| Autor: Martin Holas Publikováno: 24.února 2009 | Verze hry: prodávaná/anglická/PC Doba recenzování: 4 dny |
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Každá z planet je rozdělena na pár teritorií, na kterých můžete každý tah (den) plnit jistý počet misí. V případě, že si v misi povedete dobře či do konce velmi dobře, přičemž toto je vyhodnoceno na základě počtu zabitých protivníků, ztrát ve vlastních řadách a celkové rychlosti, můžete táhnout tentýž den ještě jednou či dvakrát. To samozřejmě na základním tahovém principu globální mapy nic nemění, ale jedná se o celkem hezký motivační prvek, který žene hráče kupředu. • Silný důraz na RPG prvky Co dalšího se tedy dá dělat na globální mapě, tj. v časových výplních mezi misemi? Největší kratochvílí se stane příprava výsadkového oddílu, skrz kterou se projevuje na RTS až nezvyklý důraz na postavy a jejich RPG vývoj. Během tažení proti Tyranidům a dalším nepřátelům získává vaše bojová parta zkušenostní body (mimochodem v závislosti na těch samých věcech, podle kterých se vypočítávají bonusové tahy, takže další důvod snažit se vést si během misí co nejlépe.) Za zkušenosti lze vylepšovat u každého oddílu jednu ze čtyř základních vlastností. Boj na dálku, na blízko, energii a staminu. Kromě přirozených důsledků takového počínání (taktický mariňák s namaxovanou staminou toho snese přece jen znatelně víc než zvěd bez jediného bodíku) se postupně s růstem atributů otevírají nové speciální schopnosti. No a protože v kampani žádné jednotky prakticky neprodukujete, je každý voják hrdinou s unikátními schopnostmi a ne jen anonymním salámem s nožičkama. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Avitus, velitel devastatorů, například disponuje abilitou Focus Fire. Díky té se z něj stává po volbě správných pasivních dovedností neprůchodná hradba, před kterou se obyčejně vrší desítky mrtvol. Cyrus, velitel zvědů, se pak logicky dokáže maskovat, přičemž vhodným investováním bodíků se tato schopnost také zdokonaluje (pomalejší ubývání energie, možnost oživovat padlé spolubojovníky bez nutnosti prozrazení se,...). A tak dále a tak dále. Pouze výčet jednotek a jejich schopností by vydal na samostatný článek. • Krevety či raci? To ovšem není všechno, splněním každé mise dostanete do inventáře i jeden či více předmětů, kterými samozřejmě můžete osadit vyhovující oddíl. Tak trochu zde hra začíná vzdáleně připomínat Diablo, protože haraburdí časem nashromáždíte úctyhodnou řádku. Nevyhnutelné je klasické dilema plamenomet vs heavy bolter či terminátorská zbroj vs obyčejný power armor, který sice má horší statistiky, ale zase si budete moci nechat doposud nasbíranou výstroj. K dispozici jsou zbraně, brnění, nejrůznější další doplňky (ruční granáty, miny, lékárničky, opravárenské kity,...). Chybí tady snad jen prsteny a amulety, ale i tak jdou kombinace spolu s už zmíněnými abilitami do tuctů tuctů. Když už se tedy dostatečně vyřádíte na orbitu planety a máte vybranou čtveřici statečných, nasednete do výsadkového podu a hůůů... Řachnete si to pár kroků od cílové lokace. Bitvy, nebo vzhledem ke krajně omezenému počtu jednotek spíše bitky, jsou řešeny diametrálně odlišným způsobem než tomu bylo v původním Dawn of War. V zásadě se jedná o převlečení Company of Heroes do velmi slušivého kabátku světa Warhammer 40k. Mimo jiné to znamená, že můžete zapomenout na výstavbu základen, těžbu surovin, ba i produkci jednotek. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Prim zde hraje především taktizování v maximálně členitém prostředí, permanentní snaha vmanévrovat hrstku asi desíti mariňáků do co nejlepší pozice vůči nepříteli a následně co nejlépe využít jejich unikátních schopností. Dawn of War 2 se už snad ani nedá nazývát RTS tak, jak vešel tento pojem do obecného povědomí. Jedná se spíše o taktické RPG. • I řekl Bůh: „Zalez do krytu, vojáku!“ Ano, zážitek z bojů je o něco komornější. O co menší jsem měl dojem, že na obrazovce probíhá nepřetržitý masakr a válečná vřava obludných rozměrů, o to více mi to hra vynahradila svoji detailností a propracovaností na mikroúrovni. Nejkrásnějším příkladem tohoto je úžasně zrealizované prostředí. Každá mapa je přímo poseta různými překážkami a budovami, které lze využít ke krytí. Ne, to není správně. Které musíte využít ke krytí, pokud nechcete hledat za pár sekund končetiny po bojišti. Další dimenzi ovšem prostředí dodává jeho zničitelnost, jakmile nasadíte do pole těžší techniku typu Dreadnought (kovové mechovité monstrum), která si už z barikád velkou hlavu nedělá a svými pohyby dokáže doslova smést celé budovy. Zbraň je to ovšem obousečná. Pokud ji použijete správně, stane se neocenitelným pomocníkem při vymetávání nepřátelských krytů, nečekaných průlomech skrz pro pěchotu jinak neprostupné překážky nebo třeba v případech, kdy barák neštastně zavazí ve výhledu. Pokud ji ovšem použijete špatně, lehce můžete vnést chaos do vlastních řad. Nic nenaštve tak jako když se tato obluda projde napříč vaší pečlivě zakopanou pěchotou, která se najednou ocitne zcela bez krytí. Možností, jak využít bitevní pole ve váš prospěch či si jej prostě upravit k obrazu svému, je pochopitelně mnohem, mnohem víc. Mariňáci s jump packy na sobě odminula docela zapracovali, a tak se ze slabých křehulek stali docela slušní ranaři, kteří při dopadu zametou jak se všemi překážkami, tak se samotnými nepřáteli. Raději přímější taktiku? Není problém, tyranidské roje jistě uvítají soustředěnou dávku imperiální artilerie (nově vzniklé krátery lze navíc využít i jako provizorní kryty, i na takové maličkosti se myslelo). 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• První mráčky na obloze Jak už to tak ale bývá, všechno to má háček, v tomto případě spíše velehák na velryby. Položme si otázku. Jak vypadá taková typická singleplayerová mapa v Dawn of War 2? Tak typická mapa má čtyři rohy. V jednom rohu se vysadíte, v protilehlém je cíl mise. Ve zbylých dvou rozích je buď automatická slévárna, komunikační centrum nebo chrám Imperátora. Obsazením zmíněných budov získáte celkem použitelné bonusy jako více informací o nepříteli před započetím dalších misí, možnost umístění automatických Tarantula věží, podporu artilerie, atp. Protože jsou v Relicu zjevně naprostí úchylové do Diabla, cílem všech misí je probít se pohůnky a sejmout bosse na druhém konci mapy. Sem tam na vás vybafne i druhý typ mise, a sice obranná. Ty probíhají tak, že si posedáte kolem bráněné budovy v rohu mapy, rozmístíte čtyři Tarantule a pár minových polí, a pak zlikvidujete tři až ctyři vlny nepřátel korunované – světe div se – bossem. Hra vám dokonce s předstihem šipkou ukáže směr, ze kterého se přiřítí, abyste měli dostatek času přesunout sbory k jedné z tří přístupových cest. A další otázka: Co se stane, když tento koktejl namícháte a řeknete, že byste sice chtěli, aby měla kampaň alespoň 50 misí, ale zároveň k tomu máte tři planety (poušť, džugle, město), na kterých je v součtu asi dvanáct teritorií (map)? Přesně tak. Proboha, to si nemohli vážení tvůrci za tu dobu vývoje vymyslet něco lepšího? Pokud vím, slibována byla strhující kampaň. Ne to, že se mi vygeneruje dvakrát po sobě naprosto stejná obranná mise na naprosto stejné mapě proti těm naprosto stejným Orkům a jejich naprosto stejnému bossovi. Ne to, že podvacáté a s dávkou znuděné rutiny projedu misi stylem „start-směr severozápad-směr severovýchod-zabít čekajícího tajtrlíka“. Musel jsem se smát, když mi bylo v závěru jedné z mála (asi pět nebo šest) příběhových misí nabídnuto, že si můžu nepovinně zajít do severního rohu mapy zabít Lictora, tyranidského bosse. Alespoň že zbyl Relicu smysl pro cynismus, když ne invence. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
To, jak se Johnny Elbert, hlavní designér hry, rozplýval v nedávno publikovaném preview nad tím, že nebude nutné dokončit všechny mise a že budete postaveni před nesmírné rozhodování, ba skoro morální dilema, které z nich splnit, teď vypadá tak trochu komicky. Nevím, osobně jsem si nikdy neliboval v rozhodnutí, jestli si dám ke svačině housku se salámem nebo salám v housce, ale někomu to možná strhující přijde. Trochu plytký příběh (co taky chcete vymyslet v šesti povinných misích, že) a stereotypní náplň kampaně s sebou jako správné základní kameny strhávají i spoustu dalších věcí. Na mysli mám teď hlavně v současnosti stále populárnější kooperativní hru dvou hráčů. Každý hráč vybere dva ze čtyř oddílů a společně absolvují vše výše zmíněné. Osobně mi to až tak zábavné nepřijde, protože se tak půlí ta část hratelnosti, ve které Dawn of War 2 dominuje, a ze hry se stává takový trochu strategičtější Alien Shooter. Samozřejmě, být jednotek více, bylo by to o něčem jiném, ale čtyři oddíly jsou tak akorát, co může jeden hráč naprosto pohodlně ukočírovat. • A co na to pan Mulťák? Je až příznačné, že stejný syndrom, kterým trpí singleplayer, trápí i hru více hráčů. Samotné jádro herních mechanismů je prostě skvělé. Máme tu čtyři poměrně hodně rozdílné rasy. Space Marines tradičně udělají radost hlavně nováčkům, kteří se v krásně přehledném rozvržení všech úloh hravě zorientují. Na opačném pólu figurují zase Tyranidé aneb hejna slabších jednotek zaplavují bojiště. Jejich ovládnutí je zase velmi těžké, neboť mají jak u hrdinů, tak u jednotek nejvýraznější klady a zápory (Hive Tyrant je například velmi silným, ale extrémně pomalým hrdinou, a tak zručnějšímu protivníkovi stačí kroužit kolem něj po mapě). 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Do party zbývají už jen Orkové a Eldaři, které ale asi není třeba nijak představovat, neboť se v sérii pohybují už od počátku a každý zřejmě tuší, co by od nich tak asi měl čekat (žádný strach, výrazných překvapeních v tomto směru se Relic opravdu střežil jako čert kříže:-) Jak asi správně tušíte, i v multiplayeru doznal samotný styl hraní naprosté proměny. Každý z hráčů si na začátku vybere jednoho ze tří hrdinů a dostane hlavní budku, ze které si může nechat vypadávat další jednotky. Všechno ale něco stojí, a tak jsou po mapě rozmístěny strategické body, jejichž obsazováním a pokud možno i držením inkasujete do kasičky prostředky. Tyto suroviny je pak možné utrácet za jednotky, uprady hlavní budky (jsou celkem dva a jejich provedení zpřístupňuje mocnější nohsledy) a v neposlední řadě i za nové schopnosti pro bojovníky a hrdiny. Je až šokující, kolik dokázali Relic z takto jednoduchého principu vytěžit zábavy a variability. Budování základny hravě suplují právě ony schopnosti, kterých jsou desítky a promýšlení optimálních strategií bude zcela určitě skýtat zajímavou zábavu na nespočet dlouhých večerů. Abych to ale nezakecal, máme tu ještě ten slibovaný kámen úrazu. A tím jsou nepřekvapivě mapy. Dámy a pánové, pět multiplayerových map v základní hře. Mám se smát nebo brečet? Z herních modů se Relic také zrovna nerozdali, na výběr máte buď hru na Victory Point (tj. držení správných strategických bodů) nebo na totální vítězství zničením protivníka. Jasně, třeba se časem situace zlepší s novými patchy, DLC, datadisky či čímkoliv dalším, ale to nic nemění na tom, co nabídla v tomto směru hra po svém vypuštění, a sice velké zklamání... • Grafický orgasmus na entou Po audiovizuální stránce je samozřejmě Dawn of War 2 něčím úchvatným a kdo čekal něco jiného, je buď blázen nebo slepý. Nejde ani tak o technickou vyspělost enginu, která je sama o sobě na velmi dobré úrovni. Nejde ani o pekelnou svižnost (v rozlišení 1680x1050 na ultra detaily konstantních 27FPS na 5000+, 4GB RAM a 8800GT. Sním, či bdím?) Grafika je především extrémně působivá, a to tam, kde je to zkrátka potřeba. Tyranidské mračno snášející se nad planetou perfektně evokuje smrtící nezastavitelnost, nad kterou nezbývá než užasnout s otevřenou pusou. Dobře umístěný heavy bolter, krmící olovem prostor před ním. Další drsný pohled, který se prakticky nemá šanci omrzet a snad pokaždé jsem měl nutkání vrazit si do koutku pořádný doutník a pustit do taktu palby stylový rockový doprovod. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
další obrázky v galerii No a když začnou oblouhou létat mariňáci s jump packy a kamera se začne zlověstně třást pod duněním dělostřelectva, začíná být stoprocentně jasné, že kdyby nebyl Dawn of War 2, hravě by se uživil jako dokonalý generátor romantických momentek ze světa Warhammer 40k. Však se podívejte na obrázky rozházené všude kolem. Vizuální zpracování je tak výtečné, že dokonce ovlivňovalo i moji strategii. Některých zbraní a jednotek jsem se prostě chtě nechtě nedokázal vzdát a používal je i navzdory tomu, že se naskýtaly rozumnější, ale hůře vypadající alternativy. Nedá se to říct o mnoha hrách :-) Vyzvednout do nebes musím i animace jednotek. Netroufám si odhadovat, jak toho vývojáři Relicu dosáhli a jakou práci si s tím nejspíše dali, ale i po desítkách hodinách hraní jsem pořád narážel v tomto směru na novinky, které mě příjemně překvapovaly. Třeba takového Dreadnoughta, který vběhne skrze zeď do hejna překvapených tyranidských potvor, potěší je krátkou dávkou z plamenometu, toho nelze nemít rád. Když poté jednoho z nich vezme do pracky, rozmačká, neživé torzo odhodí o pár metrů dál a následně v mohutném rozmachu zbytek publika odhodí do okolí... Hm, asi jsem se zamiloval. Super je i zakomponování in-game animaček do aktuální situace ve hře (jinými slovy to znamená, že v animaci jsou všechny postavy přesně na místech, kde by měly být). 
zdroj:
tisková zpráva
To si takhle jdete džunglí, když v tom vyskočí Lictor, jednoho ze skupiny sežere a opět zmizí v porostu. Krásné drobnosti. Jen škoda, že na takové věci narazíte jen v příběhových misích, kterých je pět a půl, a tolik úsilí nebylo věnováno raději důležitějším věcem. Když ne rovnou propracovanější kampani a většímu počtu map, tak alespoň vychytání drobných technických bugů. Ono je krapet otravné, když se vám sem tam „zasekne“ ovládání (a pomůže jen návštěva Windows pomocí ALT+TAB) nebo když vám na 32-bitových Vistách co dvě mise pro jistotu spadne celá hra...
Stáhněte si: Trailery, Videa... Související články: Dojmy, Novinky, Recenze prvního dílu Warhammer: Dawn o War a datadisků Soulstorm, Dark Crusade, Winter Assault, Info o hře Warhammer: Space Marine | ||
| Martin Holas | |
| autorovi je 19 let, studuje na Masarykově univerzitě v Brně; na hrách si cení originality a kvalitního příběhu, upřednostňuje dobré RPG, adventuru či strategii; rád se uchyluje do dob dávno minulých, především co se týče hudebního a filmového vkusu :-) |
