Na pařížské předváděčce jsem hrál PlayStation 4 verzi, přičemž konzole byly propojené do sítě a fungovala tedy i hra více hráčů. Nebyla však protežovaná, rozhodně ne v první části přibližně pětihodinové seance ve virtuálním Chicagu. V první polovině demonstrace jsem dostal do ruky Aidena na úplném začátku hry, kdy nemá žádné schopnosti krom základních a děj vás rovnou hodí doprostřed akce. V druhé části jsme naskočili cca do dvou třetin příběhu, kdy už toho Aiden umí o mnoho víc.

Jasné sympatie si hned od prvních minut získal Aidenův občasný a spíše trpěný parťák Jordi. Jde o místní variací na pana čističe, který uklízí na místech zločinů a zařídí vše tak, aby důkazy ukazovaly na všechny strany, jen ne na Aidena. Jordi je ale hlavně stylový, hláškami sršící a do různých obleků navlečený Asiat, co má vše na háku.

Aiden velmi rychle vybalí na hráče retrospektivně fakt, že přišel o rodinu a nyní žije jen snahou najít osobu, která poslal vrahy, prací a udržováním zbytku své rodiny v chodu. Není to vůbec snadné, protože vztah Aidena se sestrou a synovcem není zrovna nejrůžovější, byť se všichni zoufale snaží, aby to nějak fungovalo.

zdroj: tisková zpráva
Bez auta ani ránu

Právě příběhové části hry jsou zábavné. Ačkoliv Watch Dogs v mnohém připomíná Grand Theft Auto, příběh působí dospěleji a ždímá lépe emoce než šílené eskapády protagonistů v GTA hrách. Jinak je ale přirovnání k populární zločinecké sérii od Rockstaru zcela na místě. Od Watch Dogs, jsem si dle prvních informací sliboval více pohybu pěšmo a méně ježdění po městě. Realita je ovšem jiná. Auto je neodmyslitelnou a nutnou součásti hry. Chicago je velké a spousta část úkolů směřuje k automobilové akci. Hned první tutoriálová mise vás posadí za volant a musíte se dostat z policejního obklíčení.

Hned v této misi se ale poprvé ukázalo, že Watch Dogs není tak šílená hra jako GTA nebo Sleeping Dogs. Místo opatrné jízdy ulicemi a vyhýbání se pátrajícím majákům jsem zvolil tradiční způsob „plyn na podlahu a co se mi postaví, to odstavím“, ale se zlou jsem se potázal. Aiden na začátku nemá moc speciálních hackovacích schopností, což znamená, že moc neumí zastavovat jiné vozy. Sice už zvládá mobilem přepnout světla na křižovatce, což obvykle způsobí bouračku, ale abyste tímto způsobem sundali pronásledující vozy, to už chce dobré načasování a spoustu štěstí.

Policejní AI je také jako ohař, který ucítil krev, policejní vozy jsou dost rychlé. Jakmile začnete být agresivní a snažíte se policisty vytlačit, povolají posily, staví zátarasy a hlavně se nenechají rozhodit jen tak nějakým manévrem. Ale zkrátím to. Zatímco jiní novináři už jeli jinou misi, já se ještě honil s policajty po městě. Jednoho jsem sundal do bezvědomí teleskopem, ukradl policejní auto a dalšího dostal pomocí červené, což proti mně poštvalo celou chicagskou policii. Asi po deseti minutách jsem skončil mrtvý s kulkou v hlavě vedle vraku auta. Ve Watch Dogs se jen tak blbnout z nudy moc nedá.

zdroj: tisková zpráva

Ježíš a ctOS tě vidí

Městská síť ctOS se stará o zločiny a její komunikační věže umí po nahlášení zločinu rychle lokalizovat vaši polohu. Pátravým zrakům ctOS se dá sice vyhnout, ale není to žádná legrace. Virtuální Chicago navíc působí příjemně realisticky, na rozdíl od měst v jiných hrách.

Šel jsem si třeba „vyměnit“ auto za to, co stálo na červenou. Chlapíka jsem vytáhl, chvíli protestoval, ale nasedl jsem, odjíždím pryč... a on zavolal policii! Kvůli ctOS mě našla a rázem jsem ji měl zas na krku. Když srazíte chodce, hra vám jasně dává penalizací bodů najevo, že takhle tedy opravdu ne! Watch Dogs není o šíleném hraní, ale hra se seriózním příběhem a Aiden není sériový vrah na kolech.

Určitě půjde hrách Watch Dogs chaotickým a ničivým způsobem, ale lepší je plánovat postup a zběsilou akci využívat jen tehdy, když tomu okolnosti nebo scénář žádají. Třeba hackování kamer je sen každého hráče stealth her. Pěkně virtuálně přeskakujete z jedné kamery na druhou, zkoumáte prostředí a zjišťujete informace. Ať už jde o koukání za roh během mise nebo při řešení jednoho z typů nepovinných úkolů (zločinů), kdy můžete zabránit různým přepadením. Přepadovka probíhá následovně: najdete systémem ohlášené místo a lokalizujete potenciální oběť i pachatele. Pokud možno nenápadně, protože jak si vás všimne, jste v háji a zločinec zmizí. Když nic nepokazíte, musíte rabiáta ještě správným načasováním zastavit.

zdroj: tisková zpráva

Chyť mě, když to dokážeš

Hackování ostatně nahrává všem stylům hraní. Nové hackovací schopnosti získáváte v opravdu košatém stromu schopností, do kterého sbíráte zkušenosti plněním úkolů. Časem se naučíte všemožné triky, ať už pasivní bonusy, nebo nové aktivní schopnosti. Naučíte se třeba odpalovat potrubní systém města. Udělá to pořádnou ránu, která odrovná pár aut, a naruší komunikaci protivníků, což jim omezí možnosti pátrání a jdou lépe likvidovat po jednom.

Nejlepší je ale vypnout světla v celém bloku, protože to protivníky dezorientuje a vytvoří prostor pro vás. Můžete však investovat i do řidičských nebo střeleckých schopností. Zkrátka nevíte, kam nacpat body dřív. Třeba do craftingu? I ten tu je. Vyrábíte si nejrůznější hračky - ať už smrtící granáty, ochromující granáty a hackovací udělátka, nebo jen emitory zvuku, co odlákají strážné.

Aidenův mobil je hlavním zdrojem zábavy. Když jej aktivujete, skenuje vše okolo a sype na vás spoustu informací. Po celou dobu hraní mě neomrzelo sledovat základní profil (funkce se příhodně jmenuje profiler) jednotlivých lidí kolem a v nich vložené vtípky, narážky, ale i věci, které prohlubují dojem živoucího světa.

Chicago v tomto ohledu funguje dobře. Když si všímáte cvrkotu kolem sebe, lidé se chovají samostatně, uvěřitelně a odpovídají svému profilu. Občas si můžete poslechnout i nějaký telefonát, kterých je ve hře opravdu hodně.

zdroj: tisková zpráva

Information overload

Všechny tyto a další herní možnosti ale znamenají potenciální riziko zahlcení hráče. V jednu chvíli se mi stalo, že jsem řešil zločin, do toho na mě skákaly zprávy kolemjdoucích, volal mi Jordi, skočila mi hláška o hráči, který chce spustit multiplayerovou výzvu a já jsem měl chuť zařvat, ať mi půlka z nich dá pokoj.

Když jsem se ale na obavu ze zahlcení ptal hlavního designéra, Dannyho Belangera, neměl pocit, že by něco podobného hrozilo. „Ano, sice toho zpočátku může být hodně, ale je jen na hráči, co bude dělat. Mohli jsme funkce jako profiler přidávat postupně, představovat je pozvolna. Snažili jsme se ale nabídnout hodně obsahu a nechat na hráči, co si zrovna zvolí. Souhlasím ale, že je ve hře spousta věcí, které můžete provozovat.“

Je pravda, že vás Watch Dogs vysloveně nenutí do jednotlivých akcí a jen asi dvakrát mi zrovna začaly postavy kecat do mobilu, když se mi nechtělo. Stejně tak je pravda, že je ve hře opravdu spousta věcí, které jde dělat v rámci různých úkolů a nebo miniher.

Jednotlivé činnosti si v daných sektorech odemykáte nahackováním komunikační věže, která vše ve svém rádiu odkryje, což je jasná inspirace věžemi z Assassin's Creed. Následně můžete brát zakázky, řešit zmíněné zločiny, hrát šachy, provozovat pouliční závody (pokud možno v multiplayeru) nebo podnikat digitální tripy a spoustu dalších věcí, na jejichž vyzkoušení nebyl čas nebo jsem si jich nevšiml.

zdroj: tisková zpráva

Cesta do hlubin šílenství

Digitální tripy jsou naprostým zjevením a nesmírně zábavnou bizarností. Jde vlastně o hru ve hře. Příběhově představují moderní halucinogenní látky a obsahem jde o něco, co když poprvé uvidíte, nebudete věřit, že jde o tu samou hru.

První minihra byla variací na Carmageddon. Hodila mě do rudým svitem zahlceného Chicaga v pekelném autě, kterým jsem přejížděl démony s planoucími hlavami. Za každého přejetého jsem dostal nějaký čas navíc a čas samozřejmě nesměl doběhnout. Nejde o prostou hříčku, dá se v ní v klidu vytuhnout na hodně dlouho a navíc, všechny digitální tripy mají vlastní strom schopností, ve kterém dále investujete vydělané zkušenosti.

Spíš to připomíná japonské minihry, které vám pro dokončení na maximální možnou úroveň zaberou klidně desítku hodin. Jde třeba o akční vsuvku, kdy běháte po městě s obřím robotickým pavoukem, který bojuje s policií a umí lézt po budovách. Nebo zase s Aidenem sbíráte v časovém limitu zlaté mince v retro stylu. Jde o trip v pravém slova smyslu.

zdroj: tisková zpráva

Když jsem se na tuhle nesmírně zábavnou zvláštnost ptal Belangera, odpověděl: „Viděli jsme, že máme vážnou hru a chtěli jsme ji trochu odlehčit. Je to hra, lidé občas chtějí změnit tempo, zahrát si něco jiného. Tripy mají představovat efekt, kdy substance mění vlnovou délku, na které mozek vnímá realitu. Ale opravdovým důvodem je, že jsme hru chtěli odlehčit. Mění vzorec hraní a je v nich něco víc, další prostor na zkoumání.“

Těžko se vysvětluje, proč digitální tripy působí jako zjevení. Musíte mi důvěřovat. Watch Dogs je skutečně vážná hra, která na ploše několika málo jen naznačila, kam bude příběh směřovat. Opravdu mě oslovily pasáže, kdy Aiden nemotorně hledal způsob, jak nebýt divným typem s kšiltovkou, co podniká v něčem nelegálním.

Škoda, že zrovna jednu takovou emocionálně silnou scénu narušila následná akce, kdy jsem v autě prováděl sledovačku chlapíka, který pokus o sblížení narušil úchyláckým telefonátem Aidenově sestře. Moment, kdy se Aiden postaví do role nechtěného strážce rodiny, byl skvělý! Popojíždění přes půl města ale sílu okamžiku a Aidenova paranoidního pesimismu zazdilo. Zbylo jen rutinní "sleduj ho, ale ať si tě nevšimne."

zdroj: tisková zpráva

Arsenal Chicago

Nejen hackováním živ je Aiden, na pořad dne musí přijít i zbraně. A že jich je. Nejlepší je samozřejmě, bez jakýchkoliv diskusí teleskopický obušek, který ve hrách nevídáme, i když je logický pro spoustu herních postav. „Za tohle musím poděkovat animačnímu týmu,“ přiznal Belanger, když jsem vysvětloval, jakou mi touto volbou udělali radost. „Chtěli pro hlavního hrdinu něco, co může nosit skrytě a je to efektivní. Pro postavu obušek dává smysl, protože je malý, rychlý a samozřejmě je i stylový a k Aidenovi se prostě hodí.“

V druhé polovině prezentace mi ale naopak méně sedly scény, kdy Aiden mohl manipulovat se spoustou automatických zbraní nebo i třeba sniperkou. Vůbec mi nepřijde jako chlapík, který vytáhne útočnou pušku a jde střílet protivníky.

Opět jde ale o volbu hráče a je pravda, že jsem nenarazil na pěší pasáž, kde by nešlo používat plížení, hackování, obušek nebo alespoň zbraň s tlumičem. S mnoha schopnostmi se také otevírá potenciál vašeho telefonu, samozřejmě za podmínky, že máte dost baterky. Každá akce totiž spotřebuje jeden či dva dílky z baterie, která má na začátku dílky jen dva. Další si samozřejmě můžete dokoupit, ale nejde používat silné schopnosti donekonečna, mobil se vám musí (pravda, sám od sebe) dobít.

Napadlo mě ale, zda by nějaký fajnšmekr nemohl projít celou hru bez výstřelu, jen s použitím hackovaného města jako zbraně. „Myslíme si, že to možné je,“ řekl opatrně po chvilce zamyšlení šéf vývoje. „Máte k dispozici spoustu hackovacích možností, opravdu tedy můžete dělat spoustu věcí. Ale zase jsou tu sekvence, kdy hráče kvůli příběhové zápletce postavíme do situace, kdy musí bojovat. Pořád je tu ale hackování. Takže ano, myslíme, že by hru mělo být možní projít takhle, ale hráči to musí vyzkoušet sami.“

zdroj: Archiv

Multiplayerová paranoia

Z multiplayer jsme hráli kolektivní závody, což byla standardní závodní akce s náležitě akčním modelem ovládání. Zajímavější bylo hackování, kdy vás invazní hráč najde, zaměří a následně se pokouší nabourat do vaší sítě. Musíte jej v průběhu hackování najít, jinak prohrajete a přijdete o všechny body.

Překvapivě jde o velmi atmosférické momenty, kdy pěšky či kamerami hledáte narušitele, nebo se z pozice invazivního hráče snažíte uniknout pátravému oku. „Tohle má také účel. V souladu s názvem hry to má v hráči vyvolat pocit, že i když on je tím velkým hackerem, který má celý systém k dispozici, pořád je tu někdo, kdo může začít sledovat jeho a využít systém proti němu,“ vysvětlil mi na konec Danny Belanger.

Pětihodinovka s Watch Dogs utekla jako voda. Nebyl čas vyzkoušet ani polovinu věcí, které jsem chtěl. Bavily mě ale příběhové momenty, hrátky s mobilem i s profilerem a plíživý postup misemi, kdy jsem hrál stylem Deus Ex. V příběhu přitom nejde o zápletku, ale o dobře napsané dialogy a sestříhané scény s dostatečně prokreslenými postavami. Zarazilo mě ale, jak klíčovým prvkem hratelnosti je automobil. Pro fanoušky městských akcí nebudou auta problém, ale kdyby nebyla tak důležitá, byl bych raději.

zdroj: tisková zpráva

Dobré, trochu naturalistické

Během psaní článku jsem si ale uvědomil, jak moc se mi líbí vážnost Watch Dogs a fakt, že Belanger neplácal do větru, když mi říkal, že vaše činy mají následky. V jednu chvíli jsem si z legrace přehodil světlo na křižovatce. Prásk, tři auta v sobě a já si šel prohlédnout co se děje, jestli mě někdo nezačne nelogicky honit. Kdepak.

Viděl jsem zmuchlané karoserie, řidičku, kterou náraz katapultoval předním sklem ven, na zemi sedící zraněné řidiče. A do toho spousta naříkání a krve silnici. Okolo stojící volali sanitku, jedna žena zoufale křičela ať té nebožačce někdo pomůže... a já měl velmi, velmi nepříjemný pocit, jak to vše působilo reálně.

zdroj: tisková zpráva

Watch Dogs vychází na PC, PS3, PS4, Xbox 360 a Xbox One 27. května. WiiU verze by se měla objevit během letošního podzimu.