ve kterém se po chvíli zkoumání rychle zorientujete. Stylizované obrázky jednotek jsou krásné a brzy se v nich začnete orientovat. Na rozložení tlačítek na mapě si budete zvykat déle, ale je funkční a lepší než dříve. Klíčové je pochopit, že provincii tvoří několik měst a náladu v provincii ovlivňuje celková nálada ve městech - je třeba mít všechna vaše města pod kontrolou. Pokud nějaké město z vaší provincie vlastní jiný stát, doufejte, že své ovečky také drží zkrátka.

Města mají nově omezený počet slotů na budovy a jde o skvělou novinku, která vás nutí přemýšlet o tom, co chcete postavit. Nejde stavět budovy halabala podle toho, nač máte peníze. Musíte používat hlavu a doufat, že růst města brzy otevře další sloty. Města se vyplatí specializovat – v jednom městě budete třeba stavět spíše vojenské budovy, ale nezapomeňte si z některého jiného udělat sýpku odkud zbytek provincie čerpá zásoby. A dejte si pozor na chudinské čtvrti, které vznikají na místě nezastavěných ploch. Umí totiž rozhodit ekonomiku i veřejný pořádek.

Právě starost o spokojenost občanů je důležitá, hlavně při expanzi a dobývání měst. Nemůžete jet jako parní válec pouze směrem dopředu. Bez kontroly obyvatelstva skrze armádu, budovy a agenty máte na krku povstání, což znamená další střety, zrovna když to nejméně potřebujete. Vyplatí se mít také v provincii speciální agenty, kteří zde konvertují kulturu a zklidní občany. Rád jsem též do měst nasazoval generály - státníky, kteří měli udržovat klid, zatímco hlavní armáda táhla dál. Tažení proto představují velkou logistickou akci a není to jen pochodování s armádou na nepřítele.

Čas na legendární legie

Armády jsou jednou z největších a nejlepších změn, které Rome II přináší v rámci série. K dispozici máte jen omezený počet armád, které musí vést generál. Jak roste vás význam, počet armád se zvyšuje. Z armád a generálů se zároveň s tím stávají hlavní hrdinové, co získávají nové vlastnosti podle výkonu v boji. Momentálně mám Legio II Elites (názvy jde měnit), která se specializuje na boj na blízko a její legionáři jsou experti v drcení soupeřů v koordinovaných útocích pro boje s evropskými kmeny. Legio V Victorix jsou zase experti na obléhání, mají velké bonusy pro těžké stroje a umí drtit šiky na dálku. Stejný systém funguje i pro flotily.

Generálové získávají vlastnosti stále i proměnné (můžete je dle situace měnit). Místo kovářů, kteří poskytují bonus na zbroj, přihoďte mezi společníky generála popravčího, aby se dobytá území tak nevzpouzela. Generálové navíc reprezentují vás rod, přitahují k sobě hlasy senátorů a získávají tituly.

...

Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme

Vnitropolitickou rovinu hry doceníte až tak po stovce odehraných let, možná i více. V rámci vnitropolitických frakcí se přetahujete se soupeři přetahujete o moc, ale jen do určité míry. Velíte všem generálům, dokonce i těm ze soupeřících frakcí, což automaticky přináší nejedno. Chcete posilovat soupeřovu frakci tím, že s jeho generálem budete dobývat území a vítězit v bitvách? Jistě, můžete jej posadit někam do kouta, ale pokud je to dobrý generál, je to hrozná škoda a Řím tím trpí.

Logicky byste mohli chtít mít po ruce jen generály svého rodu. S růstem jejich moci nebo moci celé frakce se vás ale začnou oponenti bát. Mohou na vašeho svěřence spáchat atentát, ale k dispozici mají i méně násilné intriky. Dokonce se může stát, že příliš ambiciózní jedinec spustí občanskou válku, což je velký problém.

Podobná situace hrozí, když je váš generál natolik silný a disponuje tak velkou autoritou (jedna ze tří klíčových vlastností všech charakterů), že se zkusí stát diktátorem. Může to zajít do takových extrémů, že budete uvažovat o jeho likvidaci sami, protože jste třeba v situaci, kdy by vás občanská válka položila. Vnitropolitická scéna je vynikající bonus, který vyžaduje balancování mnoha faktorů. Jen si nepředstavujte nic ve stylu Crusader Kings II, tedy simulátoru rodu.

Helénská vražedkyně hlásí nástup

S politickými intrikami souvisí agenti, jejichž role je v tomto díle mnohem významnější. Agentů máte k dispozici jen omezené množství. Navíc takový cvičený agent nestojí zrovna málo, ale je to logické, protože dobře vycvičený agent může změnit tok války. Tři druhy přítomných agentů (špion, ouřada a šampion), se v rámci svých rolí částečně překrývají. Všichni mohou škodit i pomáhat armádám či provinciím a mohou zabít vašeho generála, což je tak velká ztráta, že se vyplatí jej hlídat. Agenti však mohou způsobit jinou neplechu. Když například špión opakovaně útočí na váš trén, radikálně se snižuje pohyb po mapě. Není to žádná prkotina, protože tažení na město se může z tří tahů protáhnout na šest, během nichž se může stát cokoli.

Armády se nyní po mapě mohou pohybovat v několika módech. Vlastně, nejen pohybovat. Kupříkladu můžete stát na místě a posílit rekrutování, což vám poskytuje bonusy. Nově může nabírat jednotky jen generál s danou legií. Zapomeňte na osamocené jednotky bloudící po mapě, což dává smysl. Logicky také můžete najímat jen ty jednotky, kterými disponují budovy v dané části provincie, což je dává ještě větší smysl. Nechybí tu ovšem i klasičtí žoldnéři.

Dalšími módy pohybu po mapě jsou rychlý pochod nebo rabování. Počítejte ale s tím, že třeba při plenění a jiných nestandardních střetech na vás někdo může nechystat léčku. To se pak v samotné bitvě (kromě dalších nevýhod) objeví i vlajka reprezentující klíčový bod, třeba zásobovací trén, který je třeba ubránit či dobýt. Bitva má najednou díky tomu zcela jiný náboj – musíte jinak přemýšlet a vybrat novou strategii, což je velmi osvěžující.

Boj o vlajky v normálních střetech nepotkáte. Kupříkladu v rámci obléhání měst tu jsou určené body, které lze dobýt, ale většinou stačí prostě zničit obránce a obsadit centrální bod - pokud na to máte. Systém vlajek se mi ale líbit, protože do hry přináší něco nového a společně s různými typy pohybu či léčkami zpestřují zážitek z hraní.

Rychlí legionáři, zbabělí sedláci

Nejvíce prostoru pro budoucí změny a úpravy je právě v bitvách, přestože už nyní jsou zábavné. Základní formulka se od minula příliš nezměnila. Nechybí samozřejmě bonusy jako třeba vliv počasí na viditelnost a použití některých prvků (v dešti zápalné šípy nefungují), ale v základu jde stále o manipulaci a rozmístění jednotek. Novinkou je ale vyšší rychlost bitev, což je patrné hlavně ze začátku kampaně, kdy se střetáváte se slabšími národy, které disponují horšími jednotkami.

Morálka je v Rome II citlivější a nezkušené neelitní jednotky se zlomí dříve, než jsme byli zvyklí. Zpočátku to vyvolává dojem, že je po všem dříve, než se rozkoukáte. Je to ovšem dané tím, že často bojujete s elitními jednotkami proti milicím a sedláckým armádám. Nemůžete po obyčejných sedlácích a občanech chtít, aby s trénovanými vojáky drželi krok nějak dlouho – když jde do tuhého, vezmou logicky nohy na ramena. Postupem let a staletí, až se oddělí zrno od plev a proti vám budou stát rozvinuté státy, se ovšem setkáte se sobě rovnými a náhle se morálka protivníka zas tak lehce nevyčerpá.

Přesto jsou bitvy obecně znatelně rychlejší. Vojáci, zvláště pokud použijete schopnosti generála nebo nového „filmového“ pohledu, jsou při útoku hodně rychle u soupeře, což platí i naopak. Zážitek mi to nekazilo, ale menší zpomalení by neuškodilo. Naopak je skvělé, že se většina formací v závislosti na okolnostech může „rozlomit“. Jde o realistický prvek, na který si paradoxně spousta lidí stěžuje, protože pak nemají armádu rozdělenou na úhledné obdelníčky. Dobře jde třeba rozbít i falanga, pokud musí jít skrze velké stromy apod.

"Zničíme ty chlupaté parchanty!"

Atmosféra během bitev je fantastická, protože hra vypadá skvěle (ne, vojáci nemohou vypadat jako z Crysis, není jich tam padesát, ale několik tisíc) a bojovou vřavu doprovází vynikající ozvučení. Když se přiblížíte k jednotce, slyšíte komentáře vojáků nebo výkřiky centurionů. Ne jen při začátečních proslovech generála, ale pořád. Vojáci reagují na situaci a působí živým dojmem.

Během zmíněných proslovů generál často reaguje na konkrétního protivníka, rozložení sil, celkovou situaci i jeho specifickou osobnost! Jde o brilantní detail, který vás parádně vtáhne přímo na bojiště.

Reakce vyvolává akci

Jakkoli o tom spousta z vás sní, umělá inteligence ve hrách nikdy nebude rovna té lidské a vlastně by to ani nebylo ku prospěchu věci. Říkáme jí sice umělá inteligence, ale v zásadě to žádná inteligence není. V Rome II doznala AI určitých změn k lepšímu, ale pokud od ní čekáte stejnou výzvu jako od živého protihráče, tak máte smůlu. Bez ohledu na její nastavení má AI zkrátka své limity.

V Rome II je umělá inteligence reaktivní. Umí bleskově reagovat na vaše pohyby a využít mezery ve formaci. Dokáže dobře stínovat kopiníky vaši jízdu nebo naplánovat prudký útok, který chytne vaše skirmishery než se stihnou stáhnout. Umí proniknout formací, aby napadla váš týl. Při boji v zástavě umí, pokud je v menšině, uzavřít přístup k centrální vlajce nebo, pokud má dost jednotek, zkusit uzavřít klíčové ulice a vás tím zastavit. Jednoduše řečeno, zdejší AI umí potrestat vaše chyby.

Zároveň však AI, protože primárně reaguje na váš styl boje, mnohem hůře prosazuje vlastní strategii. Pokud pominu boj o vlajky, kdy disponuje velikým tahem na vlajku, což je celkem snadný příkaz, tak nějak vás AI neumí donutit k chybě vlastní taktikou. Je to ovšem logické. Pokud má v popisu práce primárně analyzovat vaše kroky, už nebude prosazovat vlastní.

Pro některé situace je reaktivní AI vhodnější než pro jiné. Boduje proto třeba při bránění, protože nemusí vytvářet iniciativu. Dokonce umí chytře používat principy skrývání a line of sight. Postupoval jsem třeba na soupeřovu armádu a náhle zpoza kopečku vyjely tři oddíly těžké jízdy, o nichž jsem nevěděl, protože je AI chytře natáčela tak, aby ji žádná má jednotka neviděla. Směrem dopředu však od AI opravdu žádné zázraky nečekejte. Přesto není horší než v předchozích dílech a nijak nekazí zábavu.

Piraeus Beach

Na strategické mapě je však AI jiná, dost prohnaná. Umí používat loďstvo pro obchvaty a pokud necháte nějaké město nebráněné, nemá AI problém se vylodit co nejblíž u něj a vrazit vám meč do týlu. Souvisí to i s tím, že při přechodu na moře se pozemní jednotky automaticky nalodí na transportní lodě.

Zpočátku se to zdá být pekelně silné. Velká část bojů se realisticky odehrává skrze abordáž, protože prvotní lodě nemají moc velkou taranovací sílu. Jakmile se však rozvine technologie, najednou jsou transporty strašně zranitelné. Ano, vezou elitní pěchotu, která klidně přemůže posádku lodi. Ale ta má palubu výš, má těžké bitevní stroje a hlavně, podařený taranovací útok vám může transport i s ceněnými supervojáky poslat ke dnu.

Je to risk, který se při taženích absolutně nevyplatí a je lepší své cenné jednotky chránit tradiční flotilou. Na to ostatně dojde v rámci nejlepší novinky celé hry - vyloďovacích útocích. Jde o dobývání města útokem z moře a věřte mi, má to úžasnou atmosféru. Transporty přiráží na pláže, vyskakují z nich vojáci, řadí se do formací, do nich pálí obránci... Normandie hadr. Jen se připravte, že jde o nejnáročnější momenty celé hry. I když vám mohutné střety pozemních armád běžely bez cuknutí, při obléhání z moře se váš stroj pořádně zapotí a leckdy i zakucká.

Při vyloďování na strategické mapě je třeba ocenit zakomponování pláží. Nejde se vylodit všude - na pobřeží musí být vhodné místo, kde lze armádu z transportu vyložit. Na Apeninském poloostrově jsou taková místa zhruba jen tři. Znamená to, že nelze moc podvádět pomocí rychlých přesunů, protože vyloďovací místa se dají dobře hlídat.

...

Nedáte si dobrou brazilskou kávičku?

Není samozřejmě možné, aby tak složitý herní systém zůstal bez chyb. Problém je třeba s tím, že frakce nezaniká s dobytím posledního města. Armády zůstávají, i když trpí vyhladověním a snaží se dobýt nějaké město zpět. A pokud z armády zbude klidně i malý fragment, může se snaha o jeho likvidaci změnit v nahánění mouchy, které neskončí, dokud ji nedostihnete, nevymře nebo se se nerozhodne spáchat poslední zoufalý útok.

Lučištníci nutně potřebují zvětšit zranění, které mohou způsobit soupeři. Může za to asi nový systém počítání obrany se štíty a útoku s průrazností. Pokud lučištníci nejdou vysloveně proti lehké pěchotě, jejich efektivita je daleko za vrhači oštěpů, kterým však dojde mnohem dříve munice.

Nic to však není proti délce tahů. Rome II je pekelně rozsáhlá hra, ve které figurují desítky národů, kmenů a uskupení. Ve chvíli, kdy ukončíte kolo, se můžete zvednout a jít postavit na kávu. Bez přehánění. Už kolem roku 250 před Kristem jsem se dostal do fáze, kdy čekání na akce jiných států trvá čtyři minuty. V míru se proto vyplatí vypnou zobrazení tahů soupeře, což nějakou tu minutku ušetří. Během války to ale nejde, protože potřebujete mít přehled o veškerém dění. Když si pak spočítáte, kolik čistého času jste hráli a kolik čekali, tak vám vyjdou velmi zajímavé výsledky.

Novinářská verze měla bohužel dlouho problémy s připojením k serverům nebo prostě kolem nebyli hraní chtiví novináři. Multiplayer jsem vyzkoušel spíše zběžně, ale z toho mála mi vychází, Rome II představuje při hře více hráčů spíše krok zpět oproti Shogun 2. Chybí Avatar mód, který mi sice neschází, ale jsem si celkem jistý, že jej spousta hráčů měla ráda. Multiplayerová kampaň také trpí příliš dlouhým nahráváním cizího tahu, a podle zpráv z fór je multiplayer tradičně prolezlý technickými chybami. Na rovinu však musím dodat, že jsem desítky hodin utopil hlavně v singleplayer kampani a na multiplayer nebylo tolik času.

Námět na diplomku

Textem o Total War: Rome II by se daly popsat stohy virtuálních stránek. Díky obrovskému záběru je ve hře mnoho drobností a novinek, které svůj účel a užitečnost odhalí a až za určité situace. Pokud odhlédnu od technických problémů, vidím věci, které by mělo jít velmi rychle upravit na základě reakcí hráčů (snížit rychlost bitev a trochu upravit vyhodnocení morálky u méně kvalitních jednotek), ale i prvky, jejichž úprava už si vyžádá hlubší zásah do systému a ne jenom přepsání statistik (čekání mezi tahy je na čtení knížky během hraní).

Klíčové ovšem je, že jsem se po celou dobu hraní královsky bavil a cloumá se mnou jistota, že se Rome II stane společně s Medieval II, Empire, Napoleonem a Shogun 2 stálicemi, ke kterým se budu i po letech vracet. Přesto je dobře, že se Creative Assembly rozhodli dát, minimálně na delší dobu, vale sérii Total War. Jednak budou tvůrci mít další měsíce plné ruce práce s Rome II, ale hlavně už není v rámci série systémově kam expandovat. A další přílepky směrem k socioekonomické strategii by systém spíše porušily.

P. S. Hrál jsem na sestavě i7 720QM, 6 GB DDR3 RAM, ATI Mobility Radeon HD5870. Hra běžela plynule až na nastavení Ultra s plně zapnutými vedlejšími efekty. Dokonce i v bitvách s velkými armádami. Výjimkou byly některé bitvy, kdy šlo o vylodění ve městě a hra padala i na 15 FPS. Neplatilo to ale vždy při vylodění ve městě - někdy hry běžela plynule. Při nastavení Extreme už bylo zřetelné zpoždění pohybu na strategické mapě, a v bitvě pak bylo patrné trhání při pohybu, zpožděná reakce myši apod.

Tagy: strategie historická

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.