Jak jsme už psali v minulých exkurzech do československé herní historie, v osmdesátých letech u nás v podstatě neexistoval trh s hardwarem ani softwarem. K obstarání počítače bylo třeba angažovat veksláka nebo strýčka v Německu a programy se daly sehnat pouze v pirátských kopiích. Na hrách se tedy nedaly vydělat žádné peníze. Československá tvorba byla výhradně amatérská – kdo hry tvořil, činil tak zpravidla pro své vlastní potěšení, pro pobavení přátel, nebo proto, aby získal respekt svých soukmenovců.

Dominantním žánrem se u nás staly textovky, které společně s „hackovacími“ hrami (viz Level 242) tvořily víc než polovinu veškeré dochované domácí produkce. K jejich popularitě přispělo několik faktorů: nevyžadovaly extrémní programátorské dovednosti a daly se celkem rychle vyrobit i v jazyce BASIC. Místní hráči navíc vesměs neovládali angličtinu, a nemohli si tedy užít textovky zahraniční. České textovky proto zaplnily „díru na trhu“, ačkoli o trhu v dnešním slova smyslu nemůže být řeč.

Textovky byly vlastně takovým interaktivním slohovým cvičením, a proto mohly daleko víc, než jakýkoli jiný žánr odhalit postoje, zájmy a záliby lidí, kteří je tvořili. Některé z nich sice zpracovávaly populární fantastická témata, ale mnohé jiné hráče zavedly přímo do domácího a domáckého prostředí. Mladí programátoři totiž často psali textovky o tématech, která se jich bezprostředně dotýkala – o svých kamarádech, o svých počítačových klubech a o svých městech.

Jedním z nejpopulárnějších domácích titulů sklonku dekády se ostatně stala Pomsta šíleného ataristy od Viktora Lošťáka, komediální textovka odehrávající se v Atari klubu v severomoravských Odrách. Mladých lidí se ale dotýkalo i represivní dusno normalizačního socialismu. Od autobiografických textovek z maloměstského životabyl proto jen kousek k protestním hrám.

zdroj: tisková zpráva

Staň se socialistickým člověkem

V online archivech her pro osmibitové platformy se dochovaly tři výrazné protestní tituly, převážně z let 1988–1989. Některé z nich jsou satirické, jiné velmi seriózní, ale všechny jsou jedinečným svědectvím své doby. Jejich autoři sice z pochopitelných důvodů zůstali v anonymitě, ale pokud shodou okolností čtou tento článek, rád bych je vyzval, aby se ke svým dílům přihlásili.

Zřejmě nejstarší dochovanou interaktivní satirou je P.R.E.S.T.A.V.B.A. z roku 1988, která existuje ve verzích pro ZX Spectrum i osmibitové Atari, a pod níž se podepsal jakýsi UV Software (zřejmě narážka na ÚV KSČ). Hra s plným titulem „Program Revoluční Experimentální Socialistický Tvořivě Avantgardní Voloviny Básníků a Analfabetů“ je naoko věnovaná „20. výročí osvobození Československa spojeneckými armádami“, ale brzy je jasné, že tohle věnování je myšleno ironicky. Cílem hry totiž není přestavba, ale destrukce, a to konkrétně destrukce sochy V. I. Lenina v nejmenovaném československém městě.

Na cestě k tomuto cíli stojí několik překážek a hádanek a řada důmyslných vtipů. Hlavní hrdina, autorem prostě označovaný jako „socialistický člověk“, tak například získává sílu tím, že čte úvodníky z Rudého práva. Jindy zase musí spálit Marxův Kapitál pomocí sovětského zapalovače, který ovšem zapaluje jenom jednou z mnoha pokusů (na základě náhodně generovaného čísla). V dolním řádku obrazovky se střídají komunistické slogany jako „Se SSSR na věčné časy“, a pokud se hráč pokusí vložit neplatný příkaz, hra zareaguje slovy „Bohužel... ale nezoufej, to je dialektika dějin!!!“.

zdroj: tisková zpráva

Zdaleka nejzajímavější je však na téhle hře její pointa. Jakmile se vám podaří vyhodit Lenina do povětří, vypíše se následující zpráva: „Ještě jednou gratuluji. Sejdeme se všichni 21. srpna na Staroměstském náměstí... (nebo jinde).“ Hra tak zcela otevřeně vyzývá k účasti na demonstraci proti okupaci sovětskými vojsky. Těžko říct, zda někdo na základě téhle zprávy skutečně šel demonstrovat, ale její přítomnost ukazuje, že UV Software počítačové hry považoval za nástroj k oslovení ostatních hráčů a k organizaci občanského odporu. Jistě k tomu přispěl i fakt, že hry se mezi mladou a vzdělanou mikropočítačovou populací šířily rychle a bez závažnějších bariér, a byly tak zřejmě nejméně regulovaným médiem v Československu.

Masakr na Václavském náměstí

Zatímco P.R.E.S.T.A.V.B.A. volila odlehčený komediální tón, další hra – Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze dne 16. 1. 1989 (pro Spectrum) – oplývá brutalitou a cynismem. Autor vystupující pod pseudonymem Zuzan Znovuzrozený v ní reaguje na události Palachova týdne – konkrétně na brutální zásah Veřejné bezpečnosti a Lidových milic proti demonstrantům i náhodným kolemjdoucím na Václavském náměstí. Hlavním hrdinou tentokrát není „socialistický člověk“, ale imperialistický archeolog – Indiana Jones.

Proč zrovna Indy? Díky oblíbeným textovkám Františka Fuky (alias Fuxoftu) se stal jedním z nejvytíženějších hrdinů československých her. Vedle Fuky jeho kult budovala i řada dalších autorů – hru Indiana Jones a zlatá soška Keltů například napsal autor zvaný MadMax. Indiana Jones se tak stal symbolem vzrušující a těžko dostupné západní populární kultury. A kdo jiný by měl dát milicionářům co proto?

Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát. K tíživé a krvavé atmosféře Václaváku přispívá i nekompromisní obtížnost. Pokud hrdina nepoužije ve správnou chvíli správný předmět, čeká ho jedna z mnoha detailně popsaných násilných smrtí, v nichž se autor hry doslova vyžívá. Pokud se Indy pokusí předčasně sestoupit do metra, vypíše se následující hláška: „Stojíš u volného vstupu u metra. Jakmile ses ukázal, přiběhl policajt, prošacoval tě, a když u tebe nic nenašel, zavolal si na pomoc „kamarády“ a zmlátili tě do němoty. Když od tebe odbíhali na nějakou ženu s kočárkem, jednomu z nich vypadla z pouzdra mačeta. Doplazil ses pro ni a spáchals HARAKIRI.“

Na jiném místě se odehraje další drsná scéna: „Vrhnul se na tebe člen VB a odtáhnul tě do antona. Sedí tu pár milých tváří s železnými tyčemi v rukách. Začali si s tebou hrát.“  Obdobně krvavé jsou však i scény, ve kterých naopak Indy likviduje policisty: „Zasekl jsi mu sekeru do hlavy tak hluboko, že nejde vytáhnout. Vidíš mrtvolu fízla.“ Nenávist autora k pořádkovým složkám čiší i ze závěrečné gratulace: „Obelstil jsi i tu největší fízlovskou svini. Šťastně ses dostal na letiště a odletěl domů.“

I když s interfacem budete zápolit stejně jako s Veřejnou bezpečností, hrát Indyho na Václaváku je i dnes vtipný a zároveň mrazivý zážitek. Evokativní popisy normalizační Prahy vás přenesou přímo na místo a nakonec můžete v kůži Indiana Jonese prožít virtuální vítězství nad policejní brutalitou. Tahle hra je jako dějepisná lekce pro silné nátury.

zdroj: tisková zpráva

Nechceme násilí!

Další velkou demonstrací, která následovala po Palachově týdnu, byla ta ze 17. listopadu 1989, opět násilně potlačená Veřejnou bezpečností. Událostem počínajícím onoho dne se obvykle říká „Sametová revoluce“, což může vyvolávat dojem, že se v Československu velmi rychle a bez větších komplikací změnilo politické zřízení. Ve skutečnosti ale situace nebyla tak jednoznačná a po demonstraci následovalo období rozhořčení a nejistoty. Disidenti, studenti a občanští aktivisté nelenili a šířili své názory v podomácku vyrobených letácích a improvizovaných novinách. Událost zpracovala i textovka 17. 11. 1989 od autorů vystupujících pod přezdívkami Doublesoft a Hoblsoft.

Pokud je údaj na úvodní obrazovce správný, hra byla dokončena hned dva dny po 17. listopadu. Na obrázku je vidět policista s helmou, štítem a obuškem – tedy obraz, který se stal symbolem komunistické zvůle – a jedno z nejznámějších hesel listopadových demonstrací – „Nechceme násilí“. V instrukcích ke hře autoři píšou, že hra vznikla „na protest proti brutálnímu zásahu pořádkových jednotek Sboru národní bezpečnosti“ a dodávají: „Naším cílem nebylo znevážit to, co se stalo dne 17. 11. 1989 na Národní třídě, ale zobrazit brutální zásah VB proti pokojné manifestaci.“

Cílem hry je vyhnout se policejnímu násilí a z bezpečného místa o něm natočit videozáznam. To je sice slibná zápletka, ale většina hry se odehrává v činžáku, kde hlavní postava hledá videokameru a kazetu, a stojí na klasických hádankách založených na hledání klíčů, páčení zámků a přesouvání žebříků. Poselství autorů je v tomto případě důležitější než samotný obsah, ale to je u hry, která vznikla za dva dny, vcelku pochopitelné.

Žádná ze tří her, které jsem v tomto článku zmínil, nevyniká sofistikovaným příběhem nebo mechanikami. Jsou zajímavé z jiných důvodů – jednak jsou výrazem osobní statečnosti svých autorů, a také důkazem toho, že počítačové hry byly považovány za médium vhodné k reflexi politické a společenské situace. Nebyly jen kratochvílí, ale i nástrojem občanského aktivismu. V roce 1989 sice člověk nemohl své názory postovat na Facebook, ale mohl o nich napsat textovku.