Stále ta samá písnička
V hlavní roli scénáře Ryse se představuje mladý římský legionář Marius Titus, kterému barbaři vyvraždí celou rodinu. Marius se pak pod vaším vedením vydává na cestu pomsty a všechny zabije. Rád bych příběh ještě něčím doplnil nebo vypíchl zajímavé momenty, ale není čím. I když se ve hře mihnou skutečné historické postavy jako Nero či Boudicca, je retrospektivně vyprávěný příběh extrémně primitivní a plný nejrůznějších klišé – i s přihlédnutím k žánru.
Propracovanost postav začíná a končí na hezkých texturách a zdaleka nejhůře je na tom Marius, který v početné konkurenci skvěle napsaných herních postav nemá šanci obstát. Navíc se rodina, kterou se snažíte pomstít, na obrazovce mihne sotva na pár okamžiků - ani si k ní nestačíte vytvořit pouto, tudíž motiv pomsty vyznívá dosti naprázdno.
Náplň hry je přesně taková, jakou bychom bychom od akční rubanice čekali. V roli římského centuriona popadnete do jedné ruky gladius, tedy meč, do druhé scutum, čili obdélníkový římský štít a vrhnete se vstříc barbarským hordám. Ovládání je jednoduchost sama - údery ovládáte pomocí myši, pohyb řídíte klávesnicí a občas vám hra dovolí stisknout akční klávesu, která mění svůj význam v závislosti na situaci. A hned první setkání s tímto fenoménem v Ryse je pozoruhodný zážitek, protože prvním stisknutím akční klávesy vydáte první povel, opakovaným stisknutím povel jiný a vše završíte třetím stisknutím té samé klávesy, což ve vás má vyvolat pocit, že jste právě své jednotce nařídili zaujmout bojové pozice a katapultům zadali povel k výstřelu.
Působilo to na mě neuvěřitelně trapně a vcelku záhy mi bylo jasné, že tyhle otřesně naskriptované sekvence považují vývojáři za způsob, jak na hráče udělat dojem, že v hlavní roli hry je skutečný vojevůdce. Ani náhodou. Titus může komandovat své jednotky, jen když mu to hra dovolí. Na Xboxu to bylo alespoň trošku zábavné, protože rozkazy šlo vykřikovat přímo na Kinect, který je následně „předal“ do hry.
Levá, pravá, levá, pravá
Naštěstí Ryse nějak funguje alespoň v té nejdůležitější části: v soubojích. Pokud si odmyslíte přihlouplé QTE sekvence a mělký příběh, zůstane vám sice základní, přesto ale docela zábavná akční hra. Ne však bez chyb.
Souboje v Ryse by se daly popsat jako derivát batmanovských „Arkham“ her a Assassin’s Creed. Existuje tu jasná návaznost úderů, krytů a protiúderů, k čemuž vám dopomáhá jednouché ovládání meče a štítu pomocí tlačítek myši v kombinaci s mezerníkem a shiftem. Jakmile je nepřítel dostatečně oslabený, přejdete k zakončovacímu úderu, který provází filmová kamera, pěkný záběr na detailní modely, spousta krve a nějaká ta odlétávající končetina.
Crytek se inspiroval u konkurence i v jiných oblastech a tak na vás nabíhají rozliční nepřátelé, kteří se však drží jakýchsi šablon, tudíž po chvíli bezpečně víte, že na velké fousaté chlapíky fungují jiné sekvence úderů než na nepřátele s kapucí – a logicky každé situaci přizpůsobíte styl boje. Společně s občasnou změnou prostředí se změní i skladba nepřátel, avšak v rámci jednoho levelu budete narážet prakticky jen na několik málo modelů barbarských nájezdníků.
zdroj: Archiv
Paradoxní je snaha vývojářů prezentovat Ryse jako jakési antické Call of Duty. V podstatě těsně po startu hry se vám do rukou dostane ekvivalent kulometného hnízda v podobě rychlopalné opakovací balisty s nekonečnou zásobou šípů, které bezmyšlenkovitě pálíte do nabíhajících davů nepřátel. Tu a tam trefíte červeně blikající sud s náloží, aby to hezky bouchalo. Jak s touto informací naložíte, zůstává na vašem vlastním uvážení. Na jednu stranu vypadají hordy barbarů, plápolající ohně a monumentální výbuchy skutečně epicky, ovšem na stranu druhou jde jen o statickou kulisu.
Ryse je naštěstí hra velmi krátká, zkušenější ji proběhnou v klidu za nějakých pět hodin čistého času, tudíž si možná v té rychlosti ani nevšimnou, že si nelze nijak vylepšovat zbraně, získávat nová komba a speciální údery. Co dostanete na začátku, vám hezky vydrží až do konce.
Jediným prvkem, který oživuje rytmické mačkání levého a pravého tlačítka myši, je možnost investovat zkušenostní body do několika drobných vylepšení hlavní postavy. Jedná se například o schopnost regenerovat zdraví, když pošlete protivníka k zemi efektním způsobem. Jinak v Ryse nečekejte hloubku ani v soubojích.
Veni, vidi, inuiti
Hlavním tahákem Ryse ale není příběh nebo souboje, nýbrž audiovizuální zpracování. A co jiného k němu říci, než že je opravdu působivé. Srovnávání her, které z několika metrů sledujeme na televizi, s těmi, které sledujeme z půl metru (maximálně) na monitoru je často ošemetné. Z bližší vzdálenosti a navíc na displeji, který má větší hustotu pixelů na palec, totiž postřehnete více detailů. Během hraní jsem si třeba všiml, že v animovaných sekvencích s příběhem je na počítači snadněji viditelná komprese videa. Televize třeba podobné drobné artefakty způsobené kompresí maskuje výrazně lépe.
PC verze je samozřejmě hezčí, to je bez debat. Postavy mají detailnější oblečení, výraznější kontury a celkově působí „plastičtějším“ dojmem. Všude přibyly textury ve vyšším rozlišení a stíny mají lepší (čistější) hrany. Samozřejmě si můžete vytáhnout rozlišení z „pouhých“ 900p na 1080p (nebo rovnou na 4k), což na monitoru dává pochopitelně smysl. Navíc tvůrci nechali odemknutý počet snímků za sekundu (fps).
Celkově je potěšující, že se Crytek neomezil na strohá menu známá z jiných konverzí a dává k dispozici celou sadu nastavitelných hodnot, jak to mají PC hráči rádi. Kéž by se z Ryse poučila i ostatní vývojářská studia, která nás nutí do hraní třeba i v pevně nastaveném rozlišením 720p.
zdroj: Vlastní
Na sestavě Intel Core i7-2600, 16 GB RAM s GeForce 580 GTX si hra Ryse nastavila střední rozlišení textur, ostatní grafické možnosti pak zůstaly na nejvyšších hodnotách - kromě supersamplingu. Jakmile jsem si vybral jednu z nabízených možností SSAA (1,5x1,5 či 2x2), počet snímků se propadl téměř pod podlahu. O co se vlastně jedná?
Většina kovaných hráčů pravděpodobně tuší, že SSAA je metoda antialiasingu, tedy vyhlazování hran u trojrozměrných objektů. Supersampling v podstatě vyrenderuje scénu ve vyšším rozlišení, než jaké je nativní rozlišení vašeho monitoru, a následně obraz zmenší zpět na nativní hodnotu. Jak se ukázalo, zkoušet něco takového na dnes již obstarožní 580 GTX je čirý nerozum, protože i s vypnutým SSAA není framerate nijak zázračný a většinou se pohybuje v hodnotách kolem třicítky. Na řadu tedy samozřejmě přichází snižování detailů. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším nastavením grafiky (pokud nepočítáme rozlišení a SSAA) na mé konfiguraci byl kolem 14 fps.
Vizuálně při hře na nižší detaily postřehnete především hrubší okraje předmětů (vypnutý Temporal Anti-Aliasing) a horší stíny, ale jak jsem psal, většina příběhových sekvencí se přehrává jako video, tudíž si detailní a krásně nasvícené tváře s realistickou mimikou vychutnají i majitelé slabších strojů. Pochopitelně i dabing je na úrovni a jediné, po čem bychom ještě mohli toužit, je nějaký bytelnější scénář, který by dialogům dodal potřebnou hloubku.
Zbytečná konverze
Pravda, na PC vychází hack-and-slash her výrazně méně než na konzolích, tudíž Ryse nepřichází do bůhvíjak konkurenčního prostředí. Chabá konkurence však není důvod, abych přehlédl zcela zjevné nedostatky, se kterými se od vydání na Xbox One minulý rok nehýbalo.
Ryse nabízí vyloženě základní soubojový systém bez možnosti upgradování či odemykání nových úderů, příběh je povrchní a motivace hlavního hrdiny jen velmi chabě načrtnutá. Ve hře je řada momentů, které by se více vyjímaly v moderním Call of Duty než ve hře z počátku letopočtu, a občas narazíte i na zcela zjevné chyby v designu – například protivníci, co se teleportují do zcela uzavřených arén. Když tedy rychle hýbete kamerou, spatříte barbary, jak se zhmotňují v koutech a probíhají skrz zavřené brány.
Na opačné straně spektra kvality stojí prakticky bezchybné audiovizuální zpracování společně s ukázkově zvládnutou konverzí. Ano, Ryse je hardwarově náročná hra, ale odmění vás překrásně zpracovanými antickými městy. A když už vás začnou chrámy a baziliky nudit, zaútočí na vás Ryse znenadání třeba překvapivě hororovým prostředím. Mimo krásné grafiky potěší u konverze i přítomnost často opomíjených grafických nastavení.
Ve výsledku se ale bohužel ukazuje, že ani vyšší rozlišení či rozdíly v počtech snímků za vteřinu nemohou zakrýt obyčejnou a průměrnou hru. Ryse se tím pádem hodí buď pro oddané fanoušky žánru, nebo pro fandy nejnovějších grafických karet a benchmarků.
